Zánik Západu

Zánik Západu (německy Der Untergang des Abendlandes) je zásadní prací Oswalda Spenglera. Věnuje se příčinám krize evropské kultury. První díl vyšel roku 1918, díl druhý roku 1922.

Obsah

Spenglerovo dílo je jednou z nejznámějších knih XX. stol. a současně snad nejpesimističtější ve své výpovědi. Autor tvrdí, že evropská civilizace se chystá k úpadku a nenalézá pro ni žádnou záchranu. Spengler používá analogie a svá tvrzení opírá o ně. Jestliže se podíváme na řecko-římskou civilizaci, je zřejmé, že procházela stejnými fázemi vývoje jako západní kultura. Tam rovněž filosofové zbavili náboženství tradičního pojetí a důsledkem toho byl úpadek antického světa. Každá kultura prochází stejnými fázemi vývoje, každá je stejným organismem, založeným pouze na odlišných představách. Organismus zase, bez ohledu na své individuální vlastnosti, podléhá stejnému biologickému rytmu: zrození, rozkvět, úpadek a smrt...

Dějiny mají svá železná pravidla týkající se všeho, co žije, a ani člověk, ani jeho výtvor, jakým je kultura, nemůže uniknout jejich moci. Spengler nepopírá svobodnou vůli člověka-jednotlivce; říká jen, že dějiny světa řídí věčná sociologická a biologická pravidla. Spengler podává ohromující popis společenstva Západu a tvrdí, že to vše již bylo. Vidíme tytéž procesy ve starověku. Popisy umírajícího Západu, i když nejčastěji vyvolávané v pracích nikoli pouze Spenglera, ve skutečnosti zabírají v Der Untergang des Abendlandes poměrně málo místa; dohromady nanejvýš několik desítek stran. Nejsou podle názoru autora zcela skutečné, neboť nevysvětlují samotné příčiny úpadku, ale pouze jeho projevy. Musíme jim ale věnovat několik chvil.

Zásadní ideou pruského konzervativce je odlišné pojetí kultury a civilizace v dějinách. Kultura je prvotním rozměrem společenského života organismu - jeho „středověk“; čili epocha náboženství, tradice, autority a víry. Civilizace je degenerací, i když současně nevyhnutelným doplňkem kultury. Je to doba vědy, pokroku, kultury rozumu, čili „novověku“. Člověk kultury kontempluje bytí, pociťuje spojení se sférou svatosti a transcendence. Člověk civilizace ztrácí tento kontakt a jeho aktivita je zaměřena na vnějšek. Důsledkem toho je rozpínavost, militarismus, dobývání, hon za ziskem a dočasnými statky. „Energie člověka kultury je zaměřena dovnitř (do nitra), člověka civilizace na vnějšek“.

