Edmund Burke

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání
Edmund Burke

Edmund Burke (12. ledna 1729 Dublin – 9. července 1797 Beaconsfield) byl britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu.

Burke se narodil v Dublinu v roce 1729 (některé prameny uvádějí i 1730). Pocházel z nábožensky smíšené rodiny, matka byla katolička, otec náležel k anglikánské církvi a měli spolu celkem patnáct dětí, z nichž jedenáct v raném věku zemřelo. Sám Edmund měl odmala slabé zdraví, proto své dětství strávil u svého dědečka na venkově.

Po vystudování Trinity College v Dublinu odešel Edmund Burke do Londýna, kde se pokusil prosadit jako spisovatel. Od samého počátku nijak neskrýval své názory. Jeho první dílo, ironický pamflet Ospravedlnění přírodní společnosti, v němž zesměšnil módní teorie o dokonalé společnosti bez civilizace, vyšlo roku 1756. Téhož roku stačil ještě vydat Filozofické zkoumání původu našich myšlenek o vznešenosti a kráse, kde tvrdě napadl ateisty. Tato dvě díla mu získala ve společnosti jistou proslulost, jenže právě v té době se také prudce zhoršilo jeho zdraví. Léčen byl v domě doktora Nugenta, takže se nejen uzdravil, ale na jaře roku 1757 se dokonce oženil s doktorovou dcerou. Příští rok se jim narodil syn.

Roku 1761 se Burke stal sekretářem Williama Gerarda Hamiltona, hlavního tajemníka pro Irsko. Osvědčil se a získal roční příjem 300 liber, roku 1765 se však s Hamiltonem rozešel, když nabyl dojmu, že těch 300 liber není oceněním jeho schopností a služeb, které Hamiltonovi prokázal, ale že se jej jeho zaměstanvatel pokouší koupit. Bez práce dlouho nezůstal; jeho schopností si povšiml lord Rockingham a týden po tom, co se stal ministerským předsedou za stranu whigů, zástupců nově se rodící průmyslové buržoazie, stal se Burke jeho sekretářem. Na politiku svého nového šéfa měl zřejmě nemalý vliv, alespoň o tom svědčí Rockinghamova usilovná snaha o smír s americkými koloniemi. Burke apeloval na vládu, aby zrušila tzv. zákon o kolkovném, jenž vyvolával v koloniích značnou nevoli, jeho snaha se sice roku 1766 setkala s úspěchem, zákon byl zrušen, ale vzápětí byl zase obnoven a stal se jednou z bezprostředních příčin amerických snah o nezávislost.

V roce 1766 se Burke stal poslancem parlamentu za Wendover. Zapojil se do parlamentní činnosti s velkým nadšením, stal se jedním z nejaktivnějších řečníků. Jeho projevy, dnes obdivované, trvaly mnohdy až osm hodin a dokázaly parlamentní lavice spolehlivě vyklidit. Diskusní úroveň v parlamentu se ale s jeho příchodem nepochybně zvedla. Burke nikdy nezískal významné politické postavení, z tohoto hlediska lze tedy jeho kariéru politika hodnotit jako neúspěšnou, jeho myšlenky však silně ovlivňovaly politiku tehdejší Británie a nepřestaly ji ovlivňovat ani po jeho smrti.

Burke využíval k prosazování svých myšlenek knih a pamfletů (často parlamentních projevů převedených do tištěné podoby), v nichž se vyjadřoval k tehdejší politické situaci. Rockinghamova vláda trvala pouhý rok. V roce 1770 zaujal místo ministerského předsedy lord North. Jeho dvanáctiletá vláda byla poznamenána neúspěšnou snahou přinutit americké kolonie k poslušnosti silou a také vysokou mírou korupce. Burke proti tehdejší situaci ve státě silně protestoval. Jeho pamflet Myšlenky o příčinách současné nespokojenosti (1770) kritizoval zneužívání moci ze strany krále Jiřího III., k diskusi o amerických koloniích přispěl dílky Americké zdanění (1774), Smíření s koloniemi a Dopis bristolským šerifům (1777).

Burkeho usilovná snaha o zrovnoprávnění britských katolíků jej roku 1780 sice stála poslanecké křeslo, vzápětí byl ale zvolen znovu, tentokrát za Malton. Po pádu lorda Northe pracoval ještě pro vlády Rockinghama (1782) a Portlanda (1783). Roku 1788 zahájil proces odvolání slavného generálního guvernéra Indie Warrena Hastingse řečí, jež vstoupila do dějin jako symbol anglické výmluvnosti.

