John Bean

John Bean (narozen 7. června 1927) je veterán britské krajně pravicové scény, spoluzakladatel řady politických stran a organizací.

Mládí

Bean se narodil do typické středostavovské rodiny, jeho otec ale brzy zemřel a rodina se ocitla v nemalých finančních potížích. Přesto na své dětství vzpomíná jako na šťastné, ačkoli jak sám říká, byl vždycky trochu zlomyslné dítě, individualista a už tehdy neměl dvakrát v lásce vládnoucí establishment. Po studiích narukoval k námořnictvu, viděl pořádný kus světa a do roku 1950 dokonce pracoval v už samostatné Indii jako průmyslový chemik. Indie byla právě v tomto období svědkem masakrů gigantických rozměrů a Bean, jenž měl mnoho příležitostí hovořit o nich s očitými svědky, právě tehdy pojal značnou skepsi vůči myšlence „bohaté rozmanitosti“ multikulturní společnosti.

Počátky politické činnosti

Po svém návratu do Británie v roce 1950 se stal členem Union Movement Sira Oswalda Mosleyho, který se po svém věznění v důsledku politických aktivit z třicátých let, kdy se veřejně prohlásil za fašistu a kdy jeho BUF vedla permanentní krvavou válku s levičáky, pokoušel o návrat na politickou scénu.

Členové místní organizace v Lewishamu, kde Bean působil, „se odlišovali od jiných členů Union Movement, s nimiž jsem se setkal později, tím, že všichni vypadali, že se pravidelně myjí a holí (…) umějí číst a diskutovat o vlastní politice (…)“ Jiné členy zato považoval za pouhé násilníky, libující si v provokacích, k nimž počítal například pochody židovskými čtvrtěmi Londýna, nejlépe samozřejmě v uniformách, což Bean sarkasticky přejmenoval na „kabátová tažení“. 43 Group ale také nebyla žádnou skupinou romantických antifašistů, zato sbírkou podivných individuí, vedených jistým Herschelem Bidneym, civilním povoláním majitelem bordelu se zvláštní zálibou v malých chlapcích. Příslušníci obou organizací se s chutí řezali navzájem a při jakékoli příležitosti a nepoučitelný Mosley k tomu ještě ordinoval svým členům názor, že důležitější než volební výsledky vlastního hnutí je rozbíjení labouristických a komunistických mítinků. To byl tragický omyl diktovaný snahou získat si publicitu jako jediná organizovaná opozice schopná postavit se komunismu a výsledek byl přesně opačný a méně zaslepeným vůdcem předvídatelný - Union Movement si vysloužilo pověst nenapravitelných potížistů. Znechucený Bean hnutí v roce 1953 opustil a poohlédl se po nových politických přátelích.

Nalezl je v nátlakové skupině League of Empire Loyalist (LEL). Jejími členy byli mladí konzervativní vlastenci, prosazující nové myšlenky a někdy také notně neortodoxní myšlenky jejich propagace; zřejmě vůbec nejslavnějším kouskem bylo pirátské vysílání, když podplatili televizního technika a do zpráv o počasí zařadili nešťastné BBC protest proti zapojení britských vojáků v rámci akcí NATO. Většinu členské základny ale bohužel tvořili především vysloužilí důstojníci, bývalí civilní zaměstnanci z kolonií a drobní aristokraté. Myšlenka LEL podpořit konzervativní vládu v její snaze o zachování impéria byla navíc od samého počátku pochybná už proto, že Británie byla po válce pod takovým politickým vlivem Spojených států, které vystupovaly proti kolonialismu, že nemohla dost dobře prosazovat vlastní zahraniční politiku. Bean se ale v této organizaci seznámil se třemi významnými osobnostmi britské krajní pravice: A. K. Chestertonem, Colinem Jordanem a tehdy ještě velmi mladým Johnem Tyndallem. V té době také poznal Andrewa Fountaina, bohatého vlastníka pozemků, vyloučeného z Konzervativní strany pro přílišnou pravicovost.