Feudalismus je strukturou náležející kultuře, kapitalismus - civilizaci. Společenství kultury, to jsou rolnické národy žijící na vsi, v kontaktu s přírodou a kontemplující její krásu. Lidé epochy civilizace necítí tuto krásu přírody. Nepojímají svět jakože jim byl dán k životu, ale jako předmět své expanse a výbojnosti. Člověk kultury se obdivuje světu a přírodě; člověk civilizace ji ničí a ujařmuje. Ten první se spokojuje tím, co má, a není lačný slávy a výboje: ten druhý je zase dobyvatel, kolonisátor a voják. Když daná kultura začíná vojenskou expansi a zotročuje sousedy jen proto, že jsou slabší, máme co dělat s počátkem civilizace. Alexander Veliký a Cecil Rhodes - to jsou velcí dobyvatelé rodících se civilizací. Expanse, jak vojenská, tak i hospodářská, je projevem úpadku duchovního, vnitřního života. Dosud organické společenství se proměňuje v mechanické tělo, kde vládnou práva zisku, ale kde chybí duch. Spengler píše: „Kultura a civilizace - žijící tělo s duší a bezduché mumie“. Civilizace Západu začala kolem r. 1800 - datum nikoli náhodou svázané s Francouzskou revolucí, tehdy postfeudální společnost spravovaná králi a církví byla tvořena novou společenskou vrstvou vyjadřující ducha civilizace: buržoasií. Město zvítězilo nad vsí, kapitál nad půdou, morálka opřená o rozum porazila morálku odvozenou z náboženství. Abstraktní výtvory lidského rozumu nahradily transcendentní vise. Humanismus, mír a toleranci vytěsnily asketické a autoritární ideály kultury. Přední historiograf tvrdí, že „tak jako podstatou kultury je náboženství, tak v důsledku podstatou civilizace je bezbožství.“ Lidská mysl tvoří nové myšlenkové struktury a zlaicisované formy náboženství, do kterých Spengler zahrnuje kantismus a socialismus v Evropě, budhismus v Indii a stoicismus v apollónské civilizaci. Tyto náboženské a ideologické konstrukce jsou výrazem měšťanského myšlení, příliš omezeného, aby mohlo pochopit transcendenci. Tito „jednorozměroví lidé“ jsou prostě primitivní, zbaveni duchovního života. Jejich světem se stává megalopolis, čili velká kosmopolitní města z betonu, kde všichni bydlí ve stejných gigantických domech a veškerým jejich náboženstvím je atheismus a socialismus. To je Alexandrie, Řím, Paříž a Berlín. „Člověk mírou všech věcí“. ... zastupuje devisa Tertuliana „Credo quia absurdum“. Města, ta „démonická kamenná poušť“ je obydlena duchovními „feláhy“ nebo také civilizace, to společenství nomádů vzdálených styků s přírodou a bytím. Mění se myšlení žen. V kultuře jsou matkami a ženami; v civilizaci se stávají „partnerkami“. Nyní ženy již nerodí děti, ale mudrují a žádají rovnoprávnost. Není již z rolnické kultury vyrůstající aristokracie. Zastoupili ji „lidé byznysu“. Zůstal již jen plebs, temnota, troglodyti bydlící v betonové civilizaci. Černošská hudba vytlačuje hlubokou hudbu Západu. Nejdokonalejší formou v jaké se projevuje západní civilizace jsou Američané - neandrtálci zbavení kultury, cítící se pány světa. Ideje a hodnoty jsou vytlačeny penězi - bůžkem civilizace a jedinou mírou hodnoty. To co není možné prodat ani koupit je bezcenné. Člověk civilizace ztrácí pojetí vkusu - odtud popularita impresionismu a jiných dekadentních proudů v umění a v hudbě - jazz. Místo trvalého přesvědčení se začíná holdovat módám, další fází v souladu s již předpověděným schematem, bude depopulace, vylidnění měst, které zarostou džunglí, aby se vytvořil znovu svět přírody, který bude kontemplovat další kultura, která nahradí upadající civilizaci Západu. To co ve visi Spenglera nejvíce ohromí je, že proces destrukce se jeví jako nezastavitelný, protože člověk není sto postavit se pánům vesmíru. Budoucnost Evropy je pro Spenglera zřejmá: je jí socialismus - ideologie městské civilizace. Pruský filosof o něm píše následovně: „Jeho stoupenci jej považují za formu budoucnosti, jeho nepřátelé jako znamení úpadku; obě strany mají pravdu.“ Problém není v tom, zda nás čeká socialismus, ale jaký. Shrneme-li vše znovu, je třeba potvrdit, že Spengler se odvolává na velmi typickou konzervativní visi historie, ve které je krize spojena s emancipací lidského rozumu, který začíná negovat tradice, náboženství a autority. Jeho posledním vítězstvím bude liberalismus, demokracie a atheismus, čili úplná negace společenské kultury. Všechno co je staré bude zesměšněno, empirismus se stane jediným kriteriem pravdy aspirující zvát se vědou. Výsledkem je rozklad rysů odlišujících danou kulturu od jiné, zejména stvoření osvícené vise atheistického a multikulturního „člověka v celku“. Završením racionalismu je navíc o ideály tolerance a humanismu opřený kosmopolitismus.

