Rudolf Medek

Rudolf Medek

Rudolf Medek (8. ledna 1890, Hradec Králové – 22. srpna 1940, Praha) byl český spisovatel a voják.

Mládí a život do vypuknutí války

Rudolf Medek, narozený v rodině nepříliš zámožného ševce, zprvu působil jako venkovský učitel. Věnoval se literatuře a jako symbolistně-dekadentní básník si získal určité jméno. Od roku 1909 úzce spolupracoval s časopisem Moderní revue, který v Praze vydávali Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic, kam přispíval nejen verši a kratšími prózami, ale i literárními a uměleckými kritikami. Do roku 1914 vydal Medek knižně dvě básnická díla, soubor lyricko-epických balad Půlnoc bohů (1912) a sbírku milostné a přírodní lyriky Prsten (Hradec Králové 1914), a dále pak dvě kratší prózy Víno a Zlatý věk (Praha 1914).

V rámci vojenské prezenční služby narukoval Rudolf Medek coby jednoroční dobrovolník 1. října 1912 k 5. zeměbraneckému pluku do Puly, posléze byl však 15. dubna 1913 převelen do Štýrského Hradce, kde absolvoval školu jednoročních dobrovolníků. 22. prosince 1913 byl superarbitrován kvůli srdeční vadě.

První světová válka a legie

Po vypuknutí 1. světové války byl v prosinci 1914 Rudolf Medek mobilizován a nastoupil v Hradci Králové kurs pro záložní důstojníky. Odtud byl 1. května 1915 ve funkci velitele čety odeslán k 88. pěšímu pluku do Prahy, s nímž se poté odebral do uherského Szolnoku a pak na haličskou frontu. 25. prosince 1915 přeběhl k Rusům, přičemž se mu podařilo odnést s sebou důležité štábní dokumenty. Již 1. ledna 1916 si podal přihlášku do České družiny, kam byl přijat v polovině téhož roku a zařazen k 6. rotě 1. československého střeleckého pluku. Záhy se dočkal povýšení na praporčíka. Působil v oblasti Haliče a zabýval se především organizací rozvědek. Kromě toho redigoval dva rotní časopisy, přispíval do listu Čechoslovan vycházejícího v Kyjevě a později se stal hlavním redaktorem časopisu Československý voják. V březnu 1917 velel u Břežan úspěšnému útoku na německé zákopy a 2. července téhož roku se účastnil bitvy u Zborova. Pod dojmem tohoto střetnutí napsal Rudolf Medek rozsáhlou básnickou skladbu Zborov, jež vyšla roku 1918 v Čeljabinsku česky v nákladu 50 000 výtisků, které byly zdarma rozdány mezi legionáře. O rok později se v Irkutsku objevilo i její ruské vydání. Tato óda na hrdinství českých a slovenských vojáků svého autora skutečně proslavila a lze ji chápat jako začátek nového Medkova uměleckého směřování, součást etapy válečné poezie a prózy, v níž Rudolf Medek pokračoval prakticky až do konce života. Ještě v Rusku vyšla jeho sbírka válečné lyriky Lví srdce (Irkutsk 1919).

Náčelníkem Vojenské správy

Medek byl ovšem činný i v politickém vedení československé akce v Rusku, zasadil se o vytvoření Československého armádního sboru a v prosinci 1917 se stal místopředsedou Odbočky Československé národní rady. Během evakuace Ukrajiny působil v Kyjevě, po vyhrocení konfliktu s bolševiky se postavil za rozhodnutí 1. sjezdu československého vojska vynutit si cestu do Vladivostoku i za pomoci zbraní. Účastnil se také bojů na sibiřské magistrále. V září 1918 byl povýšen na kapitána, o měsíc později na majora. Po příjezdu generála Milana Rastislava Štefánika (1880-1919) na Sibiř v závěru roku 1918 obdržel Medek hodnost podplukovníka ruských legií a stal se jedním z nejbližších Štefánikových spolupracovníků. V lednu 1919 byl ustanoven náčelníkem Vojenské správy Ministerstva války a posléze jmenován i členem Zvláštního sboru pro řízení vojska na Rusi. Když se však v červnu roku 1919 vzbouřila část 4. československého střeleckého pluku a osvobodila v Irkutsku vězněné delegáty zakázaného 2. vojenského sjezdu, rezignoval Medek na funkci náčelníka Vojenské správy. Zásadně totiž nesouhlasil s žádostmi 2. sjezdu o zachování a rozšíření pravomocí vojenských výborů, tvořených volenými zástupci vojáků a představujících obdobu vojenských sovětů známých z bolševických vojsk, ani s dalšími ultimativními požadavky. Na své demisi trval i po uklidnění situace.

