| Metapedia Fundraiser 2018: The Internet is the foremost field in the metapolitical battle of our time. Help us hold down the front. | |||
| |||
Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský (31. října 1821, Borová u Přibyslavi – 29. července 1856, Praha) byl český spisovatel, novinář a politik, zakladatel novodobé české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Byl také jedním z prvních propagátorů liberální ekonomie v našich zemích.
Havlíček se narodil ve vesnici Borová u Přibyslavi, gymnaziální studia dokončil v Německém Brodě. Protože se původně chtěl stát knězem, nastoupil v Praze do arcibiskupského semináře. Z tamější atmosféry a poměrů v církvi však byl velmi rozčarován, stal se rebelujícím studentem a po několika měsících byl vyloučen. Odtud pramení jeho kritický postoj k tehdejšímu stavu katolické církve a jeho pozdější reformní návrhy obsažené v Epištolách kutnohorských.
Dílo
Stěžejními literárními díly jsou Obrazy z Rus, Král Lávra, Epigramy, Křest svatého Vladimíra a Tyrolské elegie. Posledně jmenované vznikly jako přímá odezva na deportaci do vyhnanství a Havlíček v nich zcela otevřeně útočí na rakouskou vládu. V roce 1843 Havlíček na čas opustil české země a stal se na několik let vychovatelem v carském Rusku. Následný pobyt z něho udělal velkého kritika naivních panslavistických idejí. To se projevilo hlavně v díle Obrazy z Rus.
Po návratu do Čech vzbudil velkou vlnu kontroverze. Bylo to hlavně díky jeho velice známé kritice Tylova Posledního Čecha. Tuto kritiku nelze pregnantněji vyjádřit jinak než Havlíčkovou citací: "…byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou."
Radikální politik
Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a České včely. V roce 1848 odešel z Pražských novin a založil vlastní list – Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Revoluční rok 1848 byl nejen v Havličkově životě důležitým a významným mezníkem. Březen toho roku znamenal konec metternichovského režimu, byla také přislíbena ústava, která měla garantovat občanská práva a svobody. Ale to už 5. dubna spatřily světlo světa zmíněné Národní noviny, první český nezávislý deník, na jehož stránkách Havlíček formuloval politický program národních liberálů. Ten spočíval v zájmu na vytvoření konstituční a federativní monarchie. Nutno dodat, že tuto myšlenku v té době vyznávali nejenom Češi, ale i mnoho Němců. Zásadní rozpor se však projevil ve vztahu k německé revoluci. Havlíček, stejně jako Palacký, trval na myšlence austroslavismu, tedy spolupráci Slovanů v rámci habsburské monarchie jako "federaci" rovnoprávných národů. Připojení Rakouska, včetně českých zemí, k rodícímu se Německu jednoznačně odmítal.
V bouřlivém roce 1848 se Havlíček stal poslancem. Proslul ostrými projevy a debatami jak s domácími politiky, tak i s vídeňskou vládou. Kvůli některým svým článkům se ocitl i na několik dní ve vězení. Za tvrdou kritiku oktrojované ústavy stanul, v té době již jako zámožný majitel novin, před soudem. Své názory před porotou obhájil a byl ve svém prvním procesu osvobozen. Jeho ostrá protivládní kritika mu však záhy přivodila další nemalé problémy se zákonem. V březnu roku 1849 tak byly Národní noviny spolu s přílohou Šotek (kde Borovský uveřejňoval své epigramy) zakázány.
Ekonom, liberál
Havlíček však proslul i coby politický analytik. Byl to právě Borovský, kdo o komunismu napsal, že se jedná o bludné učení, které však není pranic nebezpečné, protože pro svoji absurdnost nenajde nikdy dost přívrženců, aby někde mohlo být vůbec do uvedeno do života.
Za nejméně známou stránku Borovského osobnosti lze považovat jeho angažovanost na poli ekonomické vědy. Lze jej označit dokonce za jednoho z prvních ekonomických liberálů v českých zemích. V roce 1851 totiž napsal vynikající stať s názvem Svobodná výroba a svobodný obchod, kde vyvrátil omyl ohledně chápání obchodní bilance a kritizoval přístup mnohých vlád, které považovaly stav, kdy národní hospodářství více vyváží, za hlavní blaho pro ekonomiku.
Přestože v roce 1851 vyhrál soud s rakouskými úřady, byl o několik měsíců později odvezen do vyhnanství do rakouského Brixenu, ve kterém strávil čtyři roky. Zemřel v létě roku 1856 v Praze na tuberkulózu. Jeho pohřeb se stal manifestací proti vládnímu útlaku. Božena Němcová na jeho hrob položila trnovou korunu jako symbol jeho mučednictví.