César

Spengler je filosof, který až do r. 1933 probouzel nadšení v německé NSDAP. Proč? Proto, že dovršením každé kultury je „césar“, neboli velký vůdce vedoucí ohromné armády k dobytí světa. Je to Alexander Makedonský dobývající Asii až po Indii, je to Julius Caesar - dobyvatel Anglie; konečně je to německý Führer vedoucí zástupy nejlepších bojovníků Západu do boje o vládu nad světem, vytvoření Imperium Germanicum. Tato vise se může přirozeně líbit nacistovi, ale vnímavější čtenář si uvědomí, že césar není jen dobyvatel, ale také hrobař civilizace... Po Alexanderovi Řecko zabředlo do dekadence a podlehlo Římu, po Caesarovi a Augustovi kultura a římský duch podlehly korupci a přišli barbaři.

Záhy Němci pod vládou Hitlera měli projít stejnou cestou zkázy. Navíc Spengler „nechápal rasový problém“, když spojoval kulturu s vědomím a ne s genetikou nebo barvou pleti. Od září 1939 bylo zakázáno zmiňovat jeho jméno v německém rozhlase a zmizel z oficiálního myšlenkového života Říše. Podíváme-li se na věc objektivně, Adolf Hitler byl „césarem“ ve spenglerovském pojetí tohoto slova. Problém je však v tom, že pro autora Der Untergang des Abendlandes to byla spíše karikatura vládce, parvenu následující Führera, obyčejný diletant, výtvor upadajícího Západu a ne vládce, který jej vede do dalšího boje. Hitler je obyčejný křikloun. Národní socialismus, typické velkoněmecké hnutí mas, zabarvené racionalisticky a ve skutečnosti bolševicky; je to „poslední triumf racionalismu, liberálně-demokratického socialismu, ideologie stáda rovnosti pomocí teroru, krátce řečeno všech idejí minulých století.“ Führer měl zrušit ducha měšťanského pokrytectví a vrátit se k myšlenkám autoritativních vlád opírajících se o aristokracii (elitu) proto, aby uskutečnily cíle konzervativní přestavby státu. Rolí „césara“ mělo být svržení vlády plutokracie a návrat ke germánským hodnotám, s jejichž pomocí měli bojovníci vrhnout k nohám Západu celý svět. V té době se „césar“ honí za Židy ulicemi Berlína.

Slovně je Spengler konzervativcem chránícím status quo, vyhlížejícím spíše do budoucna neboli vyhlížejícím „césara“, než že by chtěl obnovit to co bylo, protože rozvoj potřebuje naplnění a nikoli zázrak; „žádný krok v dějinách se nedá vzít zpět“. 

Ve skutečnosti u něj najdeme dosti důkladný popis budoucího společenství; když se do Spenglera důkladně začteme (čteme-li jej pozorně...), povšimneme si, že to není společnost budoucnosti, ale minulosti. Především u něj najdeme velkou chválu elitarismu, který je podmínkou existence společnosti jako takové. Vždy byli a budou vládci a ovládaní. Žvásty o rovnosti lidí mohou říkat jen „podlidé z velkých měst, marxisté a literáti“. Spengler pohrdá demokratickými a buržoasními myšlenkami. Budoucí „césar“ musí tyto plutokratické pseudoetiky zbavit vlády a předat ji lidem hodným toho jména, neboli těm, jejichž autorita nevyrůstá z množství akcií, které vlastní, ale z tradice a obyčeje. Skutečná elita vyjadřuje historickou zkušenost, ústavu, čili duchovnost národa. „Buržoasie nechápe čím je stát a národ, protože vše převádí do pojmu zisku.. Zná pouze práva, nikdy nerozumí myšlence závazku. Je to navíc třída čistě destruktivní, věčně oposiční vůči státu, dokonce i tehdy, když vládne. Pouze šlechta je stav oddaný službě vlasti“ Úkolem pruského Führera je převést civilizaci Západu do boje o panování nad světem. Protože civilizace není doslova zánikem, koncem (Untergang), ale dokončením (Vollendung), jehož podstatou je imperialismus. Prvním protivníkem bude anglosaský svět a jeho koncepce socialismu. Této problematice věnoval Spengler svou druhou známou práci „Pruský duch a socialismus“.