Po tříměsíční nečinnosti odjel podplukovník Medek jako velitel zvláštní mise přes Čínu a Japonsko do USA a do Paříže. Jeho úkolem bylo připravit podmínky pro maximální urychlení československých transportů ze Sibiře. O Vánocích roku 1919 se Rudolf Medek přes Švýcarsko a Rakousko vrátil zpět do vlasti.

Za svou činnost v Rusku byl Medek dekorován Řádem Svaté Anny 4. stupně (17. prosince 1916), Křížem Svatého Jiří 4. stupně (11. dubna 1917), Řádem sv. Vladimíra 4. stupně s meči a stuhou (15. srpna 1917), Řádem Svaté Anny 3. stupně s meči a stuhou (27. března 1918) a Řádem svatého Stanislava 3. stupně (30. září 1919). Získal rovněž britský řád Distinguished Service Order (26. května 1919). Z československých vyznamenání obdržel Řád Milana Rastislava Štefánika „Sokol“ (12. července 1919) a dále Československý válečný kříž (1919), Revoluční medaili a Medaili vítězství (1922). O rok později k nim přibyl francouzský rytířský kříž (5. stupně) Řádu Čestné legie (27. dubna 1923; komturský kříž (3. stupně) pak 27. dubna 1928), dále lotyšský Řád Medvědobijce 2. stupně (30. dubna 1924),3 jugoslávský Řád Svatého Sávy 3. stupně (1929) a belgický komturský kříž (3. stupně) Řádu Koruny (1. dubna 1933).

Spisovatel ve službě národu

Od ledna 1920 působil Rudolf Medek jako předseda Osobní a stížnostní komise při Ministerstvu národní obrany, avšak v červnu téhož roku se stal přednostou Památníku odboje, z něhož postupně vytvořil solidní ústav vojenské historie. 29. října 1929 došlo ke sloučení Památníku odboje s Archivem národního osvobození, Vojenským muzeem a Vojenským archivem. Nově vzniklá instituce dostala název Památník osvobození a jejím ředitelem byl jmenován Medek, v roce 1924 mezitím povýšený na plukovníka. Pro účely Památníku osvobození vznikl v letech 1927-1929 rozsáhlý areál na úpatí vrchu Vítkova v Praze. Památník se brzy stal ústředím moderní československé vojenské historické práce, slučujícím v sobě archivní, muzejní a vědecké pracoviště.

Krátce po rozpadu prvního přibližně rok trvajícího nevydařeného manželství s Pavlou Schreiberovou se koncem roku 1922 Rudolf Medek oženil s Evou Slavíčkovou (1895-1953), dcerou malíře Antonína Slavíčka (1870-1910). Jejich první dítě, dcera Eva, zemřela již v roce 1924, poté spolu měli dva syny, Ivana (*1925) a Mikuláše (1926-1974).

Medek stál v roce 1921 u zrodu Československé obce legionářské (ČsOL). Postupem doby však s nelibostí sledoval příklon Obce k levicovým politickým stranám a roku 1926 inicioval vznik Nezávislé jednoty československých legionářů (NJČsL), v jejímž čele stanul. Tato organizace, která měla oproti ČsOL blíže k národní pravici, zachovávala legionářské dědictví a tradice v podobě, která odpovídala dějinné realitě mnohem více, než socialismem ovlivněné výklady ČsOL.

V období mezi dvěma světovými válkami dosáhl Rudolf Medek proslulosti především díky své literární činnosti, fakticky se stal jedním z nejvýznamnějších autorů tzv. legionářské literatury. Od roku 1925 byl řádným členem České akademie, posléze pracoval rovněž pro PEN klub a působil i jako předseda Kruhu českých spisovatelů. Ve dvacátých letech sepsal románovou pentalogii Legionářská epopea (Praha 1921-1927), silně autobiografické dílo, jehož faktickou obdobou se pak stala čtyřdílná Pouť do Československa (Praha 1929-1934), v podstatě Medkovy válečné paměti. Propagační charakter měly brožury jako Národní vojsko (Praha 1924), Legionářství ve vlasti (Praha 1924) nebo Veliký pochod Čechoslováků Ruskem a Sibiří (Praha 1929). Satirický román Legenda o Barabášovi aneb Podivuhodná dobrodružství kapitána Mojmíra Ivanoviče Barabáše a Jozefa Jelítka, sluhy jeho (Praha 1932) byl chápán coby polemická odpověď na Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Medek celé své meziválečné literární a publicistické úsilí v podstatě postavil do služeb národa, státu a jeho armády, snažil se nejen uchovávat legionářské tradice, ale také propagovat nacionální vlastenectví, myšlenku národní brannosti i československé vojenství.

