Edvard Beneš

Edvard Beneš

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z představitelů I. odboje a vůdčím činitelem II. odboje.

Do roku 1918

Narodil se v malorolnické rodině na Rakovnicku. Studoval filozofii, sociologii a práva v Praze, Paříži i v Londýně a Berlíně. Poté vyučoval na obchodní akademii a přednášel sociologii na univerzitě. Po vypuknutí I. světové války se podílel na organizování domácího odboje v Maffii. V září 1915 odešel definitivně do zahraničí. Propagoval Masarykovy myšlenky a po ustanovení Československé národní rady v roce 1916 se stal jejím generálním tajemníkem. Při organizování a hlavně povolování vojenského odboje byl hlavní oporou tajemníka ČSNR M. R. Štefánik. Po vojenském úspěchu těchto zahraničních vojenských jednotek (zejména v Rusku) byla ČSNR postupně spojenci uznána za představitelku Čechů a Slováků. V meziválečném období se pak rozhořel spor o to, čí zásluha to byla - zda Benešovy politiky či úspěchu legií.

Ministrem zahraničí

28. říjen 1918 zastihuje Beneše v Ženevě na jednání s domácími politiky, na jejichž základě byl jmenován v první československé vládě ministrem zahraničních záležitostí. Na pařížské konferenci obhájil historické hranice českých zemí a prosadil vymanění Slovenska z Uher. Významně se tak podílel na konečné formě Československa, vzniknuvšího na základě práva národů na sebeurčení. Beneš účelově formuloval "československý národ", aby měl ve státě většinu, čechoslovakismus byl však spíše umělým konstruktem.

Až do svého zvolení prezidentem ČSR koncem roku 1935 byl ministrem zahraničí. Zahraniční politiku ovlivňoval a de facto řídil až do roku 1948. Podílel se na vzniku Společnosti národů, roku 1920 byl jejím předsedou. Byl architektem našeho vztahu bezmezné oddanosti k Francii. Smlouva s Francií a Malá dohoda byly pilíři československé zahraniční a obranné politiky do roku 1938. Vztahy se sousedními státy byly podceněny. Typická pro Beneše je jeho snaha dostat sovětské Rusko, později SSSR, na půdě Společnosti národů z izolace. Když prosadil jeho uznání i v ČSR, uzavřel s ním podmíněnou Spojeneckou smlouvu. Jeho vztah k SSSR nebyl dán jen politickou realitou. Socialismus byl Benešovi bytostně blízký.

V letech 1921-1922 byl ministerským předsedou a až do roku 1935 si jako místopředseda národních socialistů udržoval vliv na domácí politiku přes tuto stranu. Jeho vliv byl ovšem mnohem větší. Nad neodvolatelným ministrem držel ochranou ruku sám prezident Masaryk. Disponoval nikým nekontrolovatelnými finančními fondy ministerstva zahraničí, měl vlastní zpravodajskou službu. Svým názorovým odpůrcům nic nepromíjel. V tom pokračoval i později, ve čtyřicátých letech.

Ve dvacátých letech ve snaze zničit pravici uvažoval s Masarykem o oktroji nové ústavy; protiitalskými sankcemi, protifašistickým tažením a prosovětskou politikou si znepřátelil Karla Kramáře. 14. 12. 1935 prezident Masaryk abdikoval a zároveň doporučil Beneše za svého nástupce. Snad nikdy nebyla naše konzervativní pravice tak jednotná, jako tehdy: Beneše ne! Takzvaný prosincový blok české pravice, Henleinovy a Hlinkovy strany měl jediný cíl - zvolit univerzitního profesora dr. Bohumila Němce prezidentem republiky. Byl by reprezentativním, politicky slabým prezidentem republiky, což by všem vyhovovalo. Němec však na nátlak zednářské lóže, jejímž byl členem, kandidaturu stáhl. Beneš také prokázal politickou obratnost a příslibem autonomie získal hlasy luďáků. Slováci autonomii sice nedostali, ale Beneš byl zvolen největším počtem hlasů v historii poválečné ČSR. Po volbě se prosincový blok rozpadl, Beneše na postu ministra zahraničních věcí nahradil Kamil Krofta.

