Mnichovská dohoda

Mnichovská dohoda je označení pro mezinárodní smlouvu, kterou 29. září 1938 v německém Mnichově podepsali zástupci čtyř velmocí a která nutila tehdejší Československo postoupit část vlastního území Německu.

Jednání v Mnichově se účastnili a dohodu podepsali zástupci Německa (Adolf Hitler), Francie, která měla s Československem spojeneckou smlouvu (Édouard Daladier), Velké Británie (Neville Chamberlain) a Itálie (Benito Mussolini). Zástupci Československa k jednání nebyli připuštěni a nemohli jej ovlivnit, Mnichovská smlouva proto bývá označována také jako Mnichovský diktát, či, kvůli podílu "spojenecké" Francie Mnichovská zrada.

Vývoj směřující k Mnichovu

Adolf Hitler 30. ledna 1933 vkročil do říšského kancléřství jako šéf kabinetu a nad Evropou se začala stahovat mračna nového válečného konfliktu. Jednou z nejvíce ohroženou zemí se stalo patnáctileté Československo se svou početnou německou menšinou usazenou hlavně v pohraničí. Krach odzbrojovací konference v Ženevě, vystoupení Německa ze Společnosti národů a obnovení všeobecné branné povinnosti v Německu vedlo k rozpadu versailleského mírového systému, na kterém bylo Československo osudově závislé.

Nejvážnější politický a diplomatický otřes po světové válce nastal 7. března 1936. Toho dne německé vojenské oddíly vstoupili do Porýní, které mělo být dle dohod mírových i locarnských (Locarnský pakt garantoval neměnnost západních německých hranic) trvale demilitarizované. Varšava i Praha nabídly Paříži ozbrojenou pomoc. Naopak Britové vyzvali Francouze ke zdrženlivosti. A hlas Velké Británie měl v Paříži větší váhu než názor Prahy a Varšavy. Hitler tehdy poslal do Porýní slabé oddíly s pokynem okamžitě se stáhnout, jakmile narazí na francouzský odpor. Ten ale nepřišel, protože v západní Evropě vládla atmosféra „appeasementu“, která měla vliv i na událostí příští. Francie a Velká Británie tuto politiku opustily v době, kdy už bylo pozdě a později za ni hlavně Francie tvrdě zaplatila. Západ zůstal jen u formálních, v podstatě prázdných protestů, jímž se mohli Němci jen smát. Jejich vojsko v Porýní zůstalo.

Obsazení Rakouska a jeho následky

Jako první německé agresi podlehlo Rakousko. Na začátku března roku 1938 odstupuje rakouský kancléř Schuschnigg (při nezdařeném nacistickém puči v Rakousku byl 25. července 1934 zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss), 12. března německé ozbrojené síly obsadily Rakousko a 13. března bylo prohlášeno za součást Německa. Ustrašené západní mocnosti ani Společnost národů se opět nezmohly na žádný odpor.

Obsazení Rakouska vyvolalo oprávněné obavy v Československu. Vůdcům Sudetoněmecké strany naopak narostla křídla. Již 28. března Hitler instruuje Konráda Henleina aby kladl na československou vládu takové požadavky, na které nemůže přistoupit. O měsíc později vyhlásil K. Henlein tzv. karlovarské požadavky, jejímž splněním by de facto vznikl nacistický stát v Československu.

Mise lorda Runcimana

V době kulminující sudetoněmecké krize, při které chtěli Němci v Československu získat co nejširší autonomii a v tom lepším případě připojit Němci osídlená území přímo k Německu, přijíždí do Prahy „nezávislý prostředník“ lord Walter Runciman. Lord Runciman, který přijel 3. srpna, vedl jednání s oběma stranami. Nakonec uvedl, že odpovědnost za ztroskotání jednání nesou Henlein a Karel Hermann Frank. Do Londýna píše, že zdar jeho mise odvisí od toho, „zda Hitler chce či nechce válku“. 27. srpna řekl Benešovi, že „vývoj vede k válce, které je třeba za každou cenu zabránit“.

Sílící tlak

Československá vláda a prezident Beneš nakonec 5. září 1938 akceptovali, až na několik výhrad, tzv. karlovarské požadavky. Když se o tom dozvěděl K. H. Frank, který měl příkaz z Berlína za každou cenu se vyhnout dohodě, zděšeně vykřikl: „Pane Bože, oni nám dali všecko“.

