Josef Barák

Josef Barák (1833–1883) byl český žurnalista, zakladatel časopisu Svoboda.

V době, kdy časopis zakládal, již pro rakouskou policii představoval vyhlášeného a nebezpečného radikála, kterého je třeba mít neustále pod dohledem. Již coby patnáctiletý gymnazista se zapojil do dění v „revolučním roce“ 1848 a o čtyři léta později, roku 1852, byl poprvé policejně vyšetřován kvůli položení věnce na hrob Josefa Jungmanna. V 50. letech pracoval pro noviny Prager Morgenpost, podílel se také na vydání literárních almanachů Lada–Nióla (1855) a Máj (1858). V roce 1858 byl kvůli článkům v Prager Morgenpostu opět vyslýchán policií. Dva roky nato, v roce 1860, zorganizoval studentskou demonstraci, následně byl zatčen a po sedm měsíců jako vyhnanec internován na různých místech monarchie, postupně v Kouřimi, Štýrském Hradci, Ehrenhausenu u Mariboru a v Hradci Králové. V roce 1863 se Barák vydal do Krakova, aby jako zpravodaj listu Hlas referoval o polském protiruském povstání, ovšem hned druhý den po příjezdu byl zatčen a šest týdnů (8. května – 19. června) vězněn. Po návratu z vězení se dále věnoval žurnalistice, mimo jiné začal spolupracovat s Národními listy Julia Grégra (1831–1896). Tuto spolupráci ovšem přerušil, když počátkem roku 1867 začal vydávat vlastní časopis, politický čtrnáctideník Svoboda. První číslo vyšlo 15. ledna. Podle Barákových vlastních slov ho k tomuto počinu přimělo „nezvratné přesvědčení, že je již svrchovaný čas, aby proti šířící se moci jezovitské a záhubným snahám ultramontanismu vůbec i tiskem veřejně bylo pracováno... Nehledě ani vlevo, ani vpravo, podporován vzácnou ochotou svých přátel, bojoval jsem proti směrům a živlům, které želanému vývoji svobody překážely, ohrožujíce a poškozujíce zároveň čest i dobré jméno národa našeho.“

Barák se časopisu dostal záhy do potíží. Den před svátkem Mistra Jan Husa, 5. července 1868, byl Barák zatčen a pro „tiskové zločiny a přečiny“, jež měl ve Svobodě spáchat, odsouzen k 10 měsícům žaláře zostřeného postem. 11. července 1868 byl Barák opět postaven před tiskový soud, tentokráte kvůli časopisu Pravda, a spolu s ním i redaktor František Škorpil. Žaloba zněla na zločin rušení veřejného pokoje, jehož se oba jmenovaní měli dopustit ve 3., 4., 5. a 6. čísle Pravdy z roku 1867, hlavně v rubrice Politické kukátko. Ta přinášela drobné ostré glosy, mimo jiné upozorňovala kupř. na rostoucí státní zadlužení monarchie či kritizovala poměry ve státní správě. Ačkoli Barák vzal autorství veškerých inkriminovaných zpráv na sebe, státní zástupce navrhl pro Škorpila trest 18 měsíců, pro Baráka pak další 3 roky. Rozsudek nakonec zněl u Škorpila na 2 měsíce a Barák byl odsouzen na dalších 8 měsíců, takže si celkem odseděl rok a tři čtvrtě. Propuštěn byl až 5. ledna 1870.

Poté, co se Barák Šťastnému předal v listopadu 1873 předal Svobodu Alfonsi Šťastnému, působil necelý rok jako redaktor Dělnických listů, jímž byl zvolen 3. září 1871 na dělnickém táboru lidu. Jako národovec, který spatřoval řešení dělnické otázky v „lásce k vlasti a programu národním“, se stal nepřijatelným pro socialisty a internacionalisty ve vydavatelském sboru časopisu. Na nátlak marxistů vedených Josefem Boleslavem Peckou–Strahovským (1849–1897) se v srpnu 1872 redaktorství vzdal. V rezignačním dopise sice vyjádřil naději, že dělnictvo zůstane věrné národnímu programu: „Bratři dělníci! Skládaje redakci Dělnických listů zpět do rukou vašich, jsem přesvědčen, že jako dosud zůstanete věrni praporu národnímu a spásu svou hledati budete toliko v osvětě, své činnosti a mravním povznesením svém!“ Vzhledem k tomu, že se Dělnické listy zanedlouho staly orgánem nově vzniklé sociální demokracie a že dělnictvo jako celek se přiklonilo k marxismu a socialismu, je jasné, jak málo byla tato naděje oprávněná. Od října roku 1874 Josef Barák obnovil spolupráci s Národními listy a zůstal jejich redaktorem až do své smrti v roce 1883. Byl také členem výboru nově založené mladočeské strany.