Proti defétistické levici

Jako legionářský spisovatel se Medek dostával do častých polemik, v nichž svou přímočarou argumentací získával četné příznivce, ale i mnohé odpůrce. Značný rozruch vyvolala Medkova divadelní hra Plukovník Švec (1928), vycházející ze skutečných událostí sibiřské anabáze v říjnu roku 1918. K desátému výročí vzniku republiky ji uvedlo Národní divadlo a zaznamenala nevídaný úspěch v podobě 50 repríz během tří měsíců. Do programu ji poté zařadilo mnoho dalších stálých scén a stovky ochotnických souborů. Hrdinské drama o důstojníku, jemuž vojsko rozložené bolševickou propagandou vypovědělo poslušnost a který po vzoru antických hrdinů zvolil raději smrt nežli život beze cti doufaje, že jeho čin coby morální apel nakonec vojáky vyburcuje (což se nakonec i stalo), si zákonitě nemohlo získat přízeň levicových kruhů, z nichž se rekrutovala řada osob, které se na demoralizaci československého vojska na Sibiři samy podílely. Socialisté, komunisté a někteří představitelé z vedení ČsOL proto zahájili proti Medkovi tiskovou kampaň plnou nevěcných útoků a osobních urážek takového druhu, že se od ní nakonec distancovaly i slušnější levicové listy.

Dlužno však dodat, že s řadou svých uměleckých a ideových protivníků, včetně levicově orientovaných, udržoval Medek v osobní rovině velmi korektní či přímo přátelské vztahy, kupříkladu s Karlem Čapkem, Františkem Halasem, Konstantinem Bieblem, Vítězslavem Nezvalem či Jaroslavem Seifertem. Své spory s nimi si odbýval v ideové rovině, nikdy se nesnížil k osobním urážkám či jiným projevům nepřátelství.

V roce 1931 byl Medek povýšen do hodnosti generála. Od počátku třicátých let se také datuje nárůst jeho sporů s příslušníky literární i politické levice. Na podzim roku 1934 se během sporu o univerzitní insignie postavil na stranu národních sil. Následně proběhla, během listopadu a prosince roku 1934, příznačná aféra známá jako Medkovy klencáky. Rudolf Medek se díky své spisovatelské činnosti i veřejnám aktivitám stával pravidelně terčem pozornosti levicových kruhů až do podzimu roku 1938.

V době okupace

Po nacistické okupaci zbytku republiky, tedy po 15. březnu 1939, se generál Medek zcela stáhl z veřejného života. Výjimku představovalo pouze jeho vystoupení 7. května 1939 při uložení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově. Následně ještě přispěl do sbírky odbojových veršů Křik koruny české, vydané na jaře roku 1940 v Paříži českými emigranty. Poté, co byl odvolán z místa ředitele Památníku osvobození, krátce působil na Ministerstvu školství a národní osvěty a koncem léta 1940 hodlal odejít do penze. O týden dříve však podlehl opakovanému náporu nemoci a jeho život, vždy naplno prožívaný, se 22. srpna 1940 uzavřel. Naše kulturní obec se s ním rozloučila ve shodě: odešel básník českého srdce a ducha, mužnosti a cti.

Dílo

Básnická tvorba před válkou:

• Půlnoc bohů – 1912
• Prsten – 1914

Po první světové válce psal především tzv. legionářskou literaturu, ve které pozitivně popisoval život a boj československých legionářů v Rusku. Jeho dílo bylo na indexu jak v době nacistické okupace, tak v době komunismu.

• Lví srdce – 1919, básnická sbírka oslavující legie, nejvýznamnější báseň – Zborov – oslavuje vítězství v bitvě u Zborova.
• Ohnivý drak – 1921, kronika posledních let monarchie, vypuknutí války a první dezerce na frontě.
• Veliké dny – 1923, zobrazuje vznik legií až po bitvu o Zborova
• Ostrov v bouři – 1925, ukazuje zmatky na Ukrajině při bolševické revoluci
• Mohutný sen – 1926, líčí účinkování legií na severu Ruska a jejich probíjení na východ do Vladivostoku.
• Anabase – 1927, poslední měsíce na dálném východě
• Plukovník Švec]' – 1928, divadelní hra o veliteli, který se zastřelí, aby zastavil rozpad morálky.
• Legenda o Barabášovi – 1932, román, který je obdobou Dona Quijota. Hlavní postavou je zde kapitán Barabáš a jeho sluha, román někdy bývá chápán jako polemika s Haškovým Švejkem.