Po zběsilé řeči Hitlera na norimberském sjezdu NSDAP 12. září 1938, při které neslýchaným způsobem zaútočí proti Československu, vyvolali henleinovci a jejich ozbrojené „Freikorps“ v českém pohraničí pokus o puč. Ten byl záhy potlačen.

Již 15. září premiér Velké Británie N. Chamberlain kývl Hitlerovi na připojení českého pohraničí k Německu s tím, že to ještě musí projednat s Francouzi. Po britsko-francouzských poradách 18. září vyslanci obou mocností předložili Benešovi nóty s tím, že další setrvání oblastí převážně obývaných Němci v rámci Československa nemůže být prodlužováno, aniž by tím nebyl ohrožen evropský mír. Praha tento návrh, rovnající se dobrovolnému a úplnému zmrzačení státu, odmítla.

Po půlnoci na 21. září odevzdali vyslanci obou státu ultimáta svých států s tím, že pokud nepřijme Československo návrhy, ponechají ho osudu. Beneš nakonec s vládou na požadavky přistoupili. Když to ale nadšený N. Chamberlain oznámil Hitlerovi, s tím, že zachránil mír, řekl mu Hitler, že to již nestačí. Zdrcený Brit konstatoval, že již nemůže dále ve sporu o československé pohraničí prostředkovat a Praze bylo sděleno, že „francouzská a britská vláda nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat“. Ještě téhož dne se československá vláda usnesla a večer byla vyhlášena rozhlasem všeobecná mobilizace.

Náčelník československého hlavního štábu generál Ludvík Krejčí 28. září hlásil, že armáda je zcela připravena čelit útoku. I přes skvělý průběh mobilizace hrozilo, že Československo zůstane osamocené. Francouzi dali najevo, že smluvní závazky nehodlají splnit.

Schůzka mocností v Mnichově

Britská vláda po roztržce opět hledala cestu k smíru s Hitlerem, a proto požádala Itálii o zprostředkování jednání. Tak byla svolána na 29. září do Mnichova mezinárodní konference. Zúčastnilo se jí Německo, Itálie, Francie a Velká Británie. Zástupci těchto mocnosti se dohodli a krátce po půlnoci, čili 30. září, rovněž podepsali Mnichovskou dohodu, která Československu přikazovala odevzdat Německu rozsáhlé pohraniční oblasti. K Německu se s územními požadavky připojilo vojensky slabé Polsko a Maďarsko. Českoslovenští generálové přesto žádali aby se stát postavil na ozbrojený odpor. Beneš ale „v zájmu zachování národa“ přesto, že k tomu neměl pravomoc a porušil svým konáním československou ústavu, na kterou přísahal, prosadil kapitulaci.

Ministr Krofta oznámil britskému a francouzskému vyslanci 30. září 1938 krátce po poledni, že Československo přijímá podmínky mnichovské dohody. Vojáci připraveni na obranu své vlasti uposlechli rozkazu a opustili, často se slzami v očích, pohraniční bojové pozice. Někteří z nich si v důsledku kapitulace sáhli na život.

Následky Mnichova

Tím, že Československo přistoupilo na podmínky mnichovské dohody, přišlo o pohraniční oblasti, která náležela zemím koruny svatováclavské od středověku a zhruba o třetinu obyvatelstva. Pohraniční oblasti opustilo více než sto tisíc Čechů a přes deset tisíc německých odpůrců nacionálního socialismu. Rovněž Československo ztratilo obrovský ekonomický potenciál a Hitler se bez boje zmocnil československého opevnění.

Západní „mnichovany“ čekalo doma nadšené přijetí obyvateli, naivně přesvědčenými, že válka je definitivně zažehnána.

Na přelomu září a října 1938, kdy Československo bojovalo o své přežití, se v plné nahotě ukázala nekoncepčnost zahraniční politiky tehdy už prezidenta Beneše. Dvacet let z největší části právě on formuloval československou zahraniční politiku. Jejím výsledkem byl stát obklopený nepřáteli a žádní spojenci.

Zrušení Mnichovské dohody

Na začátku druhé světové války nebylo jisté, zda Československo, po porážce Německa, bude obnoveno v původních hranicích. První, kdo prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, byla Velká Británie 5. srpna 1942, pak následovala Francie (29. září 1942), která se rozhodla podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Itálie ji za neplatnou prohlásila 26. září 1944 a Spolková republika Německa uznala smlouvu za neplatnou 11. prosince 1973.

Mnozí čeští právníci dovozují, že Mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku, protože zúčastněné státy neměly žádné právo nakládat s územím suverénní Československé republiky a rovněž byla Československu vnucena pod nátlakem