Leon Bloy

Leon Bloy (12. července 1846, Périgueux - 3. listopadu 1917, Paříž) byl francouzský romanopisec, esejista a básník. Začínal jako představitel symbolismu, jeho pozdější práce pak odrážejí stále se prohlubující oddanost katolické církvi.

Jeho otec byl inženýr, ateista, matka španělského původu byla hluboce věřící. Bloyovo mládí bylo bolestné a neukázněné. Jeho studie brzo uvázly. Kreslil a zkoušel psát tragédie. Od osmnácti let byl zaměstnán v Paříži jako soukromý úředník a prožíval stavy vnitřní revolty, nenávisti k Ježísi a ke katolické církvi. V třiadvaceti letech se setkal s Barbey d´AurevillyBarbeyem d´Aurevilly, který ho, podle jeho vlastních slov, "přibil lehkým šípem jako zbožnou sovu k zářícím vratům Církve Ježíše Krista".

Roku 1870 se zúčastnil prusko-francouzské války (z těchto válečných zkušeností čerpá svazek povídek Krvavý pot). Potom byl nějaký čas zaměstnán u advokáta v rodišti, a v Paříži jako úředník drah. Rok 1877 je pro něho památný tím, že se seznámil s neobyčejným knězem, Tardifem de Moidrey, který ho zavedl na La Salletu a zasvětil do symbolické exegeze Písma. Po smrti tohoto přítele roku 1879 upadl v hmotnou i duchovní bídu. Je to období plné hrubých vnitřních zmatků, poznamenané složitým a drásavým stykem se ženou, která přešla do autobiografického románu Zoufalec pod jménem Veronika (vl. jm. Anne-Marie Roulet). Roku 1882 Veronika zešílela.

V těch letech začíná vlastně Bloy teprve svou literární kariéru, pohybuje se mezi uměleckou bohémou, přispívá – většinou krátce – do různých časopisů a strádá duševně i hmotně. Jeho bída dosahuje chvílemi krajně představitelných mezí a drží se ho bezmála po celý život, doprovázena chronickým neúspěchem jeho knih. Do té doby spadá také jeho styk s druhou ženou, Berthou Dumontovou, známou jako Klotylda první části Chudé ženy. Umřela roku 1885 na tetanus.

V roce 1890, tedy jako čtyřiačtyřicetiletý, se Bloy oženil s Jeanne Molbechovou, dcerou dánského básníka (je to Klotylda druhé části Chudé ženy). Jejich život byl životem stálé bídy, bloudění z bytu do bytu, opuštěnosti fyzické i mravní. Teprve asi od roku 1905 se situace zlepšila, a to zásluhou několika oddaných přátel, zejména geologa Pierra Termiera, spisovatele René Martineaua, sochaře Broua, malíře Rouaulta, nakladatele Mercuru Alfreda Valletta a jeho ženy, spisovatelky Rachilde, filosofa Jacquesa Maritaina a jeho ženy Raissy, kteří konvertovali Bloyovým přičiněním a kterým byl Bloy kmotrem. Zemřel 3. listopadu 1917 v oktávě Dušiček v pařížském předměstí Bourg-la-Reine, v domě, v kterém bydlel až do roku 1914 Charles Péguy.

Dílo

Romány

• Le Désespéré (1887) ("Beznadějný")
• La Femme pauvre (1897) ("Chudá žena")

Reference

Leon Bloy, stránky z díla, Triáda, 2007