Obrana Západu

Obrana Západu (Défence de l`Occident) je kniha, kterou v roce 1927 napsal francouzský konzervativec Henri Massis.

Obsah

Dílo pro autora znamenalo programovou odpověď katolického, románského a klasického myšlení na dva výtvory ducha protestantského, germánského a romantického, tj. katastrofický Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes) Oswalda Spenglera a řadu prací propagátora esoterické „filozofie smyslu“ (Philosophie des Sinns) nebo synkretického asiatismu - Hermanna A. hr. Keyserlinga z tzv. darmstadské školy.

Massis se postavil stejně proti antiokcidentalistickému pesimismu či determinismu Spenglera, tvrdícího, že západní kultura už neodvratně přešla do stádia „civilizace“, za nímž už následuje jen biologická smrt, jako orientalistickému snobismu Kayserlinga, hlásajícího, že jediná šance „duchovní obnovy“ nebo obrození (Wiedergeburt) zakrnělé západní civilizace je čerpání inspirace z civilizací Dálného východu, zvláště indické. Massis tvrdil, že jakákoli civilizační syntéza mezi Západem a Východem je odsouzena k nezdaru, protože mezi Okcidentem a Orientem je ukryt zásadní rozpor, který „spočívá v různosti idejí, jaké si každá z nich tvoří o člověku a jeho vztahu k všehomíru. Na Západě chtěl člověk být; nesmířil se se záhubou podstaty, s tím, aby lidská bytost byla ničím jiným než příměsí přírody, která se pro Asiata rozchází v klamných představách živých a hrouží celý život do propasti obrovské dvouznačnosti. Tento odpor je tím, co charakterizuje Západ. Rozlišování, výběr - to jsou jeho známé myšlenky, zformulované od nejstarších časů v klasickém Anaxagorásovu výroku: Na začátku bylo všechno pomíchané; přišla inteligence, která postavila každou věc na své místo.“

Tuto zásadní myšlenku Západu si nikdy nevzali za svou Němci, tíhnoucí k tomu, co je neurčité a mlhavé, k chaosu bez forem a hranic, kde může volně bujet fantazie. Právě proto se germánský svět, který si jen vnějškově přisvojil římskou civilizaci, tak snadno asiatisuje, že přímo tvoří přední stráž Asie v Evropě, do které nikdy úplně nepatřil. Potvrzuje to sám Massisův antagonista Keyserling, který přiznával: „Výraz Evropa ve mně nebudí žádný ohlas. Je to svět příliš těsný a známý, aby mohl dát nové formy mé podstatě, (…) intelektualismus hlodá Evropu jako červ. (…) K realizaci svého já je třeba hledat jiné cesty...“ (M. Zdziechowski, W obliczu końca, Warszawa-Ząbki 1999, 162). Jiným nástrojem asiatismu je ruský bolševismus, který z nenávisti k Západu proti němu štve asijský lid, což potvrzoval Massisem citovaný Zinověv (Apfelbaum): „Nestrkáme ruce do Asie proto, že jsme jí slíbili ideály nebo že sdílíme její společenské koncepce, ale proto, že potřebujeme sto milionů Asiatů, abychom konečně rozbili evropský imperialismus a kapitalismus.“ (Tamtéž, 161)

„Západem“ je v Massisových očích tudíž výlučně to, co určuje další běh Říma starověku a Říma papežů, což je latinská civilizace. Celý duchovní život takto chápaného Západu vyplývá z personalismu, z touhy po čím dál hlubší autonomizaci osobnosti ve vztahu k všehomíru nebo po vytvoření z ní nejen předmět kontemplace, ale i činnosti. Místo toho všechny filozofie a teozofie Východu poukazují, ve větší či menší míře, ale vždy v jistém stupni, cíl naprosto protichůdný: úplné zničení osobnosti, její rozpuštění ve všehomíru a utlumení činnosti a dokonce (jako v buddhismu) jejích tužeb a potřeb. Proto všechny „mysticismy“ orientálního původu, označované - ze snobismu, nudy nebo naivity - za panaceum na současnou krizi Západu, ji mohou jedině prohloubit, protože oslabují schopnost plnit skutečný cíl postavený člověku Západu jeho vlastní tradicí a především učitelem a strážcem této tradice - katolickou církví, tj. stále dokonalejší růst osobnosti v jejím rámci.

Massis chápe důvody, pro které mnoho Evropanů hledá vysvobození v asiatismu a připisuje tento civilizační eskapismus zoufalství pociťovanému při pohledu na zjevnou duchovní krizi Evropy, pustošené od prahu novověku proudy antiklasickými, antilatinskými a antikřesťanskými. Orientální sklon k nadpřirozenosti, jakkoli špatně či nedůkladně rozpoznané, se může jevit jako typ vyšší duchovně i morálně v porovnání s laicizmem a vědeckostí sterilizovanou, ztechnizovanou mentalitou současného Evropana; a tato „výše“ může svést citlivé lidi, cítící smutek za světem pravdivějším, než je empirický. Řešení je ale třeba hledat ne v „importovaném“ mysticismu, ale v (zapomenuté) vlastní duchovní tradici, která není jen vlastní, ale skutečně se dotýká naprosté Pravdy - Absolutna: „Abychom dali skutečně živou duši nadměrně velké materii, abychom dali skutečně lidského ducha pokroku novodobé vědy - je třeba uskutečnit celkový návrat zásad řecko-latinské civilizace a katolicismu.“ (V zákopech Západu..., 100) Je tedy třeba znovu učinit Evropu křesťanskou a co se Orientu týká, „měli bychom si přát, aby výměna myšlenek zahájená mezi Východem a Západem (…) posloužila k přípravě cest smíření v křesťanství, které jediné může navrátit lidskou jednotu.“ (Tamtéž, 100/101).

Podobně jako Nikolaj Berďajev, Massis proklamuje Nový středověk, považujíc „staré“ za výchozí bod a vzorec řádu duchovního, kulturního a politického či způsob, jak překonat záporný vliv novodobosti: „Nejde ani o antagonismus ideálu východního a západního, ale ideálu středověku k ideálu novodobému, ideálu dokonalosti a jednoty, který je v protikladu k novodobému pokroku a síle, rozdělující lidi. Nic na světě není charakterističtější v těchto časech všeobecné dezorganizace, než ta tesknota po středověku, ten smutek za krásným řádem křesťanstva, touha znovu nalézt charakter universálnosti v myšlence vzorů odkázaných nám opravdovou civilizací.“ (Tamtéž, 101)

Ideál „Nového středověku“ také dovolí, podle Massise, obnovit identitu či usmířit - na křesťanském základě - vhodně pojatý (tedy neabsolutizující národ) nacionalismus s rovněž vhodně pojatým (tj. nikoli kosmopolitním) universalismem. „Vždyť než se středověký člověk stal Francouzem, Italem, Angličanem či Němcem, patřil již k obecné civilizaci, která měla svůj jazyk, svého ducha, zvyky, víru, umění, své způsoby vnímání. [Jenže] různé evropské státy, určující dříve jednotlivé části jednoho těla, se staly navzájem cizí, když už nebyly pod vládou dobrotivé autority Církve. Zbaveny její otcovské péče, staly se kořistí vlastních rozporů bez žádné jiné brzdy kromě nepostačující rovnováhy, určené vzájemnými antagonismy.“ (Tamtéž, 101). Proto tváří v tvář strašlivými silám znepokojujícím trýzněný Západ „cítíme, že je třeba zažehnout svatý oheň náboženského ducha.“ (Tamtéž, 101)

Úkol rechristianizace Evropy se musí stát životní funkcí některého národa - a zde se právě odkrývá, podle Massise, dějinná úloha Francie, její duchovní a politické poslání, splnitelné však pod podmínkou, že ze sebe setřese hřích revoluce a naváže na dědictví Franckého království, bránícího (teprve se tvořící) Evropu před islámem a navracejícího germánská plemena k tradici francouzského království, v němž nalezla nejsilnější odezvu idea kruciát na obranu Božího hrobu. Od Karla Velikého pocházející definice Francie - „Národ Franků vydá Bohu ovoce; je to ovoce pěkné a velmi plodné, protože je nejen věrný, ale také navrací druhé, přinášejíce jim spásu,“ (tamtéž, 107) - nepopisuje jen patnáct set let starou náboženskou historii, ale i její duši, takže podstatou bytí a posláním francouzského nacionalismu je obrana Západu identická s šířením katolicismu.