Georges Bernanos

Z Metapedia

Přejít na: navigace, hledání

Georges Bernanos (narozen 20. února 1888 v Paříži, zemřel 5. července 1948 tamtéž) byl francouzský spisovatel, dramatik, esejista a publicista.

Bernanos byl synem řemeslníka kreolského původu. Dokončil jezuitské kolegium a studia práva a literatury na Katolickém institutu. Duchovní vedení nad ním měl benediktin (vyhnaný z Francie v období zintenzivnění pronásledování katolického náboženství laicko–zednářskou Republikou po schválení tzv. odluky Církve od státu v roce 1905), liturgista, historik monasticismu a politický filozof Dom Besse OSB; on také nasměroval Bernanose do řad roajalistické Francouzské akce a její mládežnické organizace Camelots du Roi. Aktivní účast v „bojovém křtu“ Králových kamelotů, jímž byla na nádvoří Sorbony střetem s policií zakončená demonstrace proti profesoru F. Thalamasovi, který urážel památku Johanky z Arku, se pro Bernanose skončila několikatýdenním pobytem ve vězení (1910). V letech 1913–14 redigoval v Rouenu monarchistický týdeník L`Avant–garde de Normandie. Přestože nebyl ze zdravotních důvodů odveden, podařilo se mu do armády dostat a první světovou válku strávil v zákopech jako voják dragounského pluku. Mnohokrát byl zraněn a vyznamenán, mj. Válečným křížem, nicméně v roce 1927 odmítl přijmout Čestnou legii (a znovu v roce 1946; důsledně také odmítal členství v PEN klubu a Francouzské akademii).

Po válce se oženil s Jeanne Thabot d`Arc, náležející do rodiny chlubící se příbuzenstvím s Pannou Orleánskou. Aby uživil početné potomstvo, musel přijmout práci inspektora v pojišťovací společnosti; teprve úspěch prvního románu Sous le soleil de Satan (Pod sluncem Satanovým, Paris 1926) mu dovolil žít z literatury. Za román Radost obdržel v roce 1929 cenu Prix Femina. V roce 1933 se stal obětí motocyklové nehody, která z něj udělala mrzáka, o rok později odjel z Francie a usídlil se na Mallorce. Tam prožil vypuknutí národního povstání pod vedením generála Franca proti vládě Lidové fronty. Povstání přivítal s nadšením a svého syna poslal do Francovy armády, ale brzy, otřesen bezdůvodnými represemi na Mallorce prováděnými italskými spojenci a schvalovanými tamním duchovenstvem, je odsoudil ve slavném pamfletu Les grands cimetieres sous la lune (Paris 1938) a odjel ze Španělska. V červenci 1936 obdržel Velkou románovou cenu Francouzské akademie.

Po další motocyklové nehodě opustil Francii znovu (červenec 1938), odebral se do Paraguaye a následně do Brazílie, kde strávil celou druhou světovou válku. Navázal spolupráci se Svobodnou Francií, která se později přeměnila v osobní přátelství s generálem Ch. de Gaullem; v Brazílii vznikla rovněž většina Bernanosových publicistických textů: Nous autres Français (Rio de Janeiro 1939), Le Scandal de la Verité (Rio de Janeiro 1939), Lettre aux Anglais (Rio de Janeiro 1942), Le chemin de la Croix–des âmes (Rio de Janeiro 1943–45), Écrits de combat (Rio de Janeiro 1944) a především vášnivý protest proti mechanistické civilizaci La France contre les robots (Rio de Janeiro, 1944) a také náruživá obrana svobody lidské osobnosti (publikovaná již posmrtně) La liberté pour quoi faire (Paris 1953). Rozčarovaný návratem demoliberálního režimu a komunizací IV. republiky v roce 1947 potřetí a naposledy odjel z Francie, tentokrát do Tuniska, kde napsal své jediné drama Dialogues des carmélites (Dialogy karmelitek, Paris 1949). Smrtelně nemocen, převezen do Paříže, zemřel na klinice v Neuvilly.

