Kult demokracie

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání

Kult demokracie (z řec. demokratía – „vláda lidu“) je na demokratické ideologii založený kvazi–náboženský veřejný kult, opírající se o vyznávání „demokratické víry“.

Fenomén demokracie a obzvlášť demokratické mentality a ideologie zachází mimo sféru političnosti a nemůže být spojován výlučně s jednou z možných, chladně se všemi výhodami a vadami pojímaných forem politické existence společnosti; zachází hluboko za hranice sféry víry a společenské psychologie. Alexis de Tocqueville vypozoroval, že „v revolucích, zvláště demokratických, věřící, a to nikoli ti, kteří se tak označují metaforicky, ale skuteční věřící sehrávají závažnou politickou úlohu“. Přesvědčení o destruktivnosti dávkování „demokratického jedu“ (morbus democraticus – výraz sira H. J. S. Mainea) do společnosti je živeno především nekompromisními nepřáteli demokracie, podle kterých – jako v případě Charlese Maurrase – „demokracie je zlo, demokracie znamená smrt“ (la démocratie est mal, la démocratie est la mort), protože „vláda počtu (le gouvernement du nombre) vede k dezorganizaci státu; ničí všechno, co jej zadržuje, všechno, co se od něj liší: náboženství, rodiny, tradice, třídy, organizace všeho druhu. Každá demokracie izoluje a oslabuje jedince, rozvíjí ale přitom stát mimo sféru činnosti, jež mu náleží. Místo toho ve sféře, kde stát musí být králem, jej zbavuje kompetencí, energie, nakonec života“; demokracie je rovněž lží, ale „říkat lidu o tom, čeho se mu nedostává, by bylo netaktní. Vyprávět mu škodlivé pohádky znamená buď jej nenávidět, nebo jej neobratně milovat. Využívat naivní důvěru, kterou ve vás vložil k tomu, abyste lhali, to je zneužití, zrada a degradace vás samých. [...] To je důvod, proč bereme národ za svědka velikosti naší nenávisti k demokracii jako k naprosto falešné zásadě suverenity množství. Ve hře je jak naše čest, tak i naše bezpečnost a všechna ostatní veřejná dobra“. Ovšem nejen antidemokratičtí „reakcionáři“ vnímají demokracii jako „světské náboženství“ dechristianizovaného světa; také ti obránci demokracie, kteří se snaží vytvořit její teorii odpovídající postulátům kritického myšlení, vyjadřují těžkosti, jež jsou prostým důsledkem faktu, že kult „dvoutvářného bůžka – současně Lelum–Polelum“ (demokracie – práva člověka) se opírá o poznání typu eikasía (iluze), urážející rozum. Hans Kelsen neváhá přiznat, že základ demokracie se skládá ze samých fikcí: „suverenity“ národa jako „abstraktního systému individuálních činností, regulovaných státním pořádkem“; fikce reprezentace, tj. koncepce, „že parlament je pouze zástupce národa, který svou vůli může projevit jedině v parlamentu a skrze parlament“, ideologické fikce contract social jako domnělého počátku společnosti a vlády (mající nicméně obsahovat „psychologickou pravdu“); fikci suverenity lidu, která je „opravdu velmi jemnou a oduševnělou totemistickou maskou“; stěžuje si také, že „toto nejvíce zneužívané politické pojetí […] v bezmyšlenkovitém, obvyklém politickém žargonu spadlo do řady konvenčních frází, které si dokonce ani nedělají nárok na jakýkoli jasný smysl“. Giovanni Sartori přiznává, že „v éře chaosu“ se demokracie stala „slovem budícím úctu“, což „přirozeně vede k demolatrii, čili vznešenému tlachání o člověku bez toho, aby se na něj bral zřetel“.

Roald Dahl dodává, že není nic perverzního na tom, že „stoupenec demokracie není u vytržení z té expanze všeobecného nadšení pro demokratickou ideu“, protože „termín, který znamená všechno, neznamená nic“. Postřeh negativních důsledků široce rozšířeného vypomáhání si slovem demokracie ve významu čehosi „obecně dobrého“ ze strany demokratických badatelů nejde ovšem ruku v ruce s rozpoznáním paradoxu, že právě jen díky takové konotaci se mohla demokracie stát „vírou“ a skutečně splnit „náboženské“ funkce – přes chybějící „upevnění“ ontologického a zároveň epistemologického relativismu; proto je „demokratická pokora“ „článkem víry“ odpovídajícím „společnostem jinak nenáboženským“ a nabírajíc někdy podoby zjevné idolatrie (příkladem může být vztyčení pomníku „Bohyně Demokracie“ demonstrujícími čínskými studenty na Náměstí nebeského klidu), poskytuje sterilním společnostem bez transcendence náhražky skutečného náboženství.

