Saki

Saki, vlastním jménem Hector Hugh Munro (18. prosince 1870, Akyab, Barma - 14. listopadu 1916, Beaumont Hamel, Francie), byl britský konzervativní spisovatel.

Mládí

Narodil se v rodině vrchního policejního inspektora. V útlém věku byl však po smrti matky, již zabila splašená kráva, svěřen do péče dvou staropanenských tet, jež žily v anglickém Devonu. Život to byl trpký, tety chlapci ani jeho dvěma sourozencům žádnou velkou lásku neprojevovaly. Na nepříliš šťastné dětství Munro nikdy nezapomněl. Motiv dětí trýzněných pěstouny se v jeho díle opakuje často.

Munro byl předurčen pro dráhu koloniálního úředníka, podlomené zdraví mu však znemožnilo následovat rodinnou tradici. Rozhodl se stát spisovatelem. První jeho prací byla seriozní historická studie Vzestup ruské říše, přílišný zájem se mu ale vyvolat nepodařilo. Na přelomu století začal psát pro různé časopisy a zvolil si také svůj literární pseudonym – Saki. Dnes se dá jen stěží přesně zjistit, čím se inspiroval. Podle první varianty přijal jméno jihoamerického druhu opic, jež mu z nějakého důvodu byly sympatické, druhá se snaží spojit autorův pseudonym s tehdy velmi populárním a také velmi svérázným Fitzgeraldovým překladem Čtyřverší Omara Chajjáma, kde se objevuje postava stejného jména. Munro ve svých povídkách zmiňuje jak opici, tak i slavnou knihu.

Munro spisovatel

Prvním literárním úspěchem mladého autora se stala Westminsterská Alenka, v níž na sebe berou čelní představitelé britské politiky podobu postav z Alenky v říši divů Lewise Carrola, knihy, kterou Saki obdivoval. Břitká satira kritizovala postup britských politiků v právě probíhající búrské válce. Tím začala autorova zhruba patnáctiletá spisovatelská kariéra.

Vnější usedlost, stojatost viktoriánské společnosti, jež se zdánlivě nikam nevyvíjela, byla otřesena až příznaky dekadence, které provázely konec 19. století v celé Evropě. Schylovalo se k bouři a ta měla smést všechny staré systémy. Saki kritizoval ve svých povídkách jednání vyšších společenských tříd, zaslepenost jejích příslušníků, hloupost, neschopnost myslet jinak než ve starých vyježděných kolejích, povýšenecký altruismus, který dělá dobře pouze dárcům, ale v žádném případě ne poníženým obdarovaným. Zvlášť často jsou nositelkami těchto vlastností ženy; Saki neměl rád ty nudné, konvenční dámy zabývající se celý život malichernými věcmi, na straně druhé si vážil bystrých a chytrých žen, jež bývají zastoupeny v jeho povídkách především v postavách mladých dívek. Proti hlupákům staví často také děti nebo zvířata všeho druhu, od krav přes prasata až po mluvící kočky; ti všichni přinášejí obvykle překvapující rozuzlení. Nezřídka zápletku rozehrávají mladí nudící se muži, Reginald či Clovis, libující si v krutých žertech na adresu počestných spoluobčanů. V povídce Léčba neklidem se například Clovis snaží přinést trochu vzrušení životem otrávenému usedlému občanu tím, že z jeho domu jménem místního biskupa organizuje fiktivní protižidovský pogrom.

Politický názor

V autorových povídkách nelze přehlédnout výrazné stopy světonázoru člověka, jenž podle svědectví své sestry už ve svých sedmi letech nepředstavitelně zuřil, když v místních volbách v Devonu vyhráli liberálové. Saki byl celoživotním konzervativcem, nenáviděl jak liberály, tak socialisty a zvlášť spadeno měl na sufražetky. Bohatí lidé, hrající si na spasitele lidstva, slouží v jeho příbězích jako dokonalé prototypy tuposti a podlosti zároveň. Příkladně odpudivou postavou byla třeba paní Sofie Chattel–Monkheimová z povídky Byzantská omeleta, „přesvědčením socialistka a sňatkem Chattel–Monkheimová. (…) Když na salónních shromážděních a fabiánských konferencích útočila na hříchy kapitalismu, uvědomovala si zároveň s uspokojením, že kapitalistický systém přes všechnu svou nespravedlnost a nerovnost patrně ještě vydrží po dobu jejího života. K útěchám reformátorů ve středním věku obyčejně patří představa, že dobro, které hlásají, se uskuteční teprve po nich, má–li se uskutečnit vůbec.“

