Jukio Mišima

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání

Jukio Mišima, vlastním jménem Kimitake Hiraoka (14. ledna 1925 - 25. listopadu 1970) byl japonský krajně pravicový spisovatel.

Mládí

Jako dítěti narozenému ve staré samurajské rodině, dostalo se Mišimovi vynikající výchovy v duchu nejlepších samurajských tradic. Rodina vyznávala staré zásady šlechetnosti, důvěryhodnosti a loajality k císaři a naprosté kontroly vlastního těla i vědomí. Staří samurajové se stranili společnosti lidí z odlišných společenských vrstev, přesto jim však byli příkladem; Japonci vždy věřili, že dary Nebes k nim přicházejí právě jejich prostřednictvím a právě proto se chování samurajů stávalo společenským standardem. Tradice samurajských rodin proto vyžadovala, aby potomci a následníci starobylých rodů byli vychováváni v tomto duchu. Na Mišimovu výchovu měla největší vliv jeho babička, žena dbalá japonských tradic, a později otec, kterého autorovi životopisci popisují jako tvrdého muže vychovávajícího budoucího spisovatele poněkud drastickými prostředky.

Dílo

S nekonečnou energií a disciplínou psal Mišima denně obyčejně od půlnoci do rozbřesku. Napsal více než stovku děl, od románů přes divadelní hry pro tradiční japonské divadlo až po filmové scénáře. Už druhý jeho román – autobiografické Vyznání masky (1948) - měl takový úspěch, že mu umožnil soustředit se výlučně na psaní. Následovala řada dalších nadšeně přijatých knih. Čtenářsky nejúspěšnější je "Zlatý pavilon" (1956), vrcholem Mišimovy umělecké tvorby je však čtyřdílný epos "Moře hojnosti" z roku 1970, který se zaobírá podobnými otázkami a který jej těsně před jeho smrtí vynesl až na samý vrchol slávy a vydobyl mu uznání nejvýznamnějšího japonského spisovatele 20. století. Mišimovy knihy jsou plné paradoxů; krása je vyrovnávána zkázou a smrtí, postavy románů bojují celou dobu usilovně o lásku, aby ji nakonec, když je konečně opětována, opět odvrhly. To vše na pozadí postupného rozkladu tradiční společnosti, způsobeného cizorodým liberalismem a konzumem.

Názory

Mišimovi se usedlý život většiny spisovatelů upřímně hnusil. Zastával názor, že slova jsou od toho, aby provokovala činy a nelze je tak oddělit od akce. Úcta k tradičním japonským bojovým uměním jej dovedla k zájmu o kendo, karate a posilování; to se mu stalo přímo obsesí, cvičil několikrát denně. Ve snaze obnovit zájem o starobylá umění boje založil skupinu, nazvanou Tatenokai (Společnost štítu), paramilitární organizaci zaměřenou na cvičení s mečem či karate stejně jako na snahu udržet ve společnosti tradice imperiálního Japonska. Členy byli převážně pravicoví studenti. Tato Mišimova "soukromá armáda" vzbuzovala po dobu své existence úsměvy a mnozí ji brali spíš jako prostředek k novým autorovým excentrickým činům. Mišima se rád předváděl, měl slabost pro uniformy a svou armádu do nich oblékal také. Nefigurovali v žádném seznamu podvratných organizací a neměli ani žádný skutečný politický program. Mišimu přirozeně nenáviděli jak mladí levičáci, neschopní akceptovat jeho archaický obdiv k tradičnímu Japonsku, ale kupodivu i pravicoví japonští nacionalisté, které rozzuřil svou prací Obrana kultury, kde otevřeně hlásal názor, že císař Hirohito by měl za svůj podíl na událostech 2. světové války dobrovolně odstoupit.

Smrt

25. listopadu 1970 se se čtyřmi vybranými příslušníky své "armády" vydal na tokijskou vojenskou základnu. Velitel neodmítl slavnému spisovateli žádost o návštěvu. Jakmile byli uvnitř, zabarikádovali se příslušníci Tatenokai v kanceláři, velitele vzali jako rukojmí a přivázali jej k židli. Vyvěsili transparent se svými požadavky a Mišima vystoupil na balkón, aby přečetl shromážděným vojákům svůj manifest. V něm je vyzval k vojenskému převratu, jímž by měli zajistit císaři skutečně důstojné místo, které mu v Japonsku náleží, a zastavit pokračující rozklad tradičního Japonska. Shromážděné vojáky však dokázal jen rozzuřit. Začali jej urážet a vysmívat se mu, a tak Mišima v několika minutách svůj proslov ukončil, aniž by řekl všechno, co chtěl.

Vrátil se do velitelovy kanceláře a požádal Moritu, jednoho z členů své "armády", zda by mu mohl asistovat při rituální sebevraždě – seppuce. Meč si vrazil do břicha pevně a přesně, ale Moritovi se třásly ruce tak, že se mu nepodařilo useknout mu hlavu ani na několikátý pokus. Nakonec nechal dalšího z členů Tatenokai, Kogu, aby za něj práci dokončil. Když byla Mišimova hlava dole, spáchal seppuku také Morita. Koga mu usekl hlavu jedinou přesnou ranou.

Mišimův pokus o státní převrat byl natolik absurdní, že už bezprostředně po jeho spáchání byl málokdo přesvědčen o tom, že by slavný spisovatel skutečně věřil v úspěch své akce. Svou sebevraždu připravoval dopředu, o čemž ostatně svědčí i to, že předem uspořádal své záležitosti a zajistil členy své skupiny penězi, které jim měly pomoci v následném soudním procesu. Zřejmě si jen připravil dostatečné veřejné kulisy k drastickému činu, jímž chtěl před zraky médií a celého Japonska rudě podtrhnout své názory na návrat k tradicím. "Lidský život je omezený. Ale já chci žít navždy," napsal v dopise na rozloučenou své ženě.

Doporučená četba v češtině

  • Můj kamarád Hitler. In: Svět a divadlo. Vol. 10, No. 6 (1999), 153-186 s.
  • Opat chrámu Šiga a jeho láska. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114-128 s.
  • Pozdrav lodi. In: Světová literatura. Vol. 7, No. 4 (1962), 190-193 s.
  • Sedm mostů. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114-128 s.
  • Zlatý pavilon. 1. vyd. Praha: Brody, 1998

Externí odkazy

Citováno z „http://cs.metapedia.org/m/index.php?title=Jukio_Mišima&oldid=3319“