Národní myšlenka (1. republika)

Národní myšlenka byl měsíčně vydávaný časopis, který vycházel v letech 1923-1939. Název Národní myšlenka se vžil také obecně pro okruh autorů a sympatizantů kolem tohoto časopisu.

Vznik Národní myšlenky

Vznik Národní myšlenky úzce souvisí s poválečným vývojem Národní demokratické strany, vzniklé z původní Státoprávní demokracie po vzniku samostatného Československa v březnu 1919. Národně demokratickou stranu charakterizovaly střety dvou jejích křídel, nacionalističtějšího, k němuž patřil i předseda Karel Kramář, a prohradního, zastávajícího masarykovské iluze pokrokářství a humanismu. Stejný konflikt se musel zákonitě projevit také v Mladé generaci, mládežnické organizaci strany. Zpočátku ji ovládali masarykovští realisté, ale opozice vůči nim, tvořená vyznavači tzv. integrálního nacionalismu (charakterizovaného zdůrazňováním historického boje Čechů s Němci, požadavky národního státu a značnou averzí vůči socialistům a komunistům). Na sjezdu Mladé generace v červenci 1920 dosáhli integrální nacionalisté podpoření lidmi jako byli Viktor Dyk či profesor František Mareš naprostého vítězství. Do čela se dostali pozdější čelní představitelé Národní myšlenky jako JUDr. Renner, JUDr. Vlastimil Klíma nebo dr. Ing. František Toušek, avšak když zvolený předseda Renner odjel studovat do Francie, nastalo v Mladé generaci určité bezvládí. Toho využili realističtí opozičníci a v prosinci 1922 připravili integrálním nacionalistům porážku. Ti však dokázali ihned vytvořit v organizaci silnou opozici a jako určitý protitah ve vzniklé situaci se rozhodli začít vydávat vlastní časopis - Národní myšlenku.

Vznik časopisu urychlila vražda Aloise Rašína, integrálními nacionalisty považovaného za vynikající osobnost. Jeho syn JUDr. Ladislav Rašín vstoupil do Národní demokracie a zároveň posílil integrální nacionalisty v dubnu 1923, na podzim pak vyšlo první číslo nové revue. Její autoři kladli od počátku značný důraz na sílu argumentů, ale nevyhýbali se ani ostrým slovním střetům se svými odpůrci. Charakterizovaly je integrální nacionalismus, ostražitost vůči menšinám, antikomunismus, antisovětismus. Hospodářsky se hlásila k rašínovskému liberalismu s důrazem na pevnou a stabilní měnu. Čtenářskou obec tvořila především národně a pravicově orientovaná inteligence. Autory živila především jejich vlastní právní praxe. Časopis se nevyhnul ani problémům, soudním sporům s dotčenými osobami, zatčení a následný soud s kolportéry časopisu kvůli protihradnímu článku atd. Právě právnické zkušenosti často pomohly redaktorům časopisu z nejrůznějších problémů.

Ovládnutí Mladé generace

V Mladé generaci vrcholil mezi tím další střet mezi realisty a nacionalisty. Nacionalistům se podařilo zvítězit a prosadit do vedení organizace Ladislava Rašína. V roce 1929 se dokonce dostal František Toušek do parlamentu. V Národní demokracii se v té době opět rozhořel spor mezi různými křídly s plnou silou, když se František Hodáč pokusil směřovat stranu cestou blízkou hradnímu realismu, přičemž mu na nacionalismu strany příliš nezáleželo. Konflikt vyvrcholil dokonce vytvořením dvou Mladých generací, prohodačovské a protihodačovské, přičemž integrální nacionalisté nabrali rychle vrchu. I když se konflikt podařilo časem urovnat, Mladou generaci prakticky ovládla skupina Národní myšlenky s L. Rašínem v čele. Po volbách v roce 1935, v nichž kandidovali už za Národní sjednocení, se do parlamentu dostal s Touškem i Rašín a po Kramářově smrti v roce 1937 dokonce i Klíma.

Mnichovská krize a zákaz časopisu

To už ale šlo do tuhého, sudetoněmecká SdP rychle sílila a Národní myšlenka bila na poplach proti defétistické politice státu. Ladislav Raším stanul v roce 1938 na čele Výboru pro obranu republiky, kde se sešel i s komunisty, jako byli Klement Gottwald nebo Kopecký. 22. 9. 1938 pak proběhla před parlamentem obrovská demonstrace proti kapitulantské politice (zúčastnilo se na 250 000 lidí) a Rašín sám na místě ve svém projevu prohlásil, že v tento okamžik „není rozdílu mezi mnou a komunisty a všichni jedno jsme“. Národní myšlenka v období 2. republiky na rozdíl od oficiální politické reprezentace razila myšlenku vztahu mezi Němci a Čechy jako vztahu mezi věznitelem a politickým vězněm. Ten si zachovává svou hrdost a důstojnost, nepoklonkuje a neslouží. Rašín s Klímou se také jako jedni z mála v parlamentu postavili proti tzv. zmocňovacímu zákonu, který umožňoval vládnout prostřednictvím dekretů. Kvůli neustávajícím protiněmeckým výpadům a kritice vlády byl časopis Národní myšlenka 6. 2. 1939 nakonec zakázán.

Osudy představitelů Národní myšlenky

Okupace přivedla špičky Národní myšlenky od samého počátku do řad protinacistického odboje. Rašín se stal členem vedení politického ústředí, ale už v prosinci 1939 byl gestapem zatčen. Při procesu v prosinci 1941 byl odsouzen k trestu smrti, po žádost jeho rodiny o milost mu byl trest změněn na 15 let vězení. Tam u něj propukla tuberkulóza a 20. 3. 1945 zemřel. Stejně skončil také život jeho blízkých spolupracovníků z Národní myšlenky Touška a Eberta. Klíma byl vězněn nacisty jen krátce, ale to mu po válce vynahradili komunisté a v roce 1951 dostal z politických důvodů doživotní trest vězení. Ve vězení pobyl 9 let a v roce 1967 byl rehabilitován. Zemřel v prosinci 1987.