Gabriel García Moreno

Gabriel García Moreno (narozen 25. prosince 1821 - zemřel 6. prosince 1875) byl právník a státník, v letech 1861-65 a 1869-75 prezident Ekvádoru, mučedník za katolickou víru.

Život do zvolení prezidentem

Aristokrat a čistokrevný Kastilec se narodil ještě jako poddaný Španělské koruny v kolonii, která formálně proklamovala nezávislost 10. 8. 1819 na kongresu v Agnostuře, ovšem po vítězství generála A. J. de Sucrea u Pichincha 24. 5. 1822 a po obsazení Quita Simónem Bolívarem, nazývaným "El Libertador" ("Osvoboditel"), byla připojena k federativní Republice Velké Kolumbie a faktickou nezávislost prohlásila a získala 13. 5. 1830, přičemž z federace vystoupila; za vlády prvního prezidenta – katolického konzervativce, generála Juana Josého Florese (1830-35, 1839-45) panovala mezi státem a Církví harmonie, ale od prezidentury liberála V. Rocafuerta (1835-39) a po roce 1845 začalo mít na politiku a státní zřízení vliv zednářství.

García Moreno, poté co v devatenácti letech ukončil právnická studia, otevřel si advokátní kancelář a započal politickou kariéru v Konzervativní straně, podporován J. J. Floresem; zvolen senátorem, odhalil korupci liberálního režimu, v důsledku čehož byl uvězněn a deportován ze země; během převratu knížete-prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparta a vyhlášení II. císařství (1851-52) pobýval v Paříži; tam se prohloubila jeho zbožnost a zrodilo se v něm rozhodnutí sloužit Bohu, Církvi a křesťanské civilizaci ve vlasti; roku 1856 se vrátil do Ekvádoru, v němž se pod liberální vládou rozmáhalo pronásledování katolicismu; García Moreno byl postupně zvolen: rektorem univerzity v Quitu, starostou hlavního města, předsedou Konzervativní strany, senátorem a – po pádu zkorumpované Roblezovy vlády – předsedou přechodné vlády.

V prezidentském úřadu

V prvních všeobecných přímých volbách v roce 1861 byl zvolen drtivou většinou hlasů prezidentem republiky; ihned zrušil v Ekvádoru doposud existující nevolnictví a v průběhu volebního období se mu podařilo zlikvidovat korupci a navrátit vládu práva, což napomohlo hospodářské obnově země; zahájil také nápravu vztahů stát – Církev, rezignoval z "cézaropapického" privilegia určování biskupů vládou a přivedl k návratu liberálním režimem vypovězené jezuity, následně 22. 4. 1863 promulgoval konkordát mezi Republikou Ekvádor a Apoštolskou stolicí, v němž byla zajištěna plná svoboda pastýřských misí Církve; podařilo se mu odrazit ozbrojený útok liberální Kolumbie, ale omezen v další činnosti laickou ústavou, odstoupil z úřadu před uplynutím volebního období.

Pod vládou jeho nástupce Jeronima Carriona byly všechny reformy García Morena promarněny; na žádost mnohých kruhů společnosti se rozhodl vrátit do politiky a další prezidentské volby v roce 1869 vyhrál opět drtivou většinou hlasů; zároveň si umínil dovést budování katolického státu do konce, přičemž se inspiroval především encyklikami a Syllabem papeže Pia IX.; ustanovil dočasnou diktaturu, oktrojoval novou ústavu, která učinila katolicismus státním náboženstvím při současném zajištění tolerance jiným náboženstvím v tradičním významu katolické doktríny, tj. práva na soukromý kult; na tuto ústavu přísahal těmito slovy: "Přísahám na Boha a svatá evangelia, že budu věrně vykonávat své závazky prezidenta této republiky, vyznávat římskokatolickou víru, zachovávat celistvost a nezávislost státu, dodržovat a dohlížet na dodržování této ústavy a práva. Pokud toho dosáhnu, stane se tak jen díky Bohu, který je mou oporou a obranou; pokud ne, nechť budou mými soudci Bůh a Vlast"; ústava předávala školství (které vzrostlo trojnásobně: počet škol z 200 na 500, žáků z 8 000 na 32 000; byla založena polytechnika, zemědělská škola a vojenská akademie) do péče duchovenstva; García Moreno navrátil také konkordát a po útoku italské armády pod vedením G. Garibaldiho na Řím (1870) nabídl, jako jediný nejvyšší představitel státu v katolické Latinské Americe, ekvádorské oddíly na pomoc papeži, a když se svatý Otec stal de facto "vězněm Vatikánu", ekvádorský parlament (Kongres) schválil zvláštní fond na jeho podporu; z iniciativy prezidenta bylo z Evropy přivedeno několik náboženských kongregací (např. marianistky) a Pius IX. erygoval čtyři další diecéze; II. synod v Quitu vyslal v roce 1869 papeži prosbu o prohlášení dogmatu o nanebevzetí Marie; kulminací rekatolizace státu bylo v roce 1873 dokončení aktu zasvěcení Ekvádoru do péče Nejsvětějšího srdce Ježíšova, ratifikované následně velkou většinou hlasů Kongresem; veřejné akty zbožnosti prezidenta, který během křížové cesty v každý Velký pátek kráčel mezi zástupy věrných bos, nesouce na zádech velký dřevěný kříž, byly početně následovány ministry, poslanci, soudci i obyčejnými lidmi; pouze v zakonspirovaných zednářských lóžích bylo už od roku 1865 zapřísaháno jeho zavraždění. Za druhého volebního období Garcíi Morena přišel také hospodářský a společenský rozkvět země, umožněný snížením daní a výdajů na administrativu; v Andách bylo vybudováno pět silnic, byla zbudována železničních síť, rozšířeny poštovní služby, rozšířena telegrafní síť, zahájeno budování vodovodní sítě.

Tragická smrt a její důsledky

Znovuzvolen většinou hlasů na třetí volební období, vykonával je sotva 36 hodin; vyvolán z modlitby v katedrále hlavního města, na jejím prahu byl obklíčen skupinou mužů, kteří na něj křičeli: "Zhyň, nepříteli svobody"; sedm vražedných ran mačetou vyměřil zednářský fanatik Faustino Rayo; poslední slova umírajícího zněla: "Bůh nikdy nezemře!" (Dios nunca muerte!); skonal u oltáře Boží matky, kam jej přenesli; na zprávu o jeho smrti jej Pius IX. označil za zemřelého "mučednickou smrtí (…) oběť za svou víru a křesťanské milosrdenství", ovšem v zednářských lóžích od Quita po Berlín se odbývala radostná "díkůvzdání"; zpočátku dost mírná antikatolická reakce po jeho smrti dosáhla svého apogea po občanské válce 1895-96 mezi konzervativci a liberály, počínaje prezidenturou radikálního mestice Eloya Alfara, kdy byl zrušen konkordát (1895), znovu vyhnáni jezuité (1899), Církev zákonem učiněna nezávislou na státu (1899), vyhlášeno "odloučení" Církve od státu (1904), povoleny rozvody a civilní sňatky (1906) či zestátněny církevní statky a laicizováno školství (1908); teprve v roce 1937 represe polevily a byly znovu navázány diplomatické styky s Apoštolskou stolicí.