Charles Maurras

Charles Maurras

Charles Maurras (20. dubna 1868, Martigues - 16. listopadu 1952, Tours) byl francouzský spisovatel, novinář, politický filozof a čelní kontrarevoluční ideolog.

Před 1. světovou válkou

Narodil v provensálském Martigues, městě poblíž Marseille, jako syn výběrčího daní. Otec záhy zemřel a matka poslala chlapce do Aix-en-Provence studovat na církevní školu. Výborně se učil, takže brzy začal mezi svými spolužáky vynikat. Prostředí na něj samozřejmě silně působilo a nadále prohlubovalo jeho konzervativní katolické vychování, ve čtrnácti letech však přišla těžká rána, když ze dne na den bez jakéhokoli varování ohluchl. Tato tragická událost zničila jeho víru a rozbila všechny jistoty, kterým do té doby bezmezně věřil, zasáhla jej natolik, že se dokonce pokusil o sebevraždu. S pomocí svého okolí období deprese překonal, uvědomil si však, že pokud se bude chtít v budoucnu prosadit, bude tak moci učinit jedině prostřednictvím vlastní inteligence. Učitelé jej vedli k četbě kontrarevolučních autorů, například de Maistra, kterého Charles obdivoval, zajímal se ale také o současné dění, upoutalo jej hnutí sociálního katolicismu reprezentované Frédericem Le Play. Nebylo nijak nesnadné, a ani se o to nesnažil, podlehnout myšlenkám roajalismu. V období pokračující destrukce staré tradiční Francie, násilné sekularizace, industrialismu, prosazování úžasně zkorumpovaných republikánských politiků, viděli mnozí Francouzi cestu jedině v likvidaci porevolučního vývoje a návratu krále.

Maurras musel opustit svůj sen stát se námořním důstojníkem a místo toho odešel do Paříže pracovat jako novinář. Zpočátku působil v odborných časopisech, později v konzervativním tisku, přivydělával si také v republikánských novinách, odkud byl však pro své protidemokratické články neustále propouštěn. Na druhou stranu se ale stával čím dál známějším a populárnějším. Někdy v té době dospěl k definitivní ztrátě víry – a v tom případě nezbylo, než žít s tím, co je ověřeno a co přináší výsledky, a angažovat se tedy ve věci tradicionalismu. Když začal rozpracovávat svou doktrínu, zřekl se rodinného života, všechno své jednání a celý život vědomě a s rozmyslem zasvětil práci.

Zpočátku se pokoušel získat základnu pro svou další činnost v kruzích provensálských patriotů, kteří v Paříži působili, když však vláda pohrozila těmto kruhům odebráním dotací, byl i se svými přáteli vyloučen. Další příležitost se naskytla v souvislosti s Dreyfusovou aférou. Maurras o vině kapitána nepochyboval, byl podle něj vinen už tím, že si vůbec jako cizinec troufl vetřít se do francouzské armády; přišel čas angažovat se v celé věci osobně. Nejprve to zkusil v Lize francouzské vlasti, to však byl spíše spolek intelektuálů než akční síla, takže se brzy poohlédl jinde. Spřízněné duše nalezl ve společnosti lidí kolem historika Vaugeoise a novináře Pujoa. Ti netrpěli zbytečnými sentimenty k parlamentní demokracii, na druhé straně to ale nebyli ani monarchisté. Během dvou let se je Maurrasovi podařilo přesvědčit o své pravdě.

Maurras, ačkoli sám agnostik, vůbec nezpochybňoval úlohu katolicismu v životě Francouzů jako jediného možného prostředku socializace. Měl od počátku podporu Říma, zvláště v době, kdy byl papežem konzervativní Pius X. Ve Francii samotné se Francouzská akce dostala do sporu s katolickými modernisty a současně i s hnutím Sillon (Brázda), jež prosazovalo levicovou verzi katolicismu. Církevní odsouzení Sillonu v roce 1910 bylo chápáno jako vítězství maurrasovců a přineslo jim definitivní podporu roajalistických špiček. Maurrasovi s Vaugeoisem se podařilo přimět následníka trůnu k rozhodnutí, že se Francouzská akce stane napříště oficiálním deníkem královské rodiny.

V roce 1914 se Francouzská akce připojila k válečnému úsilí Francie, ačkoli se Maurras domníval, že republika už ze své podstaty nemůže nikdy tento boj vyhrát. Tato podpora získala hnutí další sympatie, takže se dokonce po skončené válce zúčastnilo voleb a její poslanci se dostali do parlamentu. Hnutí už teď museli brát všichni vážně, intelektuální úroveň názorů hlásaných na stránkách jeho tisku byla navíc opravdu vysoká, což nakonec museli uznat i jejich nepřátelé a odpůrci.

