Vzpoura ve Vendée

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání

Vzpoura ve Vendée byla občanská válka mezi roajalisty a republikány v průběhu Velké francouzské revoluce. Odehrála se v letech 1793-1796 ve Vendée, pobřežní regionu na jihu od Loiry.

Pozadí událostí

Revoluce vzbudila naději, že budoucí společnost bude spravedlivější. Ideály revoluce sdílela s velkou většinou národa i šlechta a církev. Roku 1789 nijak nešlo o zrušení království, ani o zákaz náboženského vyznání. Ale v roce 1793 dosahuje nespokojenost vrcholu: z prodeje národního majetku těží ti, kteří si mohou dovolit nakupovat. „Vlastenci“ z městského stavu získali zámky, kostely a úrodná pole. Noví majitelé nejsou lepší bývalých, spíše naopak. Pohrdat vesničany je charakteristikou „osvícenců“. Bohatí bohatnou, chudí zůstávají chudými, navíc opovrženi. A s daněmi, které byly přejmenovány na „kontribuce“ a které se více jak zdvojnásobily. Civilní Ústava duchovenstva nařizuje kněžím složit přísahu věrnosti státu (aplikační dekret z 27. 11. 1790). Ti, kteří neuposlechnou, nesmějí vykonávat náboženské obřady. Nahrazují je kněží pod přísahou, jacísi „funkcionáři vyznání“. Tato „státní“ církev je ovšem schismatická, odpadlá od Říma. Kněží, kteří odmítli přísahat, pokračují samozřejmě v službě Bohu tajně, ale jsou pronásledováni a vězněni. Stoupá odpor ke kněžím pod přísahou, přezdívá se jim jureurs (spříseženci). Často nástup takového kněze do farnosti vyvolává šarvátky a Národní garda musí zakročit. Je to však Odvod 300 tisíc mužů, který způsobí výbuch. Západ nemá chuť dodávat vojáky Národu, který vyhlásil válku Evropě. Zloba je o to větší, že členové Národní gardy povoláni nejsou.

