Hermann Löns

Hermann Löns (29. srpna 1866 - 26. září 1914) byl německý vědec, novinář, romanopisec a básník.

Hermann Löns se narodil jako nejstarší syn učitele z Kulmu, v západním Prusku (dnešní Chełmno v Polsku). Jeho otec pocházel z učitelské rodiny, ale jeho dědeček Diederich Löns se oženil s bohatou selskou dcerou. Jeden z jeho pradědů z matčiny strany byl Moritz Bachofen, význačný básník a učenec z období romantismu, který vydal knihy jako Gunloda a Arminia a také vydával časopis Das Nordlicht. Jako jeho potomek, i Bachofen preferoval rodnou krajinu a bohy před klasickým světem, prosazovaným většinou jeho současníků.

Když mu byl rok, Lönsovi rodiče se přestěhovali do Deutsch-Krone (dnešní Wałcz v Polsku), kde jeho otec dál učil na střední škole. Tam měl mladý Hermann vyrůstat až do osmnácti, zatímco se důvěrněji seznamoval s místním okolím. Ve své krátké autobiografii Von Ost nach West později tvrdil, že "již jako velmi malý chlapec mi bylo největším potěšením sledovat mouchy na okně, a když mi bylo pět, lákala mne víc mrtvá myš než kus dortu." Místní sedláci a kamarádi záhy položili základy jeho nezměrného nadšení pro přírodní vědy. Po nástupu do školy v roce 1873 se stal jedním z nejlepších studentů. Jeho zvýšený zájem o přírodní svět ho vedl k vyhledávání samoty v okolních lesích, divoké přírodě a vřesovištích.

Lönsovou specialitou bylo až do jeho patnácti let zkoumání života místního ptactva. Za tímto účelem sestavil pro střední školu rozsáhlejší sbírku vycpaných ptáků a v šestnácti napsal referát o životě místního ptactva, který čítal 130 druhů. Právě v těch letech si Löns osvojil schopnost detailního pozorování, které mu později tak dobře posloužilo při psaní jeho příběhů o přírodě a lovu.

Během let v Deutsch-Krone se chtěl Löns stát malířem, avšak jeho snahy mařila neschopnost se naučit techniku. Po celý život projevoval vášnivý zájem o umění a mnoho jeho nejbližších přátel bylo znamenitými umělci. Löns pokračoval v malování pohlednic, k nimž přidával krátké verše ve stylu velkého umělce a vypravěče příběhů Wilhelma Busche, a posílal je přátelům. Ačkoliv byly některé z nich po jeho smrti publikovány, měly sloužit jen k pobavení známých.

V roce 1884 byl Friedrich Wilhelm Löns povolán k učitelování v Münsteru, ve svém rodném Vestfálsku. Tento přesun měl mít rozhodující význam na další vývoj mladého Lönse. Dům jeho prarodičů mu dal příležitost spojit historii své rodiny a v jeho nitru vzrůstal pocit probuzení. Po dvou letech se dle Von Ost nach West "vědomě stal tím, čím podvědomě vždycky byl: Dolnosasem."

Po dokončení střední školy odešel Löns roku 1887 studovat medicínu na proslulou univerzitu v Greifswaldu. V tomto městečku na pobřeží Baltu hledal a nacházel nové zájmy: šerm, tanec a opačné pohlaví. Připojil se k studentskému spolku "Cimbria", což nebylo dlouho předtím, kdy jeho tvář byla zjizvena při obraně jeho cti v četných soubojích. Za vychutnávání si nově nalezené nezávislosti a svobody pokračoval ve svém studování přírody, jež ho vedlo k publikování několika článků o zoologii ve vědeckých časopisech. Löns již upevňoval svůj úzký vztah s venkovskou krajinou a jejími sedláckými obyvateli, sbíral materiál a formuloval hlavní principy své literární tvorby. Nicméně Löns také zanedbával své řádné studium, což vedlo k ostré hádce s jeho otcem, který ho přivedl zpět ke studiu přírodních věd na akademii v Münsteru. Specializoval se na brouky, přičemž objevoval nové druhy, a na malakologické studie, z nichž některé byly publikovány.

Za těchto studentských let Löns poprvé odhalil svou lásku k psaní poezie, hlavně pod vlivem děl Detleva von Liliencron a Annette Droste-Hülshoff. Nicméně jeho mladistvá mysl také vstřebávala většinu dalších spisů a myšlenek té doby, např,. Nietzscheho. To se odrazilo v rebelantském tónu některých jeho raných modernistických básní, z nichž jedna se domáhá "nové melodie" a prohlašuje, že stará poezie se týká "zpráchnivělých mrtvol" a musí být překonána. Setrvával v pozici nadšeného oponenta naturalismu v literatuře, kdy jednou nazval známou povídku Die Buddenbrooks (Budenbrookovi) od Thomase Manna "jednou z největších nudností nového století".