V demokratickém „občanském náboženství“ ale není principiálně nic spontánního, protože je vědomě naplánované „otci“ moderní demokracie, neskrývajícími přitom její konkurenční charakter a úlohu ve vztahu k náboženství zjevenému. „Neužitečnost“ křesťanského náboženství pro „nového vladaře“ (il principe nuovo) sugeroval už první republikán v moderním smyslu toho slova – Niccoló Machiavelli, ale úplný projekt, společně se zdůvodněním, dal demokratickému náboženství teprve „občan ženevský“ J.–J. Rousseau: „Křesťanské právo v jádru věci více škodí než prospívá státnímu zřízení. (…) Nejenže nepoutá srdce občanů k státu, ale vytrhuje je od všech pozemských věcí. Neznám nic více nepřátelského společenskému duchu. (…) Křesťanství je náboženství krajně duchovní, pohlcené výhradně nebeskými záležitostmi; křesťanská vlast není z tohoto světa. (…) Plní sice svůj závazek, ale s hlubokou lhostejností k úspěchu či neúspěchu své námahy. (…) Náboženství uvažované v sepětí se společností (…) může být rozdělené na dva druhy, jmenovitě na náboženství člověka a náboženství občana. Náboženství člověka, náboženství bez svatyň, bez oltářů, bez obřadů, ohraničené na čistě vnitřní kult Boha nejvyššího a na věčné morální závazky, je čistým a prostým náboženstvím Evangelií, skutečným teismem, který můžeme nazvat božím přirozeným právem. Náboženství občana, povinné v určité zemi, mu dá osobní bohy, osobní ochraňující patrony; má vlastní dogmata, vlastní ceremonie, vlastní vnější kult předepsaný zákonem; (…) Dogmata občanského náboženství musí být prostá, nemnohá, vyjádřená přesně bez objasňování a komentářů. (…) Svatost společenské smlouvy a práv – to jsou pozitivní dogmata. Pokud jde o dogmata negativní, ta se omezují na jediné, jímž je netolerance; ta patří mezi kulty, které jsme vymýtili."

O dodání doslova „vnějšího“ kultu „občanského náboženství“ se postarali – prostřednictvím intronizace Nejvyšší bytosti (Être supreme) – francouzští jakobíni; pozdější formy kultu ovšem podléhaly a podléhají značnému vývoji; demokracie ve své současné podstatě nehledá „zástupné bohy“, poznáním, že může uctívat už sama sebe, ztratila zájem o „náboženství člověka“ ve smyslu, jaké mu dal Rousseau, tj. „zprivatizované“, sentimentální a bezkonfesní křesťanství, ačkoli takové křesťanství ještě toleruje; její „pozitivní dogmata“ nejsou úplně „prostá a nemnohá“, jak toužil Rousseau, ani „předepsaná v jedné zemi“, ale neustále se komplikují a rozšiřují, zahrnují stále nové objekty do vlastní závaznosti (např. „zrovnoprávnění sexuálních orientací“); ovšem nepohnutelným bodem zůstává „negativní dogma“ netolerance.

Zvážíme–li ze starověkého Říma známý způsob pojímání a fungování tehdejšího „občanského náboženství“ (theologia civilis), můžeme říct, že samotný jeho postulát neimplikuje nevyhnutelně jediný vzorec realizace, protože se může projevovat přinejmenším dvojím způsobem: vystupovat pouze ve funkci formálního (ritualizovaného) veřejného kultu, bez hlásání nároku být „pravdivým náboženstvím“ (religio vera), ve které je nutné upřímně a nevyhnutelně věřit (tak jako v imperiálním Římě, kde kult „božských“ císařů nebrali vážně dokonce ani sami zainteresovaní a jeho cíl byl čistě politický: upevnění soudržnosti univerzálního a „mnohokulturního“ impéria či Pax Romana), či opačně – na takovou pozici aspirovat, směřovat k ztotožnění theologia civilis s tím, co bylo nazýváno a považováno za sféru kompetence (tj. rozhodování o pravdě) theologia naturalis, což byla v náboženské kultuře antiky doména hledání filozofů. Toto rozlišení, ačkoli teoreticky zásadní, si v praxi zachovalo vážnost jedině potud, pokud dvě principiální varianty demokracie – totalitární a liberální, pojímané také jako „levice“ a „pravice“ sekularizovaného gnosticismu – byly spolu v období „studené války“ ve vzájemně nenávistném vztahu; avšak ve chvíli, kdy na bojišti zbyla pouze vítězná „gnostická pravice“ (tj. liberální demokracie), zmizely důvody k jejímu sebeohraničení (v období ohrožení útokem „gnostické levice“) a projevilo se v ní směřování k zničení doposud ve vlastním lůně tolerovaných negnostických prvků (tj. před– a nedemokratických) a zároveň – proklamování a exekvování od všech požadavku brát demokratickou theologia civilis zároveň jako religio vera. Projevem této tendence je vášeň, se znaky obsese, k „monitorování“ – stejně tak vládami demokratických států, jako nadnárodními strukturami a dokonce také samozvanými soukromými iniciativami – všech jiných států a režimů z úhlu podrobně analyzovaného stupně jejich „demokratičnosti“; charakteristickým pro demokraty projevovaný strach o trvalost demokracie je také otevřeně zformulovaný postulát postoupit nepřetržitou demokratickou indoktrinaci vojákům; tohle osekávání všech a všeho do „Prokrustova lože“ demokracie je zřejmým důkazem demokratické hybris, neznámé žádnému jinému historickému zřízení: v minulosti nebylo ani pomyšlení na to, aby např. monarchie odpíraly legitimitu suverénním republikám, nebo aby se jedna monarchie domáhala na dalších, aby se přizpůsobily jí splněným „standardům“ samovlády; v moderní liberální demokracii je pluralismus tohoto druhu vymýcen a to zakládá důvod k obviňování z porušování demokratických „standardů“ a práv člověka; každá vláda, která se nemůže prokázat demokratickým typem legitimizace je ex definitione nezákonná a odsouzená demokratickým ius gentiem; dokonce bylo otevřeně zformulováno (hovorově označené jako „doktrína Albrightové“ kvůli překvapivé analogii s „Brežněvovou doktrínou“, podobně zdůvodňující nároky totalitární demokracie) „právo“ demokratických vlád (v praxi: demokratického státu–hegemona) k ozbrojené intervenci na „obranu demokracie“, namířené proti vládám a společnostem uznaným za nedemokratické; bůžek Démosu je „bohem žárlivým“, proto „nejdůležitější pravdou našich časů“ je tvrzení, že „se demokracie stala jedinou, všeobecně akceptovanou náboženskou zásadou legitimizující vlády.