V roce 1914 překvapil Saki své čtenáře antiutopií Za časů Vilémových (When William Came), v níž beletrizoval svou představu Británie obsazené Německem. Literatura tohoto druhu nebyla v tehdejší Británii ničím výjimečným, Saki přistoupil ale k tématu jiným způsobem. Nešlo mu ani tak o vlastenecký apel před hrozícím nebezpečím, ale o hlubší sondu do myšlení lidí. Zkoumal otázku, zda se britská veřejnost v nové situaci podřídí svému dobyvateli, nebo zda se její příslušníci dokáží vzepřít a bojovat. V jeho knize se společnost dělí na dva tábory. První, ten větší, je se situací nespokojen, ale neudělá nic, ať už ze strachu či pohodlnosti. Druhá, menší skupina, s novým režimem ochotně spolupracuje, protože v tom vidí příležitost k společenskému vzestupu. Němci nejsou zobrazeni jako vražední despotičtí barbaři, odpor proti nim není tedy čistě životní nezbytností. Národní vědomí Britů je už dlouhou dobu oslabováno. Městská elita „léta žila a myslela a mluvila atmosférou a žargonem denacionalizované kultury“ a „byla slabě vychovávána ve svých politických ideách. Staré úzkoprsé přesvědčení, že všichni cizinci jsou ďáblové a lupiči, nahradilo jiné přesvědčení, založené na stejně úzkoprsém nedostatku vědění, že cizinci jsou většinou přívětiví, dobří lidé, které stačí poplácat po zádech, aby se stali tvými přáteli.“ Dnešní užitečný idiot demoliberál je v knize přímočaře zastoupen skutečným Němcem, Herr von Kwarlem, jenž dokáže tápajícímu hrdinovi předestřít celou řadu výhod, jež anexe přinesla jeho zemi. Lidé ztrácejí cit pro svůj původ a v mnoha anglických městech se tak může člověk cítit stejně jako v Německu, dokonce i názvy ulic jsou dvojjazyčné. Do londýnského fotbalového týmu stačí přivést jednoho dva schopné německé hráče a rasový (či spíše „kmenový“) antagonismus se ztrácí mnohem rychleji, než by dokázala jakákoli vláda zajistit dlouhodobou výchovou občanů.

Munro vlastenec

Přes hrozící nebezpečí se ještě několik měsíců před vypuknutím války v anglických novinách objevovaly na hlavu padlé pacifistické články jako ten z 19. března 1914: „Podle názoru Národní mírové rady není záhodno dávat našim chlapcům na hraní pluky vojáků, dělostřelecké baterie a eskadry bitevních lodí...“ Místo toho hodlala rada předvést rodičům na zvláštní výstavě „hračky míru“ – místo figurek vojáků civilisty, místo děl pluhy. V povídce Hračky míru nám Saki předestírá, jak asi tento experiment dopadne. Místo pevností dostanou dva malí chlapci od hodného strýčka Harveyho model městské skládky odpadků, model manchasterské pobočky Sdružení křesťanských žen, model školy umění a model ventilátoru na větrání stok. Místo vojáků se musí spokojit s městským radním, zdravotním inspektorem, politickým ekonomem Johnem Stuartem Millem a zakladatelem nedělních škol Robertem Raikesem. Ke zděšení pokrokových příbuzných, snažících se potlačit „temné pudy“ chlapců, se budova skládky odpadků, proděravělá střílnami pro fiktivní baterie kanónů, mění v poučené dětské představivosti v pevnost. Raikes se stává Ludvíkem XIV. a Mill maršálem Saxem, kterého však jedna ze schovanek obklíčeného Sdružení křesťanských žen bodne nožem do srdce. Budova je na znamení zběsilého masakru, který v pomstu rozpoutají maršálovi vojáci, polita vítězoslavně červeným inkoustem. Zklamaný strýc Harvey musí chtě nechtě přiznat, že vynechat z historie válečné vraždění by vyžadovalo udělat citelné mezery do učebnic dějepisu, ale ani to jej nezbavuje naděje, že děti lze vychovat v mírovém duchu – jen se zkrátka musí začít co nejdřív a je dobré počítat s dědičnými sklony. Vždyť prastrýc chlapců k hanbě rodiny „...bojoval ohromně netolerantně v krymské válce (…) a jejich pradědeček při uzákonění reformy roztřískal všem svým liberálním sousedům skleníky.“

Krátce po vypuknutí 1. světové války se Munro rozhodl dobrovolně narukovat do britské armády jako obyčejný frontový voják, ačkoli už dávno přesáhl odvodní věk a ani jeho podlomené zdraví jej k službě v armádě právě nepředurčovalo. V průběhu obří bitvy na Sommě také nakonec padl, zasažen výstřelem německého snajpra.