Henri Massis

Henri Massis (21. března 1886, Paříž - 16. dubna 1970, Paříž) byl francouzský esejista, publicista, literární kritik, literární historik; intelektuál pravice katolické, národní a roajalistické.

Massis byl žákem radikálního spisovatele a antiklerikála Alaina v Condorcetově lyceu či filozofa - intuitivisty Henriho Bergsona na Sorboně a v College de France, ale vlivu obou těchto autorů se brzy zbavil. V roce 1906 publikoval první knihu (Comment Émile Zola composait ses romans) a v roce 1908 získal licenciát z filozofie a začal spolupracovat s časopisem L`Opinion. Jeho duchovní vůdce - asumpcionista o. Humbert Clérissac AA mu odhalil tomismus a přivedl ho do roajalistické Action Française, jež byla pod intelektuálním vůdcovstvím tvůrce „integrálního nacionalismu“ Charlese Maurrase. S ní už zůstal svázán natrvalo a stal se také spolupracovníkem deníku L`Action Française.

Společně s Alfredem se Tarde rozeslal několika stovkám studentům a pod společným pseudonymem Agathon publikoval dvě ankety, které otřásly intelektuálním životem Francie před světovou válkou: v roce 1911 pamflet na pozitivistickou, demoliberální a neokantismem prosáknutou Sorbonu (L`esprit de la nouvelle Sorbonne) a v roce 1913 - Dnešní mládež (Les jeunes gens d`aujourd`hui), jejíž respondenti na otázky po intelektuálních patronech lehkovážně odvrhli oficiální autority laické republiky: E. Renana a A. France a za své mistry označili katolíky: Ch. Péguye a P. Claudela či nacionalistu Maurrase. Na další otázky, co mladí chtějí, se místo pravděpodobných odpovědí „pokrok“, „lidské štěstí“ nebo „rovnost“ objevila touha po „disciplíně“, „autoritě“ a „víře“; mladá francouzská inteligence, vzdělaná v laicizovaných („černými husary Republiky“, tedy voltariánskými vyučujícími) školách a univerzitách, projevila také nechuť k „romantismem otrávenému“ 19. století a jeho „prázdným žvástům“ o bouření se proti autoritám, ale touhu po potřebě morálního pilíře a duchovního řádu.

V období první světové války sloužil Massis jako desátník na řecké a syrské frontě, za což obdržel Vojenský kříž a Čestnou legii.

19. 7. 1919 publikoval v Le Figaro Manifest du parti de l`intelligence, vyzývající k obraně západní humanistické a křesťanské civilizace před intelektuálním bolševismem, který podepsali mj.: básník F. Jammes, dramaturg H. Ghéon, prozaik P. Benoît, kritici C. Mauclair a E. Jaloux, malíř-symbolista M. Denis a divadelní režisér G. Baty. Společně s historikem a publicistou J. Bainvillem a filozofem J. Maritainem založil 1. dubna 1920 pod patronátem Action Française - ovšem nezávislý - měsíčník La Revue universelle, jehož byl do roku 1936 šéfredaktorem a do roku 1944 ředitelem. V říjnu 1935 napsal a publikoval další manifest - podepsaný více než 850 spisovateli, v tom také většinou členů Francouzské akademie - varující před „před postoji lidu Evropy proti Itálii“ Manifeste des intellectuels français pour la défense de l`Occident et la paix en Europe, který bral v ochranu (před sankcemi Společnosti národů a „antifašistickou“ propagandou levicových kruhů) italskou intervenci v Habeši, v níž viděl projev zápasu Západu s Orientem.

Po porážce Francie v červnové kampani 1940 a vytvoření Francouzského státu (État Français) v neokupované části byl maršálem Philippem Pétainem povolán do 188 členné Národní rady (Conseil National) a do úřadu generálního sekretáře pro mládež; byl také autorem některých projevů Šéfa státu. Podobně jako Pétain byl také on atakován pařížskými fašistickými kolaboranty za svou antiněmeckost.

Po 2. světové válce byl spoluzakladatelem Sdružení na obranu cti maršála Pétaina, Sdružení přátel Roberta Brasillacha a Unie nezávislých intelektuálů. Spolupracoval s tradicionalisticko-katolickým měsíčníkem Itinéraires nebo monarchistickými Aspects de la France a La Nation Française.

Mimo neocenitelné historické hodnoty zvláště knih o Barrèsovi a Maurrasovi, Massisovo opus magnum, zajišťující mu místo v řadách velkých obránců autentické evropské tradice - Christianitas, bylo jedno z jeho časnějších děl - Obrana Západu (Défence de l`Occident) z roku 1927.

Dílo

• Comment Émile Zola composait ses romans, 1905.
• Le Puits de Pyrrhon, 1907.
• La Pensée de Maurice Barrès, 1909.
• Agathon (s Alfredem de Tarde) L'Esprit de la nouvelle Sorbonne, 1911.
• Agathon (s Alfredem de Tarde) Les Jeunes Gens d'aujourd'hui, 1913.
• Romain Rolland contre la France, 1915.
• Luther prophète du germanisme, 1915.
• La Vie d'Ernest Psichari, 1916
• Impressions de guerre, 1916.
• Le Sacrifice (1914-1916), 1917.
• La Trahison de Constantin, 1920.
• Jérusalem le Jeudi-Saint de 1918, 1921.
• Jugements I : Renan, France, Barrès, 1923.
• Jugements II : André Gide, Romain Rolland, Georges Duhamel, Julien Benda, les chapelles littéraires, 1924.
• De Lorette à Jérusalem, 1924.
• Le Réalisme de Pascal, 1924.
• Jacques Rivière, 1925.
• En marge de "Jugements", 1927.
• Réflexions sur l'art du roman, 1927.
• Défense de l'Occident, 1927.
• Avant-postes, 1928.
• Évocations. Souvenirs (1905-1911), 1931.
• Dix ans après, 1932.
• Débats, 3 vol., 1934.
• Les Cadets de l'Alcazar, 1936.
• Notre ami Psichari, 1936.
• Le Drame de Marcel Proust, 1937.
• L'Honneur de servir, 1937.
• Chefs. Les Dictateurs et nous, 1939.
• La Guerre de trente ans (1909-1939), 1940.
• Les Idées restent, 1941.
• La Prière de Lyautey, 1942.
• Découverte de la Russie, 1944.
• D'André Gide à Marcel Proust, 1948.
• Allemagne d'hier et d'après-demain, 1949.
• Portrait de M. Renan, 1949
• Maurras et notre temps, 2 vol, 1951.
• L'Occident et son destin, 1956.
• Visage des idées, 1958.
• À contre-courant, 1958.
• L'Europe en question, 1958.
• De l'homme à Dieu, 1959.
• Salazar face à face, 1961.
• Maurras et notre temps, éd. définitive et augmentée, 1961.
• Barrès et nous, suivi d’une correspondance inédite (1906-1923), 1962.
• Au long d'une vie, 1967.

Externí odkazy

• Životopis na webu Académie française