Válka ve Vendée

Po několika izolovaných projevech odporu dochází k všeobecnému povstání od 10. do 13. března 1793. Povstanou nejen dvě třetiny Vendée (rovina a jižní pobřeží zůstanou republikánské), též západní Maine et Loire (Les Mauges), jih Loire Atlantique, sever Deux Sévres. Povstalecké území je ohraničené na severu řekou Loirou, od delty až po město Angers, na východě od Angers až do Parthenay. Jsou to muži z lidu, kteří se ujmou vedení povstalců. Šlechtici, kteří neutekli, dělají spíše hluché. Ze začátku nikdo nemá ponětí o šíři povstání. Budoucí vůdci Charette, D'Elbee, Bonchamps, Sapinaud, La Rochejaquelin, Lescure nejsou zpočátku příliš nadšeni. Jako zbraně mají Vendejci pouze několik loveckých pušek a své pracovní nářadí, jak za časů starých revolt. Takto vyzbrojeni, vrhají se na republikánská města. Členové Národní gardy nemají vojenskou praxi a jsou okamžitě smeteni. Brzy padnou města: Bressuire 2. května, Thouars 5., Fontenay 25., Saumur 9. června, Angers 18. V důsledku jsou Vendejci vybaveni tisíci pušek, desítkami kanónů. Jejich Velká katolická a královská armáda čítá 50 tisíc mužů, začíná se organizovat. Jacques Cathelineau, prostý kramář, je zvolen šéf-generálem. Paříž je zděšena. Všechna vojska, poslaná dát za vyučenou „vojáčkům v dřevácích“, utrpí těžké porážky. Vysílá další posily. Vendejci chápou, že nesmějí zůstat osamoceni. Kdyby získali Nantes, mohli by se spojit s bretaňskými šuany a ovládat velký přístav, který je ve spojení s Anglií. Útok na Nantes se koná 29. června. Navzdory úporné obraně „vlastenců“ a špatné koordinaci mezi různými armádami vzbouřenců, Cathelineau postoupí až do samého centra města. Ale na náměstí Viarme padá, zasažen přímo do prsou. Zděšení Vendejci ustupují, ačkoliv je město prakticky v jejich rukou. Šéf-generál Cathelineau umírá 14. července v Saint Florent le Vieil. Republika v krátké době shromáždí 60 tisíc mužů proti Vendée. Jestliže se síly obou protivníků počtem vyvažují, Republika má výhodu: její vojáci jsou mobilizováni permanentně, zatímco Vendejci nevyužívají svých vítězství. Příliš chvátají, kdy se budou moci vrátit na svá pole. „Modří“ (označení republikánů podle barvy jejich uniforem, kontrarevolucionáři byli naopak od té doby permanentně označováni za „bílé“ podle převažující barvy původního královského praporu) mohou počkat, sena a sklizně ne. Mezi nově příchozími na frontu do Vendée vyniká generál Westermann, jehož pozdější výboje mu vynesou titul „řezník Vendejců“. Odvážným útokem překvapí Vendejce a získá zpět Bressuire a Mauléon, ale poté musí ustoupit. Vendejci navíc vítězí u Vihiers, ačkoliv žádný jejich velitel na místě není. Měsíc srpen bude méně úspěšný. Porážka před Luçonem, hrdinně bráněným vojenskou posádkou a obyvateli města. Obklíčeni posádkami z Niortu, Nantes, La Rochelle, Angers Vendejci bojují na všech frontách. Během pěti dní odrážejí nejlepší republikánské oddíly, vedené nadanými důstojníky, jako je Kléber. Také mayenskou armádu, která nese své jméno po strašlivém obléhání města Mayence. Od Prusů dosáhla dokonce svolení opustit město i se zbraněmi a prapory, nebude-li více bojovat na východní frontě. Je tedy poslána do Vendée; Národní konvent (sněmovna) si je jist, že s takovými vojáky bude vítězství snadné. Jenže Kléber a jeho mayenští zažijí neúspěch v Torfou 19. září. Není to sice úplná porážka, avšak musí ustoupit. A během dalších týdnů se totéž dvakrát opakuje. Rozhodující střetnutí se odehrálo v Choletu 17. října. Podle slov samého Klébera, Vendejci udělali chybu, že souhlasili s bitvou mimo město. Bitva trvá až do noci, vítězství se zdá přecházet několikrát z jednoho tábora na druhý. Dva vendejští vůdcové, Bonchamps a d'Elbée, jsou vážně zraněni. Jako v Nantes, stává se to signálem k ústupu. Královská armáda prchá k Loiře. Muži, ženy, děti: 80 tisíc osob se musí přepravit přes obrovskou řeku na bárkách a na improvizovaných vorech. Jen jediná osoba přitom utone. Napoleon vyjádří později svůj obdiv nad úspěchem logistiky, který vyžadoval disciplínu výjimečnou u civilistů. V Saint Florent le Vieil, blízko pláží, kde se konala přeprava, umírající Bonchamps zachraňuje život 5 tisíc zajatých „modrých“, které Vendejci, rozhořčeni porážkou a nezákonnou represí republikánů, chtěli zastřelit.

Virée de galerne (V severozápadním větru)

Tak se nazývá epopej, která vyhnala vendejský lid na cesty francouzského Západu. Navzdory množství davu, který musí vléci s sebou, katolická královská armáda, posílená šuany z Bretaně a z Maine, přináší řadu vítězství. Snaží se dosáhnout Granville, což by umožnilo vylodění posil z Anglie. V Lavalu, v Engrammes je republikánská obrana smetena. Ale Granville se jeví nedobytné po souši. Aniž by čekali na příjezd anglické eskadry, Vendejci útočí, vrhají se na městské hradby. Bez úspěchu. Anglické lodě se objeví na obzoru, sotva se jen vendejská armáda zvedne k návratu. Tento návrat je spíše křížovou cestou, protože pouze 5 % Vendejců spatří svou farnost. Všechny ostatní čeká smrt stětím, zastřelením, někdy ještě horším způsobem. Republikánská jízda je jim v patách a má pokyny nebrat žádné zajatce. Cestou Vendejci přinášejí vítězství za vítězstvím, Pontorson, Dol, Antrain, pak hodlají přejít řeku Loiru v Angers. Naneštěstí město, které slavilo vytvoření jejich armády, je nyní pevně drženo republikány. Vendejci jsou odraženi směrem na Le Mans, ačkoliv byli už blízko svých domovů. Dne 12. prosince 1793 jsou v Le Mans poraženi, a to, co zůstalo z jejich armády, je zmasakrováno v Savenay. Westermann naspal Konventu: „Vendée už neexistuje. Zhynula naším svobodným mečem včetně svých žen a dětí (...) vyplnil jsem rozkazy, které jste mi dali, děti jsem rozdrtil pod kopyty našich koní, ženy jsem povraždil, alespoň nebudou už rodit bandity. Ani jednoho zajatce nemám, není mi co vyčítat.“

