Obléhání Alcázaru

Obléhání Alcázaru byla mimořádně symbolická bitva v počáteční fázi Španělské občanské války. Střetly se v ní milice Lidové fronty a různé ozbrojené síly nacionalistických povstalců v Toledu. Republikánské síly zahájily obléhání 21. července 1936 a ukočnily jej 27. září po příchodu Africké armády generála Franca.

Pozadí bitvy

Vojenská vzpoura z července 1936 ve Španělsku, vedená proti republikánské vládě, skončila pouze částečným úspěchem. Několik dní po jejím vypuknutí už bylo možné vyznačit linii oddělující teritoria, kde vojáci zvítězili, od těch, kde se republikánská vláda nenechala zaskočit. V Toledu, starém hlavním městě Kastílie, se vzpoura nepodařila. Republikánské síly využily početní převahy a zatlačily spiklence vedené plukovníkem Josém Moscardó na malý prostor zahrnující Alcázar – napůl pevnost, napůl palác – položený na pahorku nad městem, nad řekou Tajo (ve Španělsku termín „alcázar“ znamená reprezentační rezidenci–tvrz, vycházející z architektonických tradic islámu).

Obléhání

Moscardó se zabarikádoval v pevnosti s asi 1 300 lidmi, mezi kterými byli příslušníci Civilní gardy (800 lidí), důstojníci (100), falangisté a jiní pravicoví bojovníci (200) a kadeti z místní Pěchotní akademie (190). Navíc v Alcázaru zůstalo také 550 žen a 50 dětí a také určitý počet rukojmí, mezi jinými civilní gubernátor s celou rodinou a levicoví politici. Po celý srpen obě strany, obléhající i obléhaní, vedly zuřivé přestřelky, pravidelně končící vítězstvím dobře vycvičených, vyzbrojených (zásoby munice obránci získali ze sousední zbrojovky) a nadevše rozhodných nacionalistů. Republikáni měli ale nad protivníkem psychickou převahu. Ten byl totiž úplně odříznut nejen od těsného prostoru pod kontrolou generála Franka, ale i jakýchkoliv informací o bojích odehrávajících se v jiných částech Španělska. Obránci se mohli dokonce obávat, že vytoužená posila nikdy nepřijde. Z druhé strany si Moscardovi lidé uvědomovali, že pro ně neexistuje alternativa – odporem rozzuření milicionáři jim často dávali jasnou představu o jejich osudu po případném pádu pevnosti.

17. srpna obležená posádka poprvé navázala kontakt s vnějším světem. Ten den nad pevností přeletěl frankistický letoun a shodil letáky obsahující slova povzbuzující k další obraně, podepsané vůdci převratu, Franciscem Bahamondem Frankem a Emiliem Molou.

9. září informovali obléhající obránce megafonem umístěným poblíž pevnosti, že major Vincente Rojo, bývalý profesor taktiky na Pěchotní akademii, chce navštívit Alcázar a předložit návrhy republikánské vlády. Protože byl Rojo osobním známým plk. Moscardó a také dalších důstojníků zůstávajících v pevnosti, bylo mu dovoleno vstoupit.

Obě strany po dobu návštěvy samozřejmě zastavily palbu. Rojo, vyjadřujíc stanovisko vlády, nabídl za kapitulaci Alcázaru garance zachování života a svobody ženám a dětem z pevnosti. Méně veselé zprávy měl vzkázat vojákům – hrozil jim vojenský soud (což v praxi znamenalo zastřelení). Moscardó odmítl, ale zeptal se při té příležitosti, zda by nebylo možné přivést do Alcázaru kněze. Rojo slíbil vyřídit tuto prosbu vládě a – po rozmluvě s důstojníky, kteří jej neúspěšně žádali, aby zůstal s nimi – opustil bráněné území.

Mezitím v pevnosti dramaticky docházely zásoby potravin, což pro každého obránce znamenalo snížení denního přídělu chleba na 180 gramů. Nechyběla ale potrava duchovní, když 11. září, téměř po dvou měsících obležení, do pevnosti přibyl kněz Vazguez Camarassa a udělil obráncům, z nemožnosti individuální zpovědi, všeobecné rozhřešení. Tohoto chvilkového uvolnění využili někteří vojáci k navázání slovního kontaktu s obléhajícími. Republikánští milicionáři darovali obráncům cigarety a slíbili vyřídit zprávy jejich rodičům.

Když kněz opustil tvrz, republikáni zahájili další pokus o zlomení odporu nacionalistů. Věděli, že postavení obránců je velmi těžké, a tak po položení min pod dvě alcázarské věže zahájili 18. září útok. Jedna z těchto věží samozřejmě vyletěla do pověří, což umožnilo milicionářům proniknout na nádvoří, kde vyvěsili rudou vlajku. Ale naštěstí pro obránce mina položená pod severovýchodní věž neexplodovala, čímž byl zmařen poslední cíl záměru.

20. září večer – po předcházejícím, neúspěšném pokusu o zapálení Alcázaru – přijel do Toleda Francisco Largo Caballero (vůdce španělských socialistů), domáhající se dobytí tvrze do 24 hodin. O den později padá konečné rozhodnutí o osudu obránců rovněž na nacionalistické straně, generál Franco se rozhoduje vyslat vojenskou posilu, ačkoli k tomu nakonec nemá úplnou podporu ze strany všech svých spolupracovníků.

23. září vojsko pod velením generála José Enrique Varela IglesiasVarely (jednotlivým kolonám veleli plukovníci Cabanillas a Barron y Ortiz) spěchalo od severu pomoci obráncům tvrze. Ti byli ostatně znovu v kritickém postavení, když obléhající položili znovu další minu pod zbývající věž a udělali to tak pořádně, že ta se 25. září zřítila do Taja. Tvrz ale nedobyli. O den později se situace začala vyjasňovat, neboť Varela přerušil cestu spojující Toledo s Madridem. Od tohoto okamžiku už byl jediným směrem ústupu pro vážně ohrožené republikány jih.

27. září, v ranních hodinách, obránci Alcázaru poprvé spatřili přátelská vojska, seskupující se na severních neúrodných kopcích. V poledne Varela zahájil útok na Toledo, který v důsledku zhroucení nedisciplinované republikánské milice skončil úplným úspěchem a také ovládnutím zbrojovky. Varela vstoupil do města 28. září. Jeho setkání s hrdinou Alcázaru, plk. Mosacardó, proběhlo netypickým způsobem. Plukovník podle generála prohlásil, že mu nemá co zvláštního říct, přičemž použil obratu „sin novedad“ (nic nového), který sloužil 17.–18. července 1936 jako heslo vojenským spiklencům.

Externí odkazy

• Fotografie z obléhání