Medkovy klencáky

Z Metapedia

Přejít na: navigace, hledání
Rudolf Medek

Medkovy klencáky je název aféry, která proběhla v období listopadu a prosince roku 1934 v Československu.

Generál Rudolf Medek v Národních listech uveřejnil polemický článek, v němž vyzval levicové spisovatele a umělce, aby namísto planého řečnění a rozbíjení jednoty národa raději přispěli k upevnění národního vědomí a odhodlání k obraně vlasti. V článku mimo jiné uvedl: Věru, nechtěl bych vidět ten obraz, kdy Karel Čapek, S.K. Neumann a A.M. Tilschová spolu s Jindřichem Vodákem a Vítězslavem Nezvalem cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře. Tato sentence vyvolala Čapkovu reakci v Lidových novinách a následně sérii útoků levicových a komunistických literátů. Na základě značně překroucených fakt byl Medek bezpodstatně obviňován, že se prý snaží znásilňovat uměleckou svobodu, chtěl by přikazovat levicovým spisovatelům, jak mají tvořit, a pokud by se mu nepodřídili, chtěl by je všechny zavřít do koncentračního tábora. Karel Nový se v Národním osvobození, tiskovém orgánu Československé obce legionářské, dokonce nechal slyšet, že Medek, toto nacionální české „lví srdce“, jest už také prosáklý hitlerismem... Generál Medek se stal také předmětem četných satirických karikatur, například Adolfa Hoffmeistera, a komunisté mu ještě rok poté spílali do fašistických generálů, kteří hrozí koncentračními tábory a klencáky, kupříkladu Jan Šverma v poslanecké sněmovně.

Medek také v jedné z následných polemik s Čapkem zmínil vůli národa, který jednou nebude některé spisovatele potřebovat. Karel Čapek se tenkrát v článku Národ nás nepotřebuje, otištěného 9. prosince 1934 v Lidových novinách, zmohl na tuto repliku: My spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. ...jsou věci. které si neáme brát; z nich první je příslušnost k národu, jehož jazykem píšeme. Chce-li nám někdo upírat tento svazek, je na to jediná odpověď – rána do zubů. Medek nakonec o tři dny později publikoval v Národních listech delší stať, v níž reagoval nejen na Čapkův poslední výpad, ale vyjádřil se i k podstatě celého sporu: Kdybych chtěl být zlomyslným, řekl bych ve slohu své poznámky o strašlivých koncentračních táborech, jež na české spisovatele může třeba chystat kdokoliv, jen ne český spisovatel a čsl. stát, opět posměšně: Máte-li rádi demokracii, k níž se opět nyní hlásíte, Víte Nezvale a továryši, cvičte ty „klencáky“ už proto, abyste se ubránili hakenkrajclerskému nebezpečí. (...) Není nad cvik, je-li vám váš teřich drahý. (...) ...vy všichni dobře víte, že bych ve smyslu svých slov se nechtěl dožít toho, abyste je museli cvičit v hakenkrajclerských táborech. Nic tu nepomůže divošské převracení mých slov, ani sebedůmyslnější karikatury Ády Hoffmeistera... (...) ...starý generál, věřte mi, stále to s vámi myslí dobře, i když vy o tom soudíte zvráceně.

S odstupem doby a se znalostí následných událostí lze jednoznačně říci, kdo tenkrát viděl věci jasněji – obavy generála Medka se naneštěstí do písmene vyplnily v případě řady nejen levicových umělců, ale českých lidí vůbec.

Osobní nástroje