| Metapedia Fundraiser 2018: The Internet is the foremost field in the metapolitical battle of our time. Help us hold down the front. | |||
| |||
Jan Zajíc
Jan Zajíc (3. červenec 1950, Vítkov – 25. únor 1969, Praha) byl český středoškolský student, jenž se upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Vzešel z typicky středostavovské rodiny. Otec inklinoval spíše k liberalismu, matka byla ze své rodiny poznamenána tradiční katolickou výchovou, kterou se snažila přenášet i na své děti. Spojením obou vlivů rodiče u svých dětí vypěstovali úctu k lidské svobodě, zároveň však také mravní odpovědnost a úctu zákonu. S takovou výchovou přišel v únoru 1969 na Václavské náměstí i tehdy devatenáctiletý Jan, toho času nadprůměrný student Střední průmyslové školy v Šumperku.
Šumperští školáci se vždy v hojném počtu zúčastňovali pravidelných setkání s veřejnými činiteli okresu, města a bojových mítinků mládeže. Jan vždy patřil k nejhorlivějším diskutérům. Po srpnu 1968 k nejfrekventovanějším diskusním tématům patřily otázky o sovětské okupaci, sovětském politickém systému a o sovětské společnosti vůbec. Situace začínala být postupem času stále víc a víc napjatá, o to více ve městech, která byla posádkami sovětských vojsk. A k takovým městům patřil právě také Šumperk.
Jan Zajíc nelibě nesl jakékoliv obcházení a nerespektování morálních zásad. Na internátě v Šumperku vystoupil na podzim s požadavkem důsledného prošetření několika krádeží poslední doby, kdy se studentům z pokojů ztrácely cennosti, oblečení a peníze. Padlo totiž silné podezření na v oblasti pobývající vojáky jednotek Varšavské smlouvy. Ředitel školy byl však, když ne horlivým komunistou, tak minimálně silně konformní osobností a zdálo se mu jednodušší a snazší, označit za viníky krádeží studenty, než věnovat úsilí při prověření obvinění vznesených vůči vojákům.
Proti Janu Zajícovi, který se postavil na obranu studentů, vystoupil ředitel s požadavkem kázeňského trestu. Jan si proto vysloužil následující ohodnocení: "Nepoddajný, neukázněný, sebevědomý, k socialistickému vlastnictví lhostejný."
Jan Zajíc se ke svému burcujícímu činu připravoval dost dlouho a těžce. Nejposlednějším a nejsilnějším impulsem byl pro něho zřejmě pohřeb Jana Palacha v Praze. Ten zemřel v neděli 19. ledna 1969, pohřeb se konal v sobotu 25. ledna. Mezitím na Václavském náměstí u pomníku sv. Václava skupina mladých lidí, studentů a dělníků, držela protestní hladovku. Jan Zajíc byl mezi nimi.
Pevné odhodlání obětovat svůj mladý život, které bylo umocněno zážitkem z Palachova pohřbu, se nepodařilo zvrátit žádné z mnoha veřejných výzev. Ani naléhavému poselství, které československé mládeži adresoval básník Jaroslav Seifert, kde apeloval na nutnost žít pro svobodnou republiku.
Jan Zajíc nechtěl být poslední hořící pochodní. Své nejbližší kamarády a kamarádky v Šumperku (Evu V., Jana N., Oldřicha T.) dost vehementně přesvědčoval, aby se stali jeho bezprostředními následovníky, aby po něm pokračovali v boji. Jejich váhání a pochybnosti jej samého však od pevně už přijatého rozhodnutí odvrátit nedokázaly.
V osudný den si našel vhodné místo v průjezdu budovy číslo 39 na Václavském náměstí, tam se celý natřel hořlavou pastou na parkety. Napsal ještě dopis Evě V., která měla být další pochodní, a vrátil se, aby Janu Nyklovi dal svůj občanský průkaz a dopisy, které měl u sebe.
Svůj fatální čin ještě znásobil vypitím lahvičky kyseliny, což mělo znemožnit, aby křičel bolestí. Potom už hořící vyběhl z domu na náměstí. Jistý příslušník SNB jej zahnal zpět do průjezdu, pokusil se ho uhasit, ale již silným žárem byl sám ohrožen. Průvan v chodbě hoření ještě urychlil, takže Jan v bolestných křečích vyběhl po schodech nahoru, na prvním odpočívadle se zhroutil a dohořel. Na zdi zůstal černý stín v podobě kříže a na zemi torzo uhořelého.
Své svobodomyslné krédo sám zformuloval v básni, kterou napsal krátce před svou smrtí:
Pochodeň vzplála uprostřed náměstí
Pochodeň strachu a lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
Němého bolu
Pochodeň zármutku z toho, co se stalo
Zjizvené muzeum z ran když zaplakalo
Pochodeň vyznání plamenného kréda
Lidé buďme lidmi!
Jinak se žít nedá!
... Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených!...
