Antonín Engel

Antonín Engel

Antonín Engel (4. května 1879, Poděbrady - 12. října 1958, Praha) byl český architekt a urbanista.

Mládí

Ačkoli se rodina záhy po jeho narození přestěhovala do Prahy, Poděbrady zůstaly důležitým městem v jeho životě; staly se místem některých jeho raných realizací, v pozdější době zde postavil jez s elektrárnou. Již na střední škole se v mladém Engelovi, soudě podle zachovaných prací, projevoval výtvarný talent. Roku 1897 ukončil úspěšným složením maturitní zkoušky studium reálného gymnasia na Malé Straně a následně nastoupil jako řádný posluchač na obor architektury a pozemního stavitelství na C. k. vysoké škole technické v Praze k prof. Janu Koulovi. Po složení první státní zkoušky přestoupil na německou techniku, kde studoval u prof. Josefa Zítka. V roce 1903 obdržel městské cestovní stipendium, za něž navštívil Německo a Belgii. Následující rok složil jako „velmi způsobilý“ druhou (závěrečnou) státní zkoušku. Poté krátce (od dubna do září) působil coby úředník pražského magistrátu, aby s počátkem semestru nastoupil jako řádný posluchač architektury na vídeňskou Akademii výtvarných umění k prof. Ottu Wagnerovi. Studium ukončil po čtyřech semestrech, když získal tzv. Dvorní cenu vídeňské Akademie. Za ideální návrh Letenské pláně, vypracovaný ve Wagnerově ateliéru, získal r. 1908 státní stipendium „Římskou cenu”, za kterou odjel na první polovinu roku 1909 do Itálie.

Dílo mezi dvěma válkami

Ve druