Nikolaj Berďajev

Z Metapedia

Přejít na: navigace, hledání

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (Николай Александрович Бердяев, přepisován také jako Berdyaev, Berdjajew nebo Berdiaeff) (18. března 1874, Obuchov u Kyjeva - 23. března 1948 v Clamart u Paříže) byl ruský filozof, náboženský a politický myslitel.

Obsah

Život

Pocházel z aristokratické rodiny. Dokončil kadetskou školu, ale z fakulty práva Kyjevské univerzity byl vyloučen a následně poslán do vyhnanství do Vologdy (1898–1901) za činnost v kruzích levicové inteligence vyznávající tzv. legální, etický a nerevoluční marxismus. Setkání s dvěma vynikajícími pravoslavnými mysliteli S. Bulgakovem a L. Šestovem v roce 1902 způsobilo naprostou změnu Berďajevových názorů, který se od této doby stal člověkem hluboce věřícím (ač vzdáleným ortodoxii) a ve filozofickém smyslu pokantovským idealistou. V roce 1903 založil společně s Bulgakovem časopis Vaprosy Žizni. Své vlastní snahy, stejně jako snahy jemu blízkých skupin nelevicové inteligence vyjádřil jako redaktor almanachů: Probljemy iděalizma (1902), Věchi (1909) a De profundis (1918, vyd. 1921). Ještě po dobytí moci bolševiky hlásal otevřeně kontrarevoluční ideje na Moskevské univerzitě a na Svobodné nábožensko–filozofické akademii, ale v roce 1922 byl spolu s více než stovkou dalších vědců a umělců deportován ze SSSR. Nejprve zůstal v Berlíně, kde založil Akademii filozofie náboženství, a následně v Paříži, kam přesunul Akademii, založil vydavatelství YMCA Press a časopis Puť (1925–1940), od roku 1932 spolupracoval také s časopisem francouzských personalistů Esprit. Rok před smrtí obdržel doktorát h.c. Univerzity v Cambridge.

Filozofie

Celá Berďajevova filozofie, od doby jeho obrácení, je skrz naskrz nábožná a prodchnutá eschatologismem (Opyt eschatologičeskoj mjetafiziki. Paříž 1947); takže každou otázku společenskou, ekonomickou, politickou nebo uměleckou nazírá v nadpřirozeném perspektivě vykoupení (Sub specie aeternitatis. Opyty fiłosofskije, socialnyje i litěraturnyje /1900–1906/. (Sankt Petersburg 1907). Ačkoli v zásadě zůstává v duchovních obzorech pravoslaví, asimiloval Berďajev mnoho materiálu z heterodoxních doktrín, jako je gnoze, středověká (Mistr Eckhardt) a renesanční (J. Boehme) mystika nebo německý idealismus, což dodávalo jeho (programově nesystémovým) myšlenkám charakter teozofie nesvázané s konkrétním vyznáním. Ústřední postavení v ní ale zaujímá personalisticko–kristologická antropologie, opírající se o ideu Božího obrazu v člověku a dogma Vtělení a rozvíjející pro náboženské myšlení pravoslaví charakteristické (V. Solovjov, F. Fjodorov, V. Něsmělov) téma „bogoiskatělstva“ a „bogočlověčeňstva“ (Duch i riealnosť. Osnovy bogočelověčeskoj duchovnosti. Paříž 1937). Vtělení, podle Berďajeva, nebylo důsledkem pádu hříšného člověka, ale na tomto pádu nezávislým výsledkem odvěkého Božího plánu „pobožštění“ lidstva („V Synu Božím přebývá celý Adamův rod“). Člověk byl Bohem povolán k pokračování díla stvoření rozvojem vlastní osobitosti a duchovnosti (Filozofija Svobodnogo ducha. Problematika i apologia chrisťanstva, I–II. Paříž 1927–28). Tento rozvoj se musí uskutečňovat nikoli v izolaci, ale v poměru k jiným osobám, tvořícím pro člověka přirozené společenství; v této ideji ožívá nejen typická ruská koncepce „sobornosti“, ale také myšlenky polského mesianismu, zvláště Mickiewiczovy pařížské přednášky, které Berďajev – jako většina ruských náboženských myslitelů – znal a vysoce cenil.

Osnovou Berďajevovy idealistické metafyziky byl postulát tvoření „konkrétního idealismu“, tj. spojujícího víru s vědou a spoléhajícího na „mystické vyplnění rozumu evropské filozofie, která ztratila spojení s živým bytím“. Tento idealismus má být výrazem kreacionismu člověka vyvoleného Bohem k tvořivosti (Smysl tvorčestva. Opyt opravdanija čelověka. Moskva 1916). Podmíněnost této tvořivosti svobodou lidské osobnosti je pro Berďajeva problémem právě tak ontologickým jako etickým; v každém případě jí přiznával primát před bytím, když její podstatu odvozoval od tzv. Boží nicoty, čili prvního tvůrčího aktu, kterým Bůh stvořil svět (Filosofia svobody. Moskva 1911). Také etiku zařadil Berďajev do trinitárního schématu eschatologické historiozofie, když rozeznal tři stupně morální evoluce: etiku práva (Starý zákon), etiku vykoupení (Nový zákon) a etiku tvořivosti a svobody (O naznačeniji čelověka. Opyt paradoksalnoj etiki. Paříž 1931). Skutečný fundament svobody existuje výlučně v křesťanském náboženství, které – na rozdíl od povrchního laického a novodobého liberalismu – spatřuje úplné osvobození člověka nejen od vnější nesvobody, ale také od vnitřní, tzn. v nezávislosti na hříchu a vášních (O rabstvie i svobodě čelověka. Opyt pjersonalističeskoj filosofii. Paříž 1939). Nad (oprávněnou) autonomií člověka se ale vznáší „teonomie“, o čemž nechtěli slyšet konstruktéři Deklarace práv člověka, když ji odtrhli od „deklarace práv Boha“.

Svoboda se projevuje kvalitativním odlišením, nikdy glajchšaltováním a vyrovnáváním; je tedy z podstaty aristokratická: „Svoboda je především právem na nerovnost. Rovnost je především útokem na svobodu, jejím omezením“ (Filosofia něravěnstva. Berlín 1923, druhé opravené vydání: Paříž 1970). Ani demokratické volební právo, ani zestátnění prostředků produkce nemá žádný vliv na rozvoj svobody člověka; a co víc, racionalistický liberalismus bere jednotlivci celou jeho nadindividuální podstatu, získanou historií, předurčující jeho organickou přináležitost k rodině, vlasti, státu, Církvi, lidstvu a vesmíru. Proto liberalismus ve spojení s demokratickou nebo socialistickou ideologií zakrňuje, když tvoří „triviální typ beztvárného radikála“, naopak nabírá hloubku a sílu, když se spojí se zásadami konzervativními.

Pramen marxistické utopie Berďajev vázal na krajní pojetí demokratické ideologie v teorii „společenské smlouvy“ J.–J. Rousseaua, která od osvobození státu od zvůle člověka snadno předchází k zvůli státu považovaného za emanaci „vůle lidu“ (Marksizm i religija. Varšava 1929). V této „povrchní a žalostné“ teorii, jakou je marxistické učení o státu jako organizaci třídního vládnutí, vnímal Berďajev zhoubné „vášnivé nepřátelství proti všemu, co je v životě společnosti ontologické“. Jeho nevyhnutelný důsledkem je revoluce, která je rozpoutáním zlých sil nadpřirozeného charakteru („na každé revoluci je otištěno znamení zbavení se lásky, opuštění Bohem nebo prokletí“), proto je nemožné, aby v jakékoli revoluci mohly zvítězit umírněné prvky: „revoluce je nezbytně spojena s vládami jakobínů a bolševiků“. Extremismus triumfující v bolševickém komunismu je rovněž jedním z důvodů popírajícím jeho údajně svobodomyslnou podstatu. Komunistický ateismus je v Berďajevových očích novým náboženstvím, zbožšťujícím proletariát a výjimečně fanatickým: „Komunismus obsahuje svou ortodoxní teologii, tvoří nový kult, například kult Lenina, svou vlastní symboliku, své svátosti – rudý křest a rudý pohřeb (…); svou dogmatiku závaznou pro všechny, svůj katechismus a odsuzuje hereze exkomunikujíc heretiky“ (Problem komunizmu. Varšava 1937). V teorii i v praxi je tedy komunismus zjevem duchovním i náboženským, jen v charakteru náboženství je strašný, když uskutečňuje pokus přeměny kamení v chléb a realizaci království tohoto světa. Berďajev ale uznával, že příčinou samotného zjevení se komunismu, ovládnutí představivosti a snů mas a nakonec i jeho vítězství je opuštění evangelických ideálů a příkazů křesťanskými společenstvy: pro křesťana je komunismus „svědectvím nesplněného závazku, nerealizovaného úkolu“; ale pro zdolání lží komunismu je třeba nejprve poznat a realizovat jeho pravdu.

Ačkoli „čest vynalezení komunismus nepatří ruskému národu; dostal ho totiž ze Západu,“ přesto „ruskému národu vděčí komunismus za jakési své první uskutečnění“. Zkušenost komunistické bestiality, které „se ruský národ ve shodě s vlastnostmi svého ducha položil za oběť“, dává Rusům pečeť „apokalyptického národa“, který může pouze buď uskutečnit bratrství v Kristu, nebo „přátelství v Antikristu“. Takový mesianistický a chiliastický smysl „ruské ideje“ (Russkaja iděja. Osnovnyje probliemy russkoj mysli XIX v. i načala XX v., Paříž 1946) tvoří vklad Berďajeva k tradici ruského mesianismu, vycházejícího ještě z koncepce „Třetího Říma“ z XVI. století a rozvíjeného slavjanofily XIX. století (A. Chomjakov, I Kirijevskij, K. Aksakov), panslavisty (I. Aksakov, M. Danilevskij, K. Leontěv) a F. Dostojevským. Na rozdíl od zmíněných autorů byly Berďajevovy myšlenky (stejně jako v případě V. Solovjova) oproštěny od šovinismu, imperialismu či „nacionalizace“ náboženství; úkoly Ruska pojímal transcendentálně a viděl je ve vedení lidstva ke Království Božímu prostřednictvím spojení Východu a Západu, smíření pravoslaví s katolicismem a osvobození národů (Sudba Rossiji. Moskva 1918).