Anatomie demoliberální krize

Závěrem je třeba objasnit v čem spočívá krize Západu, která jej má, podle Spenglera, vést nejprve k dobytí světa, aby následně byla naše civilizace úplně zničena. Každá kultura se neprojevuje pouze v umění, ale zejména v jistém pouze pro ni příznačném chápání skutečnosti a především ve dvou základních pojetích: času a prostoru. Řekové a Římané, a také všechny ostatní kultury se v těchto pojetích odlišovaly od naší. Řekové např. neznali chápání dějin, jejich historikové popisují pouze současné události. Celá chronologie se vytvořila počítáním času podle olympiád a Thúkidydés dokonce tvrdil, že před jeho dobou se v dějinách nic zajímavého nestalo. Egypťané znali dobře své dějiny a protože měli vědomí stáří svého státu, cítili se prostě tlačeni silou tradice, tradice, kterou si Řek ani neuvědomoval. Proto Řek stavěl nejraději z pomíjejícího dřeva a Egypťan z kamene přetrvávajícího tisíciletí. Egypťané mumifikovali zemřelé a věřili v posmrtný život, protože měli velmi silně rozvinuto chápání času. Řekové jej všeobecně neměli. Z toho vyplývá, že Řek by nepochopil obsah Der Untergang des Abendlandes, protože bez znalosti historie, nepochopil by smysl historiografie... Spengler zde tvrdí, že jeho historiosofie není objektivní vědou, protože vyjadřuje pojetí času člověka Západu v rané fázi civilizace. Spengler ve stopách Heideggera (vliv historičnosti bytí a vědy autora Příspěvků k filosofii je znatelný na každém kroku spenglerovské vise dějin) tvrdí: „není jedno řezbářství, jedno malířství, jedna matematika, jedna lyrika, ale mnoho“. Spengler to ukazuje například na matematice, vědě, která se zdá být úplně objektivní a nadkulturní. Přesto všechny teorie počtu jsou výrazem myšlení, duše kultury. Pro Řeky matematika vůbec nebyla vědou, neboť sloužila k náboženskému zkoumání (Pythagoras!); neznali ani pojem nekonečna. Proč? Poněvadž neznali pojem prostoru, také proto neznali číslovku „nula“, která slouží k nekonečnému zvětšování počtů. Helénské chápání prostoru nezná takové, pro západního člověka základní matematické pojmy - není více jedna matematika. Chápání prostoru západního člověka nejdokonalejším způsobem vyjadřují gotické katedrály, sahající svými vrcholky do oblak. To je západní pojetí nekonečnosti. Spolu s pojetím času, chronologie a historiosofie vidíme nekonečný časový prostor západního člověka. Jiné kultury tyto pojmy neznají, nebo o nich mají zcela odlišné představy. Rozumovost kultury se vyjadřuje v symbolech, znacích. Totožné symboly mají různý význam v odlišných kulturách a stádiích rozvoje. Právě jejich prostřednictvím člověk chápe svět a obklopující jej skutečnost.Význam symbolů vyjadřuje umění. To je důvod proč člověk Západu nikdy nechápe zákony řeckého nebo římského umění - ony vyjadřují odlišnou inteligenci. Vlastně architektura nejhlouběji vyjadřuje pojetí času a prostoru - dvě pojetí vytvářející samu kulturu. Právě zde tkví celý problém úpadku: symboly. Kultura chápe a výstižně čte své vlastní symboly; civilizace ztrácí pojetí jejich prvotního významu. Celá kultura se pohybuje v symbolech, to ony a jim daný význam je odlišují od okolí. Civilizace, protože jim nerozumí, přestává být odlišná od svého okolí, začíná hledět na Kowalského ne jako na příslušníka kultury Západu, ale jako na „osvíceného člověka všeobecně“, formu abstraktního bytí. Objevují se „lidská“ práva; instituce pro „člověka“, celosvětový životní model, čili opět pro „člověka“. „Člověk“ neexistuje, jsou pouze lidé náležející do různých kultur a civilizací. Civilizace ztrácí, pro a pouze pro ni, charakteristické pojetí času, prostoru, dobra a pravdy. Chorobou civilizace je kosmopolitismus, tolerance, polykulturnost, humanismus, abstrakce lidského rozumu, který, co se vzdálil ze svazku bytí a tradice, začíná vytvářet fiktivní svět fiktivního „člověka“. Kosmopolitismus 18. stol. je totéž co helénismus a „římskost“ v epoše císařství - znamená ztrátu pocitu odlišnosti. Proces destrukce však začal již v renesanci, kdy západní člověk zkoušel následovat starověkého člověka a tím si přisvojit jeho symboliku a způsob myšlení. Výsledkem byla dočasná ztráta chápání vlastních symbolů. Spengler nazývá tuto dobu „antigotikou“, protože je čistě destruktivní. Těmto výstřelkům učinil konec až klasicismus a protireformace.