Bean, Tyndall a několik dalších členů opustilo LEL v roce 1958, protože se domnívali, že organizace dělá jen velmi málo pro ty, kdo ztrácejí ze všech nejvíc - pracující třídu, kterou navíc Bean považoval za nejnacionalističtější vrstvu společnosti. Nově založená National Labour Party, v níž hrál Bean jednu z ústředních rolí a která si jako jeden z nejdůležitějších cílů vytkla zastavení imigrace, dosáhla ve volbách v roce 1959 slušných výsledků. Souviselo to především s rasovými nepokoji v londýnské čtvrti Notting Hill, které otřásly Londýňany, na něco takového zcela nezvyklými.

Zakladatel British National Party

Pro svou účast na výtržnostech vyprovokovaných levicovými extremisty se Bean ocitl na měsíc dokonce i v brixtonském vězení. Po svém propuštění se však dopustil vážné chyby, když se spojil s Colinem Jordanem. To je sice člověk vzdělaný a intelektuálně nepochybně na výši, ale už v dobách, kdy působil jako funkcionář LEL, vedl tajně v Birminghamu bojůvku White Defence Force a v době, kdy se s ním rozhodl Bean spojit, zase organizaci White Defence League. Sám byl velkým obdivovatelem Adolfa Hitlera a zároveň nacistou, což ovšem alespoň zpočátku dokázal skrývat. Beana zaujal především fakt, že Jordan měl přístup k bohatým finančním zdrojům. Spojením NLP a WDL vznikla v roce 1960 British National Party (formálně nemá s dnešní Britskou národní stranou nic společného), ale Jordanovi nacisté velmi brzy začali poškozovat image strany, když se jejich názory začaly stávat čím dál otevřenějšími. Rozpory vyvrcholily v okamžiku, když Jordan s Tyndallem založili skupinu Spearhead, oficiálně definovanou jako organizace zajišťující pořadatelskou službu na mítincích strany, ve skutečnosti se ale jednoduše jednalo o paramilitární křídlo. Fountain, předseda strany, společně s Beanem sledovali tento vývoj značně nelibě a když už bylo jasné, že lidé kolem Spearhead nemají s oficiální ideologií strany nic společného, neváhali je roku 1962 ze strany vyloučit.

Bean se ale ukázal jako schopnější organizátor a dokázal BNP kultivovat a zpřístupňovat širším vrstvám voličů. Volební výsledky ve volbách do místních zastupitelstev v roce 1963 nebyly vůbec špatné především ve volebních obvodech, kde začali jejich obyvatelé pociťovat problémy s imigranty, sám Bean dostal při parlamentních volbách v roce 1964 ve svém obvodu 9,2 % hlasů.

Bean měl vždy jednu vlastnost, dost zvláštní pro politika - nikdy netoužil po prosazení vlastní osoby do vedení organizací za každou cenu a kdykoli mohl, prosazoval spojování menších organizací ve větší „národní fronty“. Tyto organizace pak většinou dokázaly částečně uspět, ale jak je u malých britských stran všeho druhu obvyklé, vždy jen nakrátko. Na straně druhé Bean svým postojem zřejmě prováhal důležitý okamžik, kdy se BNP, LEL a Racial Preservation Society spojily do National front (Národní fronty). Bean měl velkou šanci stát se lídrem nové organizace, vždyť nejvíce členů přišlo do NF právě z jeho BNP, dobrovolně ale uvolnil místo svému bývalému šéfovi z LEL A. K. Chestertonovi. Chesterton byl sice velmi schopný především jako publicista a byl nezpochybnitelně válečným hrdinou - jenomže už první světové války. Byl starý a jeho zdraví se stále zhoršovalo, takže v NF velmi brzy vzniklo napětí mezi různými potenciálními nástupci a zákulisní přetahování brzdilo dynamiku hnutí. V tomto období se Bean z vedení NF vytrácí.

Současná činnost

Po nástupu Nicka Griffina se John Bean zapojil do činnosti současné Britské národní strany. Začal pracovat pro její časopis Identity a v roce 2004 dokonce stanul na stranické kandidátce pro volby do Evropského parlamentu. Roku 1999 vyšla jeho autobiografická kniha Mnoho odstínů černé.

Externí odkazy

• John Beans Nationalist Notebook