Vendée - Vengé (Vendée - Pomstěna)

Likvidace vendejské armády je pro Konvent nepostačující. Poručí vyhladit všechny obyvatele povstalecké zóny: „Nařizuje se vám spálit všechny domy rebelů, pobít všechny, kteří tam bydlí.“ Kraj dostává nové jméno Vendée-Vengé. Zákon z 1. října 1793 nařizuje exterminaci „banditů“, mužů, žen, dětí. Později sami vendejští republikání trpí vojenskými přestupky. Republikán Lequinio napsal: „Rabování dosahuje vrcholu. Vojáci, místo aby dělali, co mají dělat, myslí jen na to, jak si naplnit vak a prodloužit válku, z níž jim kyne prospěch. Mnozí prostí vojíni nahromadili 50,000 franků nebo víc. Někteří jsou pokryti klenoty a vyhazují peníze s odpornou štědrostí. Lačnost po zisku už tisíckrát vedla k nedbalosti, jejímž fatálním výsledkem byl masakr přední hlídky, překvapení a porážka naší obrany. Plenění se natolik stalo zvykem, že toto nesprávné opatření je chápáno tak, že se vztahuje i na vlastence, jejichž bohatství se stává kořistí těch, kteří vlastně byli posláni je chránit. Přestupky se neomezují na plenění. Znásilňování a nejhorší barbarství se děje na každém rohu. Bylo možno vidět republikánské vojáky znásilňovat ženy rebelů na kupách kamení podél silnic, pak je pustit z náruče a zastřelit nebo zabít dýkou. Bylo možno vidět jiné nosit děti na ostří svých bajonetů nebo kopí, které probodlo matku současně s dítětem. Nejen rebelové byli obětmi brutality vojáků. Dcerám a ženám vlastenců byla často nařízena „rekvizice“, podle užitého výrazu. Všechny tyhle hrůzy vyvolaly zatrpklost duší a zvýšily počet nespokojených, kteří často musejí přiznat, že naše vojska mají méně dobrého než banditi, z nichž někteří, to je pravda, páchali masakry, ale jejich vůdci vždy kázali shovívavost a štědrost vůči zajatcům z našich řad.“ Lequinio se vyhnul detailům: ženy a děti vhazované do hořících pecí, děti zavěšené na větev a půlené na způsob zabitého vepře. Morel a Carpenty, dva obecní komisaři, jsou tím pohnuti k napsání odvážného raportu Konventu : „Občané, Republika znectívá sama sebe ve Vendée!“ Za snahu jednat a chránit civilisty je jim pohrozeno smrtí. V této temné politice ničení se vynořují z pozadí dvě ponuré siluety: generálové Turreau a Carrier, „utápěč z Nantes“. V Angers bylo popraveno 2,000 Vendejců, z toho polovina žen; 1,500 v Noirmoutier; 1,800 v lomu Gigant u Nantes. Carrier poručil utopit 4,000 lidí v Loiře. Pořád jim to nestačilo. Turreau představuje 19. ledna Konventu svůj likvidační plán pro Vendée: vnikne tam 24 kolon s rozkazem spálit absolutně všechno. Vendée se mění v jeden obrovský požár a krveprolití. Jen samotná kolona Cordelierova v jediný den - 28. února - v Lucs-sur-Boulogne napočítá 563 zabitých. Přesto vše není ještě skončeno. Ti, kteří vyvázli, rozhořčeni se seskupují kolem dvou odvážných vůdců: Charette a Stoffleta. A ti, co masakrovali, jsou zmasakrováni v Chauché, v Clouzeaux a jinde. Kolona Crouzatova, která v nepřítomnosti Stoffleta zabila 25. března 1,500 osob ve Foret de Vezins, je vyvražděna tři dny poté v Ouleries. Turreau se svým plánem neuspěl: Vendée, ač krvácející, je stále ještě hrozbou. Partyzánská válka je neúprosná. Krajina je opravdové bludiště hlubokých cest, vojska, která se tudy odváží, nevyváznou nikdy bez obětí. Jeden muž, umístěn s puškou na správném místě, může zabít a nic neriskuje, leda odvetu na civilním obyvatelstvu. „Neuvěřitelná Vendée stále existuje“, píšou rozčarovaní mluvčí Misie Konventu. 13. května 1794 je Turreau odvolán. Konvent potřebuje armádu na hranicích Francie a evakuuje Vendée.