Neodvratný proces úpadku civilizace

Spenglerova koncepce je velmi relativistická: postrádá jakoukoli matematiku či jakoukoli jinou vědeckou pravdu, ba i náboženskou pravdu. Každá pravda je výtvorem kultury v níž vyrostla. Je pro danou kulturu, nehledě na celou svou vnitřní subjektivitu, pravdou objektivní. Kultura a civilizace zanikají tehdy, když si začínají pod vlivem odcizeného rozumu, uvědomovat neobjektivitu pravdy, pokládané dosud za absolutní. Tehdy se objevují otázky, pochybnosti. Do vědomí člověka civilizace se vkrádá relativismus. Za ním se objeví pochybnosti, zda pravdy naší kultury jsou skutečné, zda tradice a náboženství mluví pravdu. Dalším krokem je polykulturní společenství, ve kterém každý může hlásat takové „pravdy“, jaké je mu libo. Rolnické a náboženské společnosti se mění v civilizaci skeptických měšťáků, jejichž ideologií je světonázorový liberalismus a demokracie - oba systémy negují absolutní pravdu a vše pokládají za dohodu a konsensus. Na základě dějin jejich civilizací, které zanikly před staletími, črtá Spengler pro něj hypotetický, avšak pro nás nyní již nejskutečnější svět. Rozum, říká Spengler, utrpí rozhodnou porážku, protože bude schopen vyprodukovat stovky odpovědí na stejnou otázku. Tehdy člověk začne hlásat nevíru v rozum a jeho epistologické možnosti. Relativismus zahrne tedy nejen tradici a rozum, ale rovněž intelekt. Je to neodvratný proces, protože víra v neomylnost vědy je zesvětštěna formou nábožnosti. Předpověď Spenglera se potvrdila - to je smysl postmodernismu. Současně s úpadkem racionalismu se objeví tzv. „druhá zbožnost“, čili vzrůst víry, který se však neprojeví návratem ke křesťanství, nebo, v případě jiných civilizací, k jiné víře předků, ale v návratu náboženství okultních, magických, synkretických, nebo pro změnu sekt různého druhu atp. Bohužel tato Spenglerova předpověď se rovněž před našima očima naplňuje. Druhé poznání, postmodernismus. Spolu s vládou „césara“ anglosaského typu, jehož představitelem jsou Spojené státy a jejich demokraticko-liberální systém opřený o vládu peněz, směřujeme k poslednímu úseku západní civilizace - jejímu celkovému rozkladu, rozplynutí v relativismu, kosmopolitismu a multikulturních společenstvích. Dnes, kdy postmodernisté mluví o vítězství demokracie (čili neuznávání absolutních pravd) nad obecnou pravdou, vidíme, že prorocká víra Spenglerova se velmi rychle naplňuje. Moudrost obsažená v historických pracích popisujících upadající Řím a Řecko, se ještě jednou opakují. Spengler učí, že Západ se chýlí k zániku. Má ale pro nás jednu útěchu: civilizace může umírat stovky let - Byzanc zanikala více než deset století, židovská civilizace, která se ustavila v XI. století, trvá osm set let. Civilizace je „mumie“, živým tělem, kterému chybí duše, ale které se pohybuje dokud se nenajde mladá kultura, která naštěstí takovému mechanismu le coup de grâce, uštědří ránu z milosti. Dokud se neobjeví noví barbaři, bude západní civilizace v klidu zahnívat a starat se o dodržování lidských práv, demokracie a tolerance. Neodvratně se blíží doba nové kultury, nového středověku v Evropě.