Zlatý pavilon

Zlatý pavilon je významným románem Jukio Mišimy. Poprvé byl vydán roku 1956. Zlatý pavilon je náročná, elitářská četba plná skrytých významů, která kritizuje zkaženost poválečného Japonska.

Obsah knihy

Mišima využívá motivy skutečné události a vypráví o mladém mnichovi, jehož otec po celý svůj život vzpomíná na Zlatý pavilon, součást kjótského chrámu Rokuondži. V jeho vyprávění se stavba mění v dokonalé ztělesnění krásy, Mizoguči je však zklamaný, když chrám poprvé spatří na vlastní oči. Sám ošklivý, slabý a koktavý, vytváří si vlastní představu Zlatého pavilonu, v němž se pokouší najít protiklad své ošklivosti. Skutečný Zlatý pavilon se spojuje s tím vysněným přesně v tom okamžiku, kdy se v novinách objevují informace o nebezpečí bombardování Kjóta: "...představa, že se tahle krása obrátí v popel, spojila skutečný Zlatý pavilon s pavilonem mých představ. Stmelila je do všech podrobností, jako když se tvar originálu obkreslí přes hedvábný papír. Obkresluje se tak dlouho, až je kopie s originálem zcela totožná: střecha ke střeše, nad jezerem se tyčící terasa sósei na terasu sósei, balustráda Čóondó na balustrádu a okna Kukjóčó k oknům Kukjóčó. Zlatý pavilon pro mě přestal být nehybnou stavbou. Proměnil se v symbol pomíjivosti reálného světa. Konečně byl skutečný pavilon stejně krásný jako pavilon mých snů." Jenže ke katastrofě nedojde a Mizoguči náhle zjišťuje, že po spojení vysněného a reálného Zlatý pavilon už nepatří jen jemu, ale také nesčetným návštěvníkům.

"Milovat mrtvé je snazší," uvědomuje si Mizoguči a myslí na "starou" dobu: "V těch dobách žila země v neklidu. Avšak ani dnes, v roce 1950, není o mnoho klidnější. A když díky různým bouřlivým událostem shořelo tolik chrámů, proč by teď neměl shořet i Zlatý pavilon?" A Zlatý pavilon skutečně shoří, ovšem sám Mizoguči plamenům uniká. Degenerovaná doba nemá své hrdiny.

Literatura

• Zlatý pavilon. 1. vyd. Praha: Brody, 1998