"Nový středověk"

Přípravou na startovní čáru dějin, znamenající přelomovou změnu a obnovu celého vesmíru, musí být, podle Berďajeva, epocha „Nového středověku“, nastupující po právě v křeči revoluce dohasínající Renesanci (Novoje sriedněvěkoje. Berlín 1924). V této epoše ožijí dávné, syrové a společenské formy života, navrátí se primát sil duchovních nad materiálními a současně zůstanou zachovány kulturní výdobytky Renesance, která je – kromě zahubení trancendentálních prvků – určitým zesílením individuální tvůrčí energie a, zvláště v počátcích humanismu, dobou nesrovnatelnou s žádnou jinou pokud jde o rozkvět umění; odpadnou ale všechny její zdegenerované výhonky: racionalismus, ateismus, materialismus, právní formalismus, liberalismus, demokracie a „satanokratický“ socialismus. Nenastane ovšem ani prostý návrat k teokracii a monarchii „starého“ Středověku, protože ten neuvedl v život Boží pravdu a pouze „simuloval křesťanský stát“.

Berďajevovská filozofie státu je obecně prostorem zvlášť napjatých antinomií, které nelze vysvětlit jinak než v eschatologické perspektivě. Z jedné strany uznával, že „původ vlády je monarchický, ne demokratický“, z druhé – obviňoval monarchisty (v emigraci) z toho, že se řídí negativními pocity: nenávistí a duchem msty nebo touhou po jejím návratu kvůli uspokojení vlastních zájmů. Monarchie, aby se mohl její návrat uskutečnit, musí být národy vytoužena, „ale v tom případě bude čímsi úplně novým“. Podobně si představuje otázku náboženského rozměru vlády a státu, který se snadno mění v s evangeliem rozpornou starožidovskou koncepci teokracie. Uznal antinomii mezi „Královstvím Císaře“ a „Královstvím Božím“ (Carstvo ducha i carstvo Kiesarija. Paříž 1951) za neřešitelnou v pořádku zemském a zároveň odmítl státní laicismus, protože stát musí mít náboženské zdůvodnění kvůli hrozbě zvůle vlády nebo rozkladu společenského řádu, stejně jako sakralizaci politiky s ohledem na nesmazatelný pohanský prvek v charakteru pomíjivého státu. Stát jako přirozený fenomén, ale nikoli požehnaný, nemůže být křesťanský v přesném smyslu toho slova, přestože jej Bůh potřeboval pro vyplnění svých záměrů. „Království Císaře“ není ani civitas diaboli, ani civitas Dei, zaujímá ale vysoký stupeň v hierarchii bytí a stanoví nezbytný element a sílu Božího světa, v němž uskutečňuje určitý úkol tvůrce. Proto Církev a Stát nemohou zůstat ani definitivně sjednoceny, ani definitivně odděleny; „nacházejí se v situaci antinomiálního oddělování“.

Dílo v češtině

  • N. Berďajev, Dostojevského pojetí světa. Praha : OIKOYMENH, 2000. ISBN 80-7298-020-3
  • N. Berďajev, Duch a skutečnost. CDK: Brno 2008
  • N. Berďajev, Duše Ruska. Brno : Petrov, 1992. ISBN 80-85247-39-9
  • N. Berďajev, Filosofie lidského osudu: (fragmenty z knihy Smysl dějin). Brno : "Zvláštní vydání...", 1994. ISBN 80-85436-32-9
  • N. Berďajev, Filosofie svobody. 1. Díl., Filosofie náboženství. Olomouc : Votobia, 2000. ISBN 80-7198-486-8
  • N. Berďajev, Filosofie svobody. 2. Díl., Původ zla a smysl dějin. Olomouc : Votobia, 2000. ISBN 80-7198-490-6
  • N. Berďajev, Nový středověk : úvaha o osudu Ruska a Evropy. Červený Kostelec : Mervart, 2004. ISBN 80-86818-05-5
  • N. Berďajev, O hodnotě křesťanství. Brno : Větrné Mlýny, 1998
  • N. Berďajev, O otroctví a svobodě člověka : pokus o personalistickou filosofii. Praha : OIKOYMENH, 1997. ISBN 80-86005-50-X
  • N. Berďajev, Ruská idea : základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století. Praha : OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-069-6
  • N. Berďajev, Smysl dějin : pokus o filosofii člověka a jeho osudu. Praha : I.S.E. (později OIKOYMENH), 1995. ISBN 80-85241-91-9
  • N. Berďajev, Vlastní životopis. Refugium: Praha 2005.
Osobní nástroje