Bernanosovo dílo

Nejvýznamnější Bernanosova románová tvorba (mj.: dilogie: L`imposture. Paris 1927 a La joie. Paris 1929; Une crime. Paris 1935; Journal d`un curé de campagne. Paris 1936; Monsieur Ouine. Rio de Janeiro 1943) jej určuje jako jednoho z největších katolických spisovatelů 20. století. Bernanos, „katolík křtem, dokonce nikdy na víru obrácený“, patřil do duchovní rodiny katolických „křiklounů“, jakými byli Jules Barbey d`Aurevilly, Louis Veuillot či Léon Bloy, nekompromisních v otázkách doktríny a morálky. Hlavním a vlastně jediným tématem jeho tvorby je zlo morální a metafyzické (a v dramatu o mučednictví karmelitánek z Compiegne – také působící v historii, jako satanský teror Revoluce) a spoušť, jakou způsobuje v duši člověka; hřích, jehož hrůzu Bernanos zkoumal jako málokdo, je jím pojímán jako ďábelský rub svatosti, ve shodě s tezí, že satan je „opicí Pána Boha“.

Výjimečně plastické zosobnění Ďábla ve světě představovaném Bernanosem přivolávalo někdy výtky z podléhání manichejské ontologizaci Zla; ve skutečnosti ale Bernanos v ničem nepřekračuje katolickou teologii, ačkoli je určitě antropologickým pesimistou, blízkým augustinismu. Přes znázorňování pokušení zoufalství či ztráty víry v nástinech svých hrdinů (včetně kněží), Bernanos neodporuje možnosti spásy, ale akcentuje zásadní dogma o nevyhnutelné nutnosti spasení posvěcující láskou, kterou mohou být obdařeny také povahy výjimečně slabé (jako hrdinka Rozhovorů karmelitek s. Blanka de la Faiblesse). Bernanosovo zhnusení samozřejmě neprobouzí slabost či dokonce pády slabých povah, ale duchovní a etická „letničnost“ „dobře to myslících“ katolíků (Le grande peur des bien–pensants. Édouard Drumont. Paris 1931). Z neustálého dramatu spásy Bernanos vyvozuje imperativ křesťanského heroismu, ke kterému musí Církev vychovávat své věrné (což je kritérium hodnoty Jeho služebníků); je adresován katolíkům všech stavů, ale především jsou k heroickému mučednictví povoláváni kaplani a křesťanští vojáci. Skutečným nositelem zmytizovaného rytířského etosu (a důkazem jeho možnosti v našich dobách) byl pro Bernanose konvertita, důstojník a spisovatel Ernest Psichari (1883–1914), zobrazený v Deníku venkovského faráře jako Olivier Tremville–Sommerange; celkově byl Bernanosův katolicismus par excellance „středověký“ a „bojující“ ve službě Ecclesia Militans. Mnohokrát se Bernanos také postavil proti plytké domněnce, že čest je pohanským pojetím; neboť čest je dnes světu nejpotřebnější křesťanskou hodnotou, je to „uctění Krista v každém člověku“.

Přes nejednou halasné zvraty a rušení politických podpor (na což měl určitý vliv také netrpělivý spisovatelův charakter) v ideovém smyslu Bernanos zůstával nezměněně monarchistou a nacionalistou. Jeho principiálně antiliberální přesvědčení zformoval establishmentem „prokletý“ katolický publicista a bojovný antisemita Édouard Drumont; pozdější Bernanosův pamflet proti „dobře to myslícím“ katolíkům byl vlastně biografií a žárlivou obranou tohoto k zapomnění odsouzenému – také katolickými konformisty – myslitele. Na rozdíl od toho, co se všeobecně předpokládá, Bernanos se neodtrhl od Action française po jejím odsouzení Vatikánem v roce 1926, ale právě naopak – demonstrativně, na znamení solidarity s nespravedlivě odsouzenými, s ní ještě upevnil vztahy; vezmeme–li v úvahu, že duchovní sankce byly neobvykle surové (za samotné předplacení deníku L`Action Française hrozilo odmítnutí církevního pohřbu), bylo to pro katolíka přistupujícího denně k sv. přijímání neobvykle dramatické rozhodnutí.