Meziválečné období

Skutečná rána přišla s církevním zásahem v roce 1926. Představy papeže Pia XI. o církvi se notně lišily od představ jeho předchůdců a pojetí Francouzské akce do nich vůbec nezapadlo. Tiché varovné náznaky se nesetkaly s úspěchem, a tak bylo přistoupeno k razantnějším prostředkům. Církevnímu odsouzení. Členové Francouzské akce na oplátku houfně opouštěli církevní organizace, pro organizaci samotnou šlo však o tvrdý zásah, který se projevil jak v prudkém poklesu prodaných výtisků deníku, tak i v úbytku členů. Ti příslušníci episkopátu, kteří se postavili proti papežovu rozhodnutí, byli zbavováni svých funkcí a končili své kariéry v klášterech.

Už počátkem třicátých let se naskytla příležitost k další ofenzívě. V nestabilní zemi zvedala pravice hlavu, do toho navíc zasáhla Staviského aféra, k jejímuž odhalení výrazně koncem roku 1933 přispěl právě deník Francouzské akce. Vyvrcholením měsíc trvajících protestů byl 6. února 1934 neúspěšný pokus mnohatisícového davu demonstrantů o překročení Seiny a dobytí sídla sněmovny, střet s pořádkovými silami skončil ale smrtí patnácti lidí, nemluvě o stovkách zraněných. Maurras sám však v tuto osudovou chvíli, kdy byl jeho životní cíl na dosah, osudově zklamal, když se místo toho, aby se vydal na pomoc demonstrantům, věnoval obvyklé přípravě deníku. Jeho pasivita zklamala mnohé jeho přívržence včetně následníka trůnu, jenž se po této události od Francouzské akce odvrátil.

V roce 1936 se dostala k moci Lidová fronta v čele s ministerským předsedou Leonem Blumem. Konzervativcům byl její sociální a ekonomický program naprosto protismyslný a Maurras sám rozpoutal bok po boku s dalšími pravicovými listy zběsilou kampaň. Na pohřbu Jacquese Bainvilla, vynikajícího spisovatele a člena nejužšího Maurrasova okruhu, napadli Královi kameloti přítomného Bluma. Vláda sice zakázala Ligu, deník ale vycházel dál a nepřestával tvrdě útočit. Poslanci přijali zákon o tiskových přestupcích, Maurras odpověděl výzvou k vraždě Leona Bluma, což mu vyneslo několikaměsíční pobyt ve vězení. Stal se mučedníkem pravice, jeho popularita rostla a v roce 1938 se konečně dočkal vytouženého přijetí do Akademie, jediné pocty, po které pohrdajíc republikánskými odměnami toužil. Byl slavným i v zahraničí, Franco a Salazar mu přiznávali díl inspirace na ideologii svých režimů. Nový papež Pius XII. také konečně v roce 1939 zrušil sankce vůči Francouzské akci.

2. světová válka, uvěznění a smrt

Blížící se válka vzbuzovala v Maurrasovi obavy, neboť se domníval, že ji Francie nemůže vyhrát. Po jejím vypuknutí se plně zapojil do válečné propagandy, jenže jeho země brzy podlehla. Nejvyšší místo ve zbytku samostatného státu zaujal maršál Pétain, jehož Maurras otevřeně obdivoval a jehož příchod dokonce označil za "božské překvapení" ("la divine surprise"). Jak obdivoval vládu ve Vichy, tak současně nenáviděl německé nacisty a francouzské kolaboranty. Na druhou stranu ale otevřeně schvaloval tvrdé zásahy Vichy proti odbojářům, v nichž viděl teroristy, jejichž činy zaplatí v odvetných akcích nevinní lidé životy, navíc si dobře uvědomoval, že největší část odbojářů tvoří jeho ideoví odpůrci. Odmítal si připustit vítězství Němců či Spojenců, jeho isolacionismus byl ale odtržen od reality.

Vláda vnucovala jeho novinám propagandistické články spolu se sumami peněz, to ale odmítal. Cenzura mu zabavovala jeho vlastní články, přesto ale vytrval a vydával své noviny i nadále, i když jej v roce 1943 postihla mrtvice. V září 1944 byl vítězi zatčen a uvězněn, nebylo mu ale sděleno, z čeho je obviněn, takže neměl žádnou šanci připravit si obhajobu. Proces se tak stal fraškou, v níž byl souzen ani ne tak za to, co provedl, ale za celý svůj život a za postoje, jež zastával. Doživotní vězení bylo v té době opravdu mírným trestem, neboť v roce 1945 se podobné případy obvykle řešily popravami bez soudu, aniž by se příliš kdo zajímal o to, zda je zabíjený člověk opravdu vinen.

Ve vězení dožíval svůj život v usilovné práci, rozšiřoval dlouhou řadu svých literárních děl, psal potají pod pseudonymy Pierre Garnier a Octave Martin pro časopis d´Aspects de la France, jenž nahradil Francouzskou akci. Počátkem padesátých let se jeho stav zhoršil, a tak mu byla v dubnu roku 1952 udělena ze zdravotních důvodů milost. Zemřel 16. listopadu 1952, pochován je v rodinné hrobce v Rocquevaire, jeho srdce leží v zahradě rodného domu v Martigues.

Citáty

"Demokracie znamená nemoc, demokracie znamená smrt."

"Existuje jediný způsob, jak vylepšit demokracii: zničit ji."

"Ve Francii existují konzervativci, kteří nás naplňují nechutí. Proč? Pro svou hloupost. Jaký druh hlouposti to je? Hitlerismus."

Dílo

• 1889: Théodore Aubanel
• 1891: Jean Moréas
• 1894: Le Chemin du Paradis, mythes et fabliaux
• 1896–9: Le voyage d'Athènes
• 1898: L'idée de décentralisation
• 1899: Trois idées politiques : Chateaubriand, Michelet, Sainte-Beuve
• 1900: Enquête sur la monarchie
• 1901: Anthinéa : d'Athènes à Florence
• 1902: Les Amants de Venise, George Sand et Musset
• 1905: L'Avenir de l'intelligence
• 1906: Le Dilemme de Marc Sangnier
• 1910: Kiel et Tanger
• 1912: La Politique religieuse
• 1914: L'Action française et la religion catholique
• 1915: L'Étang de Berre
• 1916: Quand les Français ne s'aimaient pas
• 1916–8 : Les Conditions de la victoire, 4 díly
• 1921: Tombeaux
• 1922: Inscriptions
• 1923: Poètes
• 1924: L'Allée des philosophes
• 1925: La Musique intérieure
• 1925: Barbarie et poésie
• 1927: Lorsque Hugo eut les cent ans
• 1928: Le prince des nuées.
• 1928: Un débat sur le romantisme
• 1928: Vers un art intellectuel
• 1929: Corps glorieux ou Vertu de la perfection.
• 1929: Promenade italienne
• 1929: Napoléon pour ou contre la France
• 1930: De Démos à César
• 1930: Corse et Provence
• 1930: Quatre nuits de Provence
• 1931: Triptyque de Paul Bourget
• 1931: Le Quadrilatère
• 1931: Au signe de Flore
• 1932: Heures immortelles
• 1932–3: Dictionnaire politique et critique, 5 dílů
• 1935: Prologue d'un essai sur la critique
• 1937: Quatre poèmes d'Eurydice
• 1937: L'amitié de Platon
• 1937: Jacques Bainville et Paul Bourget
• 1937: Les vergers sur la mer.
• 1937: Jeanne d'Arc, Louis XIV, Napoléon
• 1937: Devant l'Allemagne éternelle
• 1937: Mes idées politiques
• 1940: Pages africaines
• 1941: Sous la muraille des cyprès
• 1941: Mistral
• 1941: La seule France
• 1942: De la colère à la justice
• 1943: Pour un réveil français
• 1944: Poésie et vérité
• 1944: Paysages mistraliens
• 1944: Le Pain et le Vin
• 1945: Au-devant de la nuit
• 1945: L'Allemagne et nous
• 1947: Les Deux Justices ou Notre J'accuse
• 1948: L'Ordre et le Désordre
• 1948: Maurice Barrès
• 1948: Une promotion de Judas
• 1948: Réponse à André Gide
• 1949: Au Grand Juge de France
• 1949: Le Cintre de Riom
• 1950: Mon jardin qui s'est souvenu
• 1951: Tragi-comédie de ma surdité
• 1951: Vérité, justice, patrie (spoluautor Maurice Pujo)
• 1952: À mes vieux oliviers
• 1952: La Balance intérieure
• 1952: Le Beau Jeu des reviviscences
• 1952: Le Bienheureux Pie X, sauveur de la France
• 1953: Pascal puni (published posthumously)
• 1958: Lettres de prison (1944–1952) (published posthumously)
• 1966: Lettres passe-murailles, correspondance échangée avec Xavier Vallat (1950–1952) (publikováno posmrtně)