Jiří Stříbrný

Z Metapedia

Přejít na: navigace, hledání

Jiří Stříbrný (14. ledna 1880, Rokycany - 21. ledna 1955, Valdice) byl český a československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel novin a několikanásobný ministr.

Jiří Stříbrný se narodil v Rokycanech, ale již v mládí jeho rodina přesídlila do Prahy. Vystudoval vyšší průmyslovou školu, do níž přestoupil z neúspěšných studií na gymnasiu. Již během svých středoškolských studií se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor jejích periodik (krom Prahy mimo jiné i v Českých Budějovicích či v rámci krajanského sdružení ve Vídni). Od roku 1911 byl redaktorem Českého Slova. V letech 1911 až 1918 též poslancem za národní socialisty v Říšské Radě. Právě díky jeho aktivitě se podařilo jeho straně zachovat si své voličstvo i po takzvané Švihově aféře. V létě 1914 byl i přes jeho zmámé protirakouské postoje povolán do armády, v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie. Na zasedání ke konci války znovusvolané Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech. V červenci roku 1918 se pak Jiří Stříbrný stává členem Národního výboru, o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady. 28. října roku 1918 se stává Jiří Stříbrný jedním z pěti mužů 28. října, jedním z těch, kteří podepisují vyhlášení svrchovanosti samostatného státu.

V dobách první republiky je od její počátku až do června roku 1935 poslancem Národního shromáždění (s výjimkou krátkých období, kdy byl díky velmi diskutabilní parlamentní praxi zbaven mandátu). Mezi lety 1918-1919 byl ministrem pošt, 1919-1920 a 1922-1925 ministrem železnic, 1925-1926 ministrem národní obrany. V letech 1920-1926 byl místopředsedou Československé strany socialistické, působil též jako zástupce této strany v takzvané Pětce. V roce 1926 Stříbrný abdikoval z postu ministra národní obrany z důvodu, že na sebe bral odpovědnost za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa (tzv. Marmaggiho aféra). Ačkoliv již v té době existovaly mezi oběma muži spory o význam domácího a zahraničního odboje za 1. světové války, tak se Masaryk se při přijímání jeho abdikace nechal slyšet, že se těší na jeho působení v další vládě. Události však nabraly jiný směr a Stříbrný již v žádné další vládě nepůsobil. Roku 1926 se totiž v Brně konal po pádu 2. Švehlovy vlády mimořádný sjezd socialistů, kde byl nejprve změněn název strany na Československá strana národně socialistická a posléze vyloučen Jiří Stříbrný a jeho příznivci. Stalo se tak díky jeho ideovým i osobním sporům se spolustraníky Václavem Klofáčem a Edvardem Benešem, kteří v době sjezdu získali ve straně převahu.

Spolu s dalšími, zejména lidmi vyloučenými či dobrovolně odešlými od národních socialistů, zakládá Stříbrný Stranu slovanských národních socialistů, která se později přejmenovala na Stranu radikálních socialistů a krátce na to na Národní Ligu. V roce 1929 se účastní voleb společně s Národní obcí fašistickou ve volebním uskupení pod názvem pod názvem Liga proti vázaným kandidátním listinám a společně s Gajdou a Karlem Perglerem získává poslanecký mandát, který roku 1928 díky svému vyloučení od národních socialistů předčasně ztratil. Zajímavé je, že ani jeden z těchto třech poslanců nemohl vykonávat svůj mandát do konce, protože všichni jej byli postupně na základě různých záminek zbaveni. De senátu byl za Ligu zvolen Jindřich Trnobranský. Těsnější spojenectví s NOF se rozpadlo již v rocu 1930. V té době se Jiří Stříbrný věnuje i mimopolitické činnosti, společně se svým bratrem Františkem Stříbrným zakládá vydavatelskou společnost Tempo, se kterou pak vydávají několik periodik povětšinou politického a bulvárního zaměření - "Večerní list", „Polední list“, „Expres“ atd. V roce 1935 se Národní liga]] spojuje společně s Československou stranou národně demokratickou a Národní frontou, v jejímž čele stál František Mareš, ve stranu s názvem Národní sjednocení. Předsedou Národního sjedocení se stal národní demokrat Karel Krámář, Jiří Stříbrný v něm působil jako místopředseda. Ve stejném roce se Jiří Stříbrný po parlamentních volbách opět stává poslancem Národního shromáždění, krátce na to, v červnu, se však svého mandátu vzdává. Roku 1938, po Kramářově smrti, s Národní ligou z Národního sjednocení vystupuje. Během Mnichovské krize je zastáncem obrany republiky.

Po kapitulaci Stříbrný ve své kritice vůči Benešovi ještě přitvrzuje. Píše knihu „Kramářův soud nad Benešem“. Za tzv. druhé republiky působí v jedná ze dvou českých stran, Straně národní jednoty. Za okupace se stahuje z politiky. Třebaže názor na Beneše nezměnil, odmítá se podrobit nátlaku nacistů, aby jej v této době veřejně kritizoval. V den Hiterových padesátých narozenin výchází v jedněch Stříbrného novinách blahopřání vůdci a hned na další straně je provokativně velký inzerát na povzbuzují prášky pro muže po padasáti, protože od tohoto věku již muži za moc nestojí. I přes to, že nacisty nepodporoval, je po po osvobození na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu byla naprosto neúměrná a bylo na ní cítit - podobně jako u Rudolfa Berana a dalších - předválečné osobní antipatie Beneše, národních socialistů i sociálních demokratů, k nimž se s gustem připojili komunisté. Ve vězení napsal dosud nepublikované paměti, které jsou však ovlivněny tím, že doufal, že bude od Zápotockého amnestován. Ve vězení krátce byl i se svým synovcem a zemřel roku 1955 ve valdické věznici.

Osobní nástroje