Judova aféra

Judova aféra z roku 1905 se týkala sporu mezi profesorem Karlem Judou a katolickým farářem a básníkem Karlem Dostálem-Lutinovem. Ve sporu se na Judově straně silně angažoval Tomáš Garrigue Masaryk.

V Prostějově zorganizoval na podzim r. 1905 proticírkevní spolek Volná myšlenka výstavu obrazů malíře Kupky, které zesměšňovaly víru v Boha. K výstavě byl vytištěn almanach, do něhož napsal úvodní článek profesor prostějovské reálky Karel Juda. Ten byl velkým ctitelem Voltairea, zejména jeho názoru, že „náboženství vzniká tehdy, když se setká podvodník s hlupákem“. V tomto duchu se nesl i jeho úvodník v almanachu. Výstavu navštívil a Judův článek si přečetl též prostějovský farář, katecheta a známý katolický básník Karel Dostál-Lutinov a rozhodl se k akci. Napsal Judovi osobní dopis, kde jej vyzval, aby se za své urážky náboženského cítění věřících veřejně omluvil, nabízel mu také osobní setkání, v případě ale, že Juda nebude do určitého termínu reagovat, pohrozil polemikou v tisku. Protože Juda neuznal za vhodné se „s farářem bavit“, objevil se v novinách Dostálův článek, který byl nejen polemikou s Judou, ale také steskem katechety na tehdejší školský systém, platný od r. 1868, jenž na jedné straně sice ponechával náboženství jako povinný vyučovací předmět pro žáky z katolických rodin, na druhé straně však umožňoval pod pláštíkem svobody svědomí učitelům Judova typu na všech stupních škol, aby náboženství všestranně uráželi, napadali a zesměšňovali. Judu uvedl Dostál jako jeden z mnoha případů a požadoval radikální změnu školského systému, který je schizofrenní, když současně poskytuje prostor jak náboženské výuce, tak i protináboženské agitaci, což znesnadňuje katechetům pozici na školách, neboť mnozí žáci, infikovaní nevěreckými učiteli, je neberou vážně, nehledě k tomu, že rozpory mezi tím, co žáci slyší v hodinách náboženství a tím, co jim říkají učitelé biologie, dějepisu atd., jenom působí zmatek v jejich hlavách.

Tato umírněná replika však vyvolala bouři rozhořčení odpůrců katolicismu. Studenti pražské univerzity se sešli na Žofíně, kam si pozvali profesora Masaryka jako hlavního řečníka, jenž odsoudil Dostálův článek jako výzvu ke „klerikálnímu násilnictví a ujařmení svobody svědomí“ a pronesl památnou větu, že „takový katecheta, to je státem placený denunciant“. Dostál-Lutinov profesora Judu ovšem nikomu neudal, pouze ve veřejném médiu polemizoval s jeho článkem, publikovaným taktéž ve veřejném médiu (almanach k výstavě nutno za veřejné médium považovat). Každý v té době, kdo měl zdravý rozum, musel konstatovat, že Masarykův výrok je nehorázný a zároveň nelogický, neboť jakékoliv denunciace katechetů, že kantoři „štvou proti Církvi“, byly bezpředmětné, protože rakousko-uherské zákonodárství dávalo učitelům možnost vyučovat podle svého přesvědčení. Ani kdyby nějaký katecheta „udal“ učitele, že vede politicky nevhodné řeči, tak by se mu nic nestalo, protože Rakousko-Uhersko před r. 1914 ctilo svobodu projevu.

Juda se stal předmětem mediálních polemik. Jeho pozice na prostějovské reálce byla neudržitelná, proto jej školské úřady přeložily na gymnázium do Příbora. Katecheté, napadeni Masarykem, se pochopitelně bránili. Téměř 700 jich podepsalo soudní žalobu. Nepochodili však, protože rakouský zákoník znal postih za urážku na cti pouze vůči jednotlivci, nikoli vůči celé profesní skupině.