Francisco Franco

Z Metapedia

Přejít na: navigace, hledání
Francisco Franco Bahamonde

Francisco Franco y Bahamonde, celým jménem Francisco Paulino Hermenegildo Téodulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo (4. prosince 1892, El Ferrol - 20. listopadu 1975, Madrid) byl španělským diktátorem a nejvyšším představitelem Španělska od roku 1939 až do své smrti v roce 1975. Byl označován jako „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti).

Narodil se v rodině námořníka, jako patnáctiletý se dal na vojenskou dráhu a roku 1910 ukončil studia na vojenské akademii v Toledu. Od roku 1923 byl vrchním velitelem španělské cizinecké legie a roku 1924, ve svých 32 letech, byl povýšen na brigádního generála. V letech 1928-31 působil jako velitel vojenské akademie v Zaragoze.

Byl stoupencem monarchie, a proto měl až do abdikace krále Alfonse XIII. v roce 1931 zajištěn rychlý služební postup. Po roce 1931 se monarchie mění v republiku, která je však řízena tvrdým socialistickým jádrem a komunisty. Nastává tak „doba temna“, kdy zemi vládne korupce, hlad a chaos, životní úroveň občanů se prudce snižuje a hospodářství kolabuje.

V roce 1936 opět zvítězila ve zcela zmanipulovaných parlamentních volbách levicová Lidová fronta a nespokojená armáda připravovala puč. Franco se k organizátorům puče připojil s jistým počátečním zdráháním, ale po vypuknutí převratu vedl v červenci 1936 tažení armády proti Španělské republice.

1. října 1936 se pak stal generalisimem a šéfem povstalecké vlády. Roku 1937 ovládl stranu Falanga - nacionální politickou stranu, kterou spojil s karlisty, tradicionalistickým roajalistickým hnutím. Z Falangy tak učinil oporu nového režimu a zakázal politickou opozici (komunisty, socialisty, trockisty apod.).

Po svém jasném vítězství nad levicí v kruté občanské válce se stává diktátorem, resp. šéfem státu a vůdcem-caudillo. Nastolil tvrdý režim osobní moci, který však nesklouzl do přímého fašismu. Za druhé světové války zachovával caudillo Franco neutralitu, ačkoliv v jistých postojích podporoval nacistické Německo a fašistickou Itálii, sympatizoval však s Hitlerem a Mussolinim spíše jen na poli domácí politiky, s nacismem jako takovým nesouhlasil a odmítal jakékoliv boje vedené za rozšiřování jejich území.

Roku 1947 v zemi formálně obnovil monarchii a ustanovil se doživotním regentem. Po válce bylo Španělsko částečně izolováno, ale Francův režim byl navzdory některým díky svému antikomunismu podporován USA (Franco se setkal s prezidentem D. Eisenhowerem), Velkou Británií (setkal se i s W. Churchillem) nebo i Vatikánem či OSN, kam Španělsko vstoupilo roku 1955.

V šedesátých letech se rozhodl Franco částečně svůj režim liberalizovat a roku 1969 jmenoval současného španělského krále – Juana Carlose I., vnuka krále Alfonse XIII., svým nástupcem a dědicem restaurované monarchie.

Celý svůj životní boj Franco vedl proti zkorumpované levici, komunistům a separatistickým Kataláncům a Baskům, kteří se dokonce chtěli v šedesátých letech násilně odtrhnout od Španělska. Nejenže svou zemi politicky a morálně sjednotil, dokázal také svojí politikou podstatně zvýšit životní úroveň národa a Španělsko začalo prosperovat.

Osobní nástroje
V jiných jazycích