Mnichov a II. odboj

Brzy přišlo pozdní léto roku 1938 a s ním doposud nejvážnější politická krize. Benešov spojenci nechali Československo na pospas Německu.

Horší ovšem bylo, že přijetím Mnichovské dohody potupu přenesl i na český národ. Nehledě na to, že neměl právo ji přijmout - náš stát byl jako dnes republikou parlamentní, ne prezidentskou. Slováci chtěli autonomii, Maďaři a Němci zase spojení se svými soukmenovci. A Češi přišli o vše. 5. 10. 1938 Beneš abdikoval a odešel do exilu. Zavázal se nevyvíjet politickou činnost. Z ciziny blahopřál Emilu Háchovi ke zvolení prezidentem, ten jej upřímně ujistil svou loajalitou.

Okupace 15. 3. 1939 ovšem opět mění situaci. Jan Masaryk vystupuje s Benešovým projevem v Chicagu, kde se přihlašují k právní kontinuitě předmnichovské republiky, neboť tato smlouva (Mnichovská dohoda) byla okupací porušena. Tentýž den se Beneš setkává se spisovatelem Thomasem Mannem, který mu navrhuje německo-českou protihitlerovskou spolupráci. Národ v té době přijal Beneše jako představitele, neboť chápal nutnost jednoty v těžké době. V daleko lepší situaci se ovšem nacházel velvyslanec ČSR v Paříži Štefan Osuský, někdejší Benešův spolupracovník z pařížské konference o Trianonu. Později se k němu připojil bývalý ministerský předseda Milan Hodža, který měl s Benešem neshody již od roku 1918 kvůli maďarsko-slovenské hranici, a generál Lev Prchala. Benešovi se však pozvolna podařilo prosadit se do čela a po pádu Francie je postavil zcela mimo. Odmítl také jejich koncepci středoevropské konfederace.

Rozhodně patří k úspěchům Edvarda Beneše uznání exilové vlády i neplatnosti mnichovské smlouvy velmocemi. Ovšem jeho zahraniční politika se přeorientovala na východ.

Vlivem zamítnutí společného postupu s Polskem a růstem důležitosti východní fronty a SSSR se dostala většina exilu pod vliv komunistů. Ač byl od toho Brity zrazován, v prosinci 1943 podepsal v Moskvě s KSČ a SSSR smlouvy, jež měly dalekosáhlé důsledky, nakonec i převzetí veškeré moci v ČSR komunisty.

Po válce

V jeho zahraniční politice se objevilo nové dogma - místo Francie nyní nezpochybnitelný SSSR. Každý odpor proti této orientaci exilový prezident nemilosrdně potlačil. Do konce války Beneš mimo jiné odvrhl Háchu a obětoval exilového ministra vnitra Slávika, který byl pro KSČ nepřijatelný. Do Prahy se vrátil prezident přes Moskvu, Košice a Bratislavu. Vláda přišla s programem "omezené demokracie". Pravicové strany (národní demokraté, agrárníci, živnostníci) byly zakázány, český domácí a zahraniční nekomunistický odboj byl z velké části ignorován, Česká národní rada zrušena - Slovenská fungovala dále jako slovenská vláda. Řada Benešových prvorepublikových odpůrců byla odsouzena ve zjevně politických procesech (Jiří Stříbrný, Rudolf Beran a další); Hácha zemřel ve věznici.

Volby v roce 1946 v Čechách vyhráli sice komunisté, na Slovensku však museli moc uchopit nezákonně, k čemuž jim Beneš poskytl záštitu svou osobností. Kryl i nucenou abdikaci ministra Jána Ursinyho v prosinci 1947 pod pohrůžkou soudu za protistátní činnost.

Faktická moc KSČ nestačila; komunisté potřebovali revoluci. Poté, kdy ovládli státní správu, tedy vyprovokovali politickou krizi. Bezprostředním impulsem byly nezákonné personální změny v SNB Noskovým ministerstvem vnitra. Nekomunističtí ministři viděli poslední možnost ve své demisi, o které věřili, že ji prezident nepřijme. Beneš však demisi přijal a tím umožnil úplné vítězství KSČ. Sám se na gesto, které by představovala jeho okamžitá abdikace, nezmohl. Abdikoval až v politicky nevýznamném okamžiku a kryl tak přechod moci svou osobou ve funkci.