Mír

Nejen Vendejci jsou vyčerpáni, i republikánům docházejí prostředky a chybí síly udržovat nutný nápor. Ustupují do polí na hranice Vendée. Země může dýchat. Naneštěstí rivalita mezi vůdci pokračuje. Dne 10. července 1794 je Marigny zastřelen Stoffletovými muži. Na podzim se Charette zmocní táborů republikánů v Les Moutiers a Fréligné. Jako první se nabaží nekončící války Konvent. Vysílá k Charettovi posly s nabídkou míru. Jednání o míru pokračuje v La Jaunaye u města Nantes a 17. února je mír podepsán. Charette požadoval a dostal náboženskou svobodu pro Vendée, když se podrobil Republice. Dne 26. února byl triumfálně uvítán v Nantes. Konvent byl v agonii a mnozí pomýšleli na brzký návrat Bourbonů. Republikánští vojáci, pokud nebyli příliš kompromitováni, mohli sázet na obě karty. Paříž se dozvídá o ukrutnostech, páchaných ve Vendée. Úžas je brzo vystřídán rozhořčením. Jak bývá zvykem, mezi nejhorlivějšími sluhy exterminační politiky vyberou obětního beránka. Turreau a Carrier jsou hnáni před soud, Carrier odsouzen k smrti. Mezi nejpřísnějšími žalobci byl Gracchus Babeuf, „otec“ komunismu, jehož spis Metoda vylidňování aneb Život a zločiny Carriera je po dvou stoletích hlavním svědectvím.

Vendejské války dnes

Události zanechaly svou stopu v myslích těch, kdo je prožili. Dnes je tato paměť vhodným odrazovým můstkem pro ideologickou konfrontaci. Každý, kdo se odváží zmínit masakry spáchané Konventem nebo zmíní jakékoli pochybnosti o „velkém sociálním pokroku“ Revoluce, vystavuje se zaškatulkování jako reakcionář, vichista atd. Proto mnoho Vendejců odmítá připustit, že by byli potomky šuanů, zvláště pokud sympatizují s levičáckými - „pokrokovými“ - ideami. Nicméně se dnes vendejské války opět hlásí o slovo - jsou důležitou ekonomickou součástí turismu v departmentu. Ale moderní poutníci nemusejí nezbytně směřovat k velkým památníkům, aby vzdali hold. Slavná Puy du Fou son-et-lumiere show značně přispěla k rozšíření povědomí o vendejském povstání. Toto univerzální poznání napomohlo, aby fakta o historii byla poznána - k znechucení levičáckých „myslitelů“. Navíc tato podívaná nejenže přilákala miliony návštěvníků, ale navíc ani nedostává žádné dotace. Tento úspěch nemůže nikdo zapomenout, takže proti Philippovi de Villiers a Asociaci Puy du Fou byla rozpoutána zuřivá kampaň ze strany lidí ze zábavního průmyslu, kteří průměrné diváky Puy du Fou klasifikují jako hlupáky. Mnoho vendejských kaváren, restaurací a obchodů nese ve znaku „šuanské“ symboly ve svých znacích či na vývěsních štítech.