K rozchodu Bernanose s Akcí došlo ve skutečnosti teprve v roce 1932, ale to nemělo nic společného s pochybami o královské ideji; Bernanos jako vyznavač mystiky monarchie integrálně křesťanské (tres–chrétienne), pro nějž byl ideálem vládce Svatý Ludvík, odchodem od Maurrase dával výraz rozčarování z, podle jeho názoru, nadměrné racionalizace roajalistické doktríny, přesto zůstal monarchistou („Čím jiným bych mohl být? Nepřipoutal jsem se k monarchii tím způsobem, jakým se měnový spekulant připoutává k dolaru, když už vyčerpal všechny možné kombinace s librou. (…) Stojím na monarchii, hned jak jsem začal logicky uvažovat, to znamená, že jsem si ji zamiloval“) a navázal spolupráci s oficiálním tiskovým orgánem Domu Orleánského Courrier Royal. Stejně tak (což slouží ke cti jeho etické vnímavosti) odsouzení poprav prováděných na Mallorce neznamenalo Bernanosův přechod na „prorepublikánské“ a „antifašistické“ pozice. Skutečně odmítl povstání nazývat „Kruciáta“ – také z důvodu podílu muslimských vojáků na něm –, ale především z důvodu rozpoznání jakobínského ducha a metod v táboře Kontrarevoluce: „Viděl jsem, jak katolíci a kněží Mallorky přebírali dědictví po Konventu.“ Bernanos nebyl pacifista a neodsuzoval použití síly, ale její exaltaci, „kult Síly ve službě (…) diktatury Veřejného blaha“. Bernanosovo vystoupení proti frankistům bylo moralistickou kritikou „zprava“, z pozice integrálního tradicionalismu, nikoli „obrany demokracie“, kterou do konce života pohrdal. Ještě v roce 1941, odmítaje účast na propagandistických akcích „intelektuální demokracie“ pořádaných PEN klubem, napsal: „Nikdy jsem nebyl demokratem (…) a pozorování americké demokracie nemá na změnu mého stanoviska vliv.“ Dvě Bernanosova díla byla zfilmována: Deník venkovského faráře Robertem Bressonem v roce 1952 a Dialogy karmelitek P. Agostinim v roce 1961. Podle tohoto dramatu Francis Poulenc zkomponoval roku 1957 operu.

Nejvýznamnější díla

  • Sous le soleil de Satan 1926 (česky Pod sluncem satanovým)
  • L'imposture 1927
  • La joie 1929 (winner of the Prix Femina)
  • La grande peur des bien-pensants 1931
  • Jeanne relapse et sainte 1934
  • Un crime 1935
  • Journal d'un curé de campagne 1936 (vítěz Grand prix du roman de l'Académie française, česky vyšlo jako Deník venkovského faráře)
  • Nouvelle histoire de Mouchette 1937
  • Les grands cimetières sous la lune 1938
  • Scandale de la vérité 1939
  • Nous autres français 1939
  • Monsieur Ouine 1943
  • Lettre aux anglais 1946
  • La France contre les robots 1947
  • Français, si vous saviez (sbírka článků z let 1945-1948) 1961
  • Le chemin de la Croix-des-Âmes 1948
  • Dialogues des carmélites (Dialogy karmelitek) 1949
  • Les enfants humiliés 1949
  • Un mauvais rêve 1950
  • La liberté, pour quoi faire ? 1953
  • Combat pour la vérité; Correspondance inédite 1904-1934 1961
  • Combat pour la liberté; Correspondance inédite 1934-1948 1961
  • La vocation spirituelle de la France 1975
  • Les prédestinés (zahrnuje "Sainte Dominique" 1926, "Jeanne relapse et sainte," a "Frère Martin" 1943) 1983
  • Lettres retrouvées. Correspondance inédite 1904-1948 1983
Osobní nástroje