Zcela zásadní Burkeho prací jsou však Úvahy o Francouzské revoluci, vášnivý odsudek revolučních změn, jenž vzbudil ohlas po celé Evropě a dodal reakci odvahu ke vzdoru. Tato kniha současně definitivně ukončila Burkovo přátelství s předními představiteli whigů, především Ch. J. Foxem, jenž byl nadšeným zastáncem revolučních změn. Burke své ideje později rozvinul v dalších pracech: Myšlenky o francouzských událostech, Dopisy o kralovražedném míru a Výzva nových whigů starým (pod vlivem francouzských událostí došlo mezi whigy k rozkolu – část se postavila za Foxe, část za novou vládu W. Pitta mladšího).

Burke odešel z parlamentu roku 1794 a 9. července 1797 zemřel na svém panství v Beaconsfieldu na rakovinu žaludku. Pohřben byl v místním kostelíku.

Zásadní myšlenky

Burke ve svých Úvahách, což je vlastně původně dopis psaný „jednomu velmi mladému gentlemanovi v Paříži“, snaží dokázat zvrhlost Revoluce, kterou považuje za pravý opak Glorious Revolution z roku 1688. Tato revoluce podle něj posílila anglické zvyklosti proti absolutistickému království, kdežto francouzská revoluce zamýšlela skoncovat s minulostí i současností. Generace tvořily dědictví, jež má náhle zmizet a místo toho být nahrazeno Ústavou, jež počítá s národem, stvořeným teprve včera.

Dnešní pohled na společnost vychází z osvícenecké filozofie rovnosti plné zaměnitelnosti lidí – jednotek produkce a spotřeby. Na všechny rozdíly jako je národnost, pohlaví, schopnosti je nahlíženo jako na překážky, jež brání naplnění světové harmonie. Filozofové Burkova věku spatřovali v těchto rozdílech příčiny konfliktů, svárů a nespravedlností. Burke jednoznačně odmítl snahy přinutit lidi k vytvoření ideální společnosti jako zcela nesmyslné a místo toho se pustil do studia lidské přirozenosti.

Hledal „člověka“, ale nenalezl jej; zjistil, že svět je plný Angličanů, Francouzů, Indů, ale abstraktního člověka filozofů, schopného nezávisle na nutně proměnlivém místě a času vytvářet a priori novou společnost, v něm samozřejmě nalézt nelze. Lidskou přirozeností je milovat především vlastní než cizí a tento fakt musí lidmi tvořenou společnost nutně ovlivňovat. Na tom ale není nic zlého: jsme tak zkrátka založeni. Milujeme zpočátku malá společenství, svou rodinu, ale to je jen první z mnoha citových vazeb. Zamilujeme si své město, svůj kraj, nakonec milujeme svou zemi a lid.

Při této obraně rodiny a národa prosazoval Burke přirozený organický stát proti umělému, postavenému na plánování. Této vizi podlehli ve věku parního stroje mnozí myslitelé. Pokud mohla být ekonomika s použitím moderních prostředků plánována, proč by nemohl na základě plánování a přesného řízení fungovat rovnou celý stát? Francouzská revoluce se o to pokusila.

Jenže parní stroj často nefungoval jak měl, nedokázal se přizpůsobit, někdy se rozbil docela. Naproti tomu příroda fungovala vždy bez zádrhelů, byla flexibilní, přizpůsobivá. Burke upřednostňoval společnost založenou na postupném přirozeném vývoji, evoluci, „věčné tělo složené z dočasných dílů“.

Co je to ovšem společnost? Burke ji definoval: je to smlouva mezi žijícími, mrtvými a těmi, kdo se teprve narodí. Každý jedinec je pouze buňkou velkého těla. Jedinec zemře, ale tělo žije dál. Proto především záleží na tomto těle. Pokud přijmeme za vlastní, že jsme jen obyvateli věčného těla, nesmíme se obrátit zády k vlastním tradicím, neboť tyto prastaré vědomosti jsou zkušeností našeho rodu. Tradice jsou lepším rádcem pro jakýkoli akt, než nějaké abstraktní ideje. Důvod je jednoduchý: „Jedinec je pošetilý. Dav je pošetilý; ale celý druh, ten je moudrý, neboť druh téměř vždy jedná správně.“

Moderní společnost ničí staré, jež považuje neprávem za zastaralé, aby uvolnila místo novému. Burke to nazýval „liberálním sestupem“ a varoval před pádem společnosti do naprostého chaosu. Měl vždy na mysli historii: lidské zvyklosti a morálku, jejich náboženství a politické instituce, jejich sociální struktura, vše je předurčeno minulostí. Znamená to, že rámec jakéhosi scénáře dalšího vývoje je vždy pevně dán.

Z Británie se podle Burkeho měla stát „jedna rodina, jedno tělo, jedno srdce a duše“. Takové přání mělo ale bezprostřední morální dopad. Máme právo myslet především na vlastní národ, když cizinci potřebují naši pomoc více? Musíme stát při nás samých a při lidech s námi spřízněných, i když „celosvětový názor“ zní, že jsme to my, kdo se mýlí? Burke má na obě otázky jasnou odpověď: ano! Ostře přitom útočí proti Britům, kteří pomáhají cizincům a záměrně přitom opomíjejí vlastní krajany.

Milosrdenství začíná doma. Jistě, nemusí zde končit. Chce-li někdo posílat peníze k řešení zahraničních záležitostí, lze mu to umožnit. Pokud však tyto peníze podporují cizince proti vlastním lidem, jde jednoznačně o morální zlo.

Těžkou hlavu dělalo Burkemu rovnostářství, jeden z nejvýraznějších rysů Velké francouzské revoluce. Burke samozřejmě jako křesťan uznával určitou morální rovnost všech lidí, proti rovnostářství jako politickému programu však vystupoval hned ze dvou závažných důvodů. Rovnostářství je nespravedlivé, snaha o jeho nastolení se opírá o nátlak, podněcuje závist a nevyhnutelně člověka snižuje, místo aby jej povznášela; povznesení je v tomto případě nemožné. Burke argumentoval „nedostatkem zdrojů“: bochník chleba je pro jediného člověka dost, když jej rozdělíte mezi sto lidí, nezbyde prakticky na nikoho nic.

Za druhé, rovnostářství podkopává přirozený řád věcí, společnost vznikala po dlouhou dobu postupným usazováním a je uspořádána hierarchicky. To tedy znamená, že: „Politická rovnost je proti přirozenosti. Sociální rovnost je proti přirozenosti. Ekonomická rovnost je proti přirozenosti. Idea rovnosti znamená zkázu pořádku.“ Společnost bez elit přece neexistuje, reprezentace státu se musí opírat o rovnováhu mezi talentem a dědičným vlastnictvím, které v podstatě „neustále obnovuje společnost“. Odtud je už jen krůček k obhajobě aristokracie: „Rozumně usměrněné zvýhodnění, jisté privilegované postavení (nemám na mysli žádné výjimečné privilegium) dané rodem není nic nepřirozeného, nespravedlivého, ani politicky nevhodného.“ Tato myšlenka by zřejmě u našich rovnostářských krajanů narazila, přestože jinak tolerují současným „elitám“ privilegia, o jakých se Burkem zmiňované aristokracii ani nesnilo: to jsou ty dalekosáhlé poslanecké imunity apod.

Protože vzdorovat přirozenosti je nemožné, znamená rovnost obludnou fikci. V nejhorším případě využívají ambiciózní elity ideje rovnosti jako záminky k přesměrování toku zdrojů do vlastních kapes. V nejlepším případě bezelstní lidé nepovažují rovnost za nic víc než za sympatickou touhu. Myslí si, že je to zajímavá teorie, pokud není uplatňována vůči nim samým a neohrožuje-li jejich privilegia. To je zřejmě největší chyba: „Abstraktní principy, jakkoli působivé, nemohou být přímo aplikovány k řešení skutečných politických problémů. Každý takový pokus bude mít buď zcela nepatrné, nebo dokonce škodlivé účinky. Neexistuje nic takového jako politický princip, jenž je sám o sobě dobrý, ale v praxi neaplikovatelný. Co není aplikovatelné, není dobré.“ Tento postoj, jenž se proti abstraktní fikci dožaduje konkrétního, reálného a souvislého, je jedním z nejsilnějších znaků kontrarevoluce.

Důležitou roli ve společnosti hrají také předsudky, jimž Burke přiřkl přídomek moudré. Zní to na první pohled jako protiklad, ale tak se to jeví jen nám, vychovaným v domnění, že předsudky jsou čímsi hloupým a iracionálním. Jenže Burke původ a funkci předsudků narozdíl od dnešních liberálů pečlivě rozebral a došel k docela jiným závěrům. Předsudky vznikly v minulosti z kolektivní zkušenosti a obsahují „moudrost věků“. „Čím déle přetrvávají,“ říká Burke, „a čím více se ukazují jako užitečné, tím pečlivěji je opatrováváme.“

To nemá od ničeho dál než od iracionality. Každý jedinec má nutně omezenou zkušenost se světem, neboť jeho život je příliš krátký. Musíme se tak spolehnout na nasbíraný souhrn zkušeností celých generací našich předků. Tyto zkušenosti pak poskytují nanejvýš užitečnou zkratku při řešení problémů, s nimiž se musíme potýkat. Naši předkové se například naučili bát se neznámého. Pokud se setkali s cizorodou komunitou, vedlo to ke konfliktům, ztrátám. To tedy znamená, že cizorodé jedince a skupiny ve své zemi dnes mohou vítat jen ti, kdo nemají žádné historické zkušenosti a tedy ani předsudky, případně je záměrně ke své vlastní škodě potlačují.

Základem předsudku je pocit, jenž přesahuje důvody. Burke to říká jasně: „Když náš pocit odporuje teorii... pak je pocit správný a teorie chybná.“ Pocity samozřejmě nelze jasně vysvětlit racionálními termíny. Některé lidi držící se předsudků příliš pevně je snad možné někdy označit za zmatené; jenže předsudky samotné nikdy hloupé být nemohou, neboť nikdy nejsou produktem pouze jediného člověka nebo jediné doby. Účelem předsudků je samozřejmě přežití. Zachraňují nás před nebezpečím, když nemáme dost času promýšlet řešení od prvopočátků. Když se člověk setká se lvem, cítí strach, i když lva třeba nikdy neviděl a teď by si jej rád prohlédl. Jenže kolektivní zkušenost našeho druhu říká, že lev je naším nepřítelem a cítíme tedy proti němu předsudek. Burke říká, že předsudek je moudrý. Zavrhovat předsudky je tedy nesmyslné, raději bychom se jimi měli zaobírat a hledat moudrost, jež je v nich ukryta. Pokud ji lidé naleznou, „pochopí, že rozumnější je předsudek uchovat.“

Jak je to s v tolika pádech dnes skloňovanými lidskými právy? Existují práva, jež jsou univerzální pro všechny lidi na celém světě? S některými právy přece nesouhlasí ani lidé v zemích, kterým je s nepatrnými ohledy vnucujeme. Lze aplikovat tato univerzální práva každému národu v každé době?

Burke předně prohlašuje, že žádná univerzální práva neexistují. Existují práva pro každou společnost zvlášť a jsou to práva, jež nám zajistili naši předkové. V Magna chartě ani v Deklaraci práv z roku 1689, úhelných kamenech britské konstituce, není o nějakých „právech člověka“ ani slovo. Mluví se pouze o právech dědičných či udělených. Burke definuje práva jako: „dědictví ustanovené našimi předky a předávané našim potomkům; majetek náležející lidem tohoto království bez jakéhokoli odkazu k nějakým všeobecným nebo přednostním právům.“ Získáváme a předáváme naše privilegia „stejným způsobem, jakým užíváme a předáváme naše vlastnictví a naše životy“ (tj. legálním a genetickým dědictvím).

Tato pozice je tvrdě protiliberální. Znamená to, že lidé, kterým jejich předkové neodkázali žádnou demokracii nebo svobodu, nemají na nic takového žádný automatický nárok. „Svoboda není nezbytnou součástí lidské podstaty, ale údělem, přenášeným na Brity jako součást majetku.“ Britské svobody nemohou být tedy přenášeny do zemí, v nichž pro ně neexistuje živná půda. Burke připouštěl jedinou výjimku pro takový vývoz: tou byly země osidlované vlastními kolonisty.

Jak už bylo řečeno, Burke protestoval proti stylu vlády lorda Northe. Mluvil v souvislosti s ní o dvojím stylu vlády: otevřené a tajné. On sám podporoval svobodu projevu a otevřenou diskusi. Chtěl, aby lidé mohli vysvětlovat své pohledy na různé otázky bez toho, aby je to nějakým způsobem ohrožovalo, třebas by se stavěli proti dominujícím a „nezpochybnitelným“ názorům. Burke věřil na argumenty a odsuzoval vlády, ve kterých „je každý plán přijat dříve, než je prodiskutován.“

Druhým takovým nebezpečím je snadné ovlivnění zahraničními zájmy. Jak napsal Burke, „nejhorší vládnoucí kliky byly ty pod vlivem zahraničních sil.“ Vláda však není odpovědná nějaké Guatemale, Austrálii nebo Bruselu, ale vlastním lidem.

Je zajímavé, že Burke byl velkým propagátorem a také průkopníkem myšlenky politických stran v době, kdy na britské politické scéně spolu ještě soupeřily spíše než skutečné strany jednotlivé mocenské kliky. Snil o straně složené z pevných vlastenců, jež by vedla zemi podle starých a nesmrterných morálních pravidel. Už v té době si však jasně uvědomoval hrozící nebezpečí, jež ze stranického systému plyne. Obával se nástupu dobrodruhů, kteří po vyhraných volbách uchopí pevně moc a ze sobeckých zájmů zničí národ, k jehož vedení byli vybráni. Pozoruhodné je, že se podobnými myšlenkami zaobíral v době, kdy volební právo měly jen asi dvě procenta Britů.

Literatura

Edmund Burke: Úvahy o revoluci ve Francii, CDK 1997

Externí odkazy