Záhy potom Löns svá studia vzdal a pokoušel štěstí v žurnalistice, zpočátku za nešťastných pocitů z reality novinářského řemesla. Po několika krátkodobých zaměstnáních získal vnitřní sílu, když se stal svědkem propuknutí nákazy cholery v Hamburku. Rozhodl se stát se reportérem a přestěhoval se na konci roku 1892 do Hannoveru. Střední poloha Hannoveru se pro mladého autora stala darem z nebes. Město leží blízko pestré krajiny, do níž se zamiloval, o níž psal a dokonce za ni bojoval: oblast Harzu, Suntel a zvláště Lüneburského vřesoviště na severu. Po roce úspěšné reportérské činnosti pro Hannoversche Anzeiger se oženil s Elizabeth Erbeckovou, s kterou se poznal v Münsteru. Löns si brzy získal místní slávu svými "Nedělními hovory", ostrým a kousavým sloupkem o lokálních záležitostech, které psal pod různými pseudonymy, posledním z nich byl "Uhlenspiegel". Záhy také převzal redakční povinnosti v novém Hannoversche Allgemeine Zeitung a dohlížel na jeho umělecké a literární oddělení. V témže roce (1902) převzal redigování místního periodika Niedersachsen, které se zabývalo lokálním folklorem a historií. Výtvarné umění bylo i nadále velkým Lönsovým zájmem. Castelle zachází tak daleko, že tvrdí, že "pro Lönse barvy znamenají emoce, tvoření, zkušenost. Jeho popisná próza plane i krvácí barvami. Löns pohlíží na svět očima výtvarníka." Ve shodě s jeho anti-naturalistickým postojem byl Lönsovým oblíbeným umělcem švýcarský symbolista Arnold Böcklin.

Politická orientace Hermanna Lönse byla v tomto období velmi pragmatická. Většinu politických stran neměl rád, hořekoval nad nedostatkem prozíravosti a jednoty, malichernými třenicemi a intrikami v parlamentu. Vždy ho fascinovalo to, v čem spatřoval zdravou, vrozenou sílu, kterou cítil při hovoru s obyčejnými lidmi – protikladnou patologické hypermodernosti střední třídy. Tento jednoduchý, upřímný svět se později snažil vylíčit ve svých povídkách.

Löns a jeho první žena se rozvedli roku 1901, ukončili tak čím dál nešťastnější a bezdětné manželství. Löns se pokoušel nalézt oporu opět v přírodě a slíbil si, že se už neožení. Avšak už jen o pár měsíců později se zamiloval do Lisy Hausmann. Pár byl sezdán na jaře 1902. O rok dříve Löns vydal sbírku básní Mein goldenes Buch (Má zlatá kniha). Obsahuje živý popis myslivectví a života na venkově. Jak později napsal ve své autobiografii: "Žil jsem týdny v lovecké chatě, žil jsem měsíce mezi sedláky a pak, když jsem se vrátil do městského shonu, to, o čem mi šeptal vítr z vřesovišť, získalo hmatatelnou podobu a formu." Lovil a po roce 1890 si brával zápisník, kam podrobně zaznamenával každý detail zajímavé scény či zvířete, s nímž se setkal. Průběh, atmosféra a prostředí lovu se ho zdálo zajímat víc než samotné zabíjení.

Během příštích let pracoval na krátkých příbězích, které tvořily Mein braunes Buch (Má hnědá kniha), která byla vydána roku 1907. Dílo mělo podtitul "Dojmy z vřesovišť" a obsahuje příběhy, které se udály na Lüneburském vřesovišti, oblasti, kterou zbytek Německa teprve "objevoval" jako jedinečnou a magickou krajinu, stávající se známou svou rudě-hnědou půdou, vysokými jalovci, slatinami a písečnými dunami. Jeden z těchto příběhů, "Die rote Beeke", je zvláště výjimečná a byla později samostatně vydána s ilustracemi. Název znamená "Rudý potok", proud, jenž rudne krví pobitých saských náčelníků. Příběh se zabývá historickou událostí z doby, kdy si křesťanský franský král Karel Veliký silou podmanil Sasy. Příběh opěvuje odpor vůči vnějším sílám, téma, v němž Löns pokračoval a rozvinul ho v Der Wehrwolf. Podobně jako zbytek příběhů v Mé hnědé knize, se "Rudý potok" vyznačoval krátkými, stručnými větami a bohatým, pestrým stylem, který se již stal pro Lönse charakteristickým a upoutával pozornost seriozního literárního establishmentu. V následujících letech bude získávat trvalý věhlas jako "básník vřesovišť".

Úzký vztah Hermanna Lönse s jeho domovinou, lidem a přírodními krásami mělo také jiné důsledky. Spisovatel se stal brzy ochráncem přírody a zastáncem hnutí za zřízení národních parků a zachování neporušených přírodních rezervací v Německu. Napsal množství článků pro periodika, v nichž vysvětloval své názory ohledně holistického konceptu „Heimatschutz“. Vedle ochrany přírodních lokalit se Heimatzschutz týká i zachování lidové kultury a hodnotných kulturních projevů a památek. Pro Lönse byla ochrana krásy vždy hlavní motivací v těchto záležitostech, jak lze vidět v jeho dílech.

Po několika hektických letech v Hannoveru Löns stále více toužil po životě na venkově a roku 1907 přijal místo šéfredaktora v příjemném městečku Bückeburg. Měl zde zůstat čtyři roky, které se ukázaly být nejproduktivnějšími, jakož i nejnešťastnějšími v jeho životě. Celkem vzato završil svá literární zkoumání přírodního světa a nyní se vrátil do lidské oblasti. Výsledkem byly sedlácké románů Der letzte Hansbur (Poslední Hansbur) a Der Wehrwolf (Vlkodlak), jakož i psychologického románu Das zweite Gesicht (Druhá tvář).

Když Löns pracoval na konci roku 1909 na románu Der Wehrwolf, utrpěl nervové zhroucení, zapříčiněné stresem z přepracovanosti a přemíry uzávěrek. 20. listopadu 1909 nebyl ani schopen se podepsat značkou wolfsangel pod dokončený rukopis. Na obal knihy Löns doporučoval hák na konvici, „nejposvátnější předmět v domě, symbol vlastnictví; skládaly se naň přísahy, odnímala se jím posedlost… žádala se jím ochrana [bohů].“

Poslední léta Lönsova života poznamenalo bolestné odloučení od jeho ženy a jejich churavého syna, vytrvalá deziluze a neustálé cesty po Rakousku a Švýcarsku. Nicméně i v tomto obtížném období dokázal vytvořit pozoruhodná díla, jako byly skeče z přírody v Mein buntes Buch (Má pestrá kniha) a vesnická kronika Die Häuser von Ohlendorf (Ohlendorfovy domy), jejíž rukopis zanechal v zásuvce, když si oblékl vojenskou uniformu. Nadšený spisovatel vynaložil velké úsilí, aby vstoupil roku 1914 do pravidelné armády a nakonec uspěl. Kvůli své pověsti spisovatele mohl být docela dobře dopisovatelem, avšak Löns byl hnán tím, aby spatřil skutečný boj. Snad se také snažil uniknout svým vnitřním mukám a strastem, a zdá se, že Löns smrt téměř vítal. Ostatně, Der Wehrwolf pro něj již byla jeho „válečná píseň“. 24. srpna ho 73. regiment pěšího pluku uznal schopného služby.

Hermanna Lönse padl 26. září 1914 na západní frontě, pouhý měsíc po svém odvodu.

Vzpomínka spolubojovníka na smrt Hermanna Lönse

"Ještě jsem Hermanna Lönse neviděl tak šťastného jako onoho rána. V pět ráno jsme vyrazili, oba vepředu, až jsme se došli na strniště, bez zákrytu. Náhle jsme se dostali pod těžkou palbu Francouzů. Bylo to jak krupobití. "K zemi!" vykřikl jsem, a my lehli, on za mnou. Palba ještě zesílila; na kraji pole byl vyhloubený zákop, museli jsme se tam ukrýt, jinak by nás rozstříleli na kusy. Zavolal jsem, že se budeme plížit, ale uprostřed pekelných zvuků jsem za sebou uslyšel slabý zvuk, ohlédl jsem se – kulka ho strefila zatraceně přesně, pod levé rameno a pak do srdce… Ano, a pak jsme se schovávali v zákopu až do tmy a nemohli se pohnout. O půl osmé jsem se vyplazil přes pole. Musel jsem ho vidět… Pořád tam ležel, jak jsem ho viděl naposledy v ranní mlze. Hlavu měl podepřenou rukama, v hlubokém pokoji. Díval se tak klidně a hezky. Nebylo to ani dvě sekundy, než zasáhla kulka. Klekl jsem vedle něho, srovnal jeho tělo a přeložil mu ruce. Byla skoro tma. Jen z jedné strany na druhou se táhly osvětlené nepřátelské linie. Jeho velké jasné oči pokojně hleděly do noci… Tak, a pak jsem dostal zásah do čelisti, zrovna vedle něho a ty prsty jsou taky pryč. Udělal bych to podruhé znovu… kdyby jen s námi zůstal. Nikdy už nebudeme mít takového kamaráda…"