Joseph de Maistre

Hrabě Joseph de Maistre (1. dubna 1753 Chambéry - 26. února 1821 Turín) byl francouzský filosof a konzervativní myslitel, jeden z odpůrců Francouzské revoluce.

Život

Narodil se v Chambery, hlavním městě Savojska, jež bylo v té době autonomní provincií a součástí Království Sardinie, kde vládla savojská dynastie, která byla z důvodů protiváhy silné expanze Habsburků v oblasti svázaná s francouzskými Bourbony. Katolické, monarchistické a patriarchální Savojsko nebylo nikterak nakloněno filozofickým či politickým novotám éry osvícenství. Společenské vztahy obklopující dospívajícího aristokrata se mu zdály být čímsi přirozeným a samozřejmým. Přestože v raném věku prožil, což ovšem není zcela potvrzeno, krátkodobé nadšení ideály osvícenství, od počátku publicistické činnosti až do své smrti zastával koherentní a neměnný názor, nepřátelský vůči osvícenství a Francouzské revoluci.

Výchova v aristokratické rodině dávala de Maistrovi již od mladých let průpravu k politické činnosti. Po studiích se v roce 1784 stává senátorem. V roce 1789 je dokonce připraven zaujmout poslanecké místo v Generálních stavech, ale rozpoutání a postup Revoluce tomu zabránily. Když v roce 1792 revoluční francouzská vláda anektovala Savojsko, odchází do emigrace, kde vznikla skoro všechna jeho díla. Cestuje po Švýcarsku, Itálii a nakonec zůstává několik let v Rusku. Tamější pobyt je považován za nejkrystaličtější tvůrčí období de Maistra. Právě zde vznikly slavné Petrohradské večery (vydané již mimo Rusko v rok úmrtí autora), napsané formou platónských dialogů. Po nárůstu protizápadních nálad, jež byly výsledkem napoleonské kampaně v roce 1812, a odporu ke katolicismu a papežství, který vyvrcholil o tři roky později vyhoštěním jezuitského řádu z Ruska, se de Maistre rozhodl k návratu do rodného Savojska, územně okleštěného po Vídeňském kongresu. Přes zdánlivou normalizaci související s obdobím restaurace po Napoleonově pádu, návratu bourbonské dynastie a poct, jichž se filozofovi po návratu dostalo (titul Plnomocného vyslance krále Sardinie), umírá de Maistre zahořklý roku 1821, vědom si neodvratitelných změn, jež v evropské kultuře napáchala Francouzská revoluce - jeho největší nepřítel.

Prameny de Maistrovy filozofie

De Maistre vycházel z mnoha často si odporujících pramenů. Přestože je v podstatě považován za zakladatele tradicionalistické školy, jež se staví kriticky k osvícenství a Francouzské revoluci, někdy rovněž zvané teokratickou či providencialistickou, seznam myslitelů, jimiž se nechal inspirovat, je poměrně ukázkový. Zásadním bodem pro něj byla katolická nauka - sv. Augustin, raní církevní otcové, Pascal, Mallebranche. Trochu méně již znal scholastickou tradici, přestože se orientoval ve filozofii sv. Tomáše Akvinského. Z antických myslitelů si nejvíce považoval Platóna. Důležitou inspirací se pro něj stal mysticismus 18. století a esoterické nauky, zvláště myšlenky mystika a teozofa Saint-Martina. Jednalo se ale spíše o fascinaci jistými filozofickými rysy (fideismem, kultem nadaných jedinců), neboť de Maistre zůstal po celý svůj život hluboce věřícím katolíkem s ultratradicionalistickými názory. Posledním, ne nepodstatným pramenem, byla pochopitelně myšlenka osvícenství, proti které vášnivě bojoval a upřímně ji nenáviděl. Ale jak se často v takových případech stává, projevovala se u něj jistá podvědomá a iracionální fascinace kritizovaným objektem (např. věnoval mnoho pozornosti Montesquieuovi).

Dílna

De Maistre měl značný literární talent a jeho práce v sobě spojují vědecký diskurs s živým, běžným jazykem nepostrádajícím značný vtip a překvapivé paradoxy, ve kterém nechybí osobní útoky na protivníky, což zajisté dodává jeho dílu mnoho koloritu. Z literárního pohledu nejvýznačnější Petrohradské večery, postavené na formě dialogu mezi Hrabětem (de Maistrovo porte-parole), ruským senátorem T., příznivcem mystických názorů, a mladým aristokratem - francouzským emigrantem, vykazují neobvyklou autorskou finesu v umění vkládat zúčastněným do úst různé názory, s nimiž de Maistre nesouhlasil.

Ohlas de Maistrových myšlenek

De Maistre byl po celé 19. století pro tradicionalistickou, katolickou a monarchistickou Francii měřítkem věcí a duchovním mentorem. Jeho obdivovatelem se stal Charles Maurras, zakladatel monarchisticko-národoveckého hnutí Francouzská akce. Obdivovatele však můžeme nalézt v celé Evropě, od Ruska (Petr Čaadajev) po Španělsko (Juan Donoso - Cortes). Všichni tito tradicionalisté a teokrati odmítali, stejně jako de Maistre, šířící se antropologii lidských práv a demokracii. Proti ní postavili svoji vizi: nad práva člověka postavili jeho povinnosti, rovnost nahradili přesnou hierarchií. Proti liberálnímu státu minima postavili stát s transcendentním cílem. Nakonec všeobecnou participaci občanů na vládě - ideál konzervativních filozofů a pomazanců Božích - králů.

Dílo

• Considérations sur la Révolution française (1796)
• Essai sur le principe générateur des constitutions politiques (1809)
• Du Pape (1819)
• Les soirées de St Petersbourg ou Entretiens sur le gouvernement temporel de la Providence (1821)
• Les Lettres sur l'Inquisition espagnole où il dénonce les absurdités des accusations communément lancées contre l'inquisition espagnole, à l'occasion de sa suppression par les cortès
• Examen de la philosophie de Bacon (1836)
• Correspondance diplomatique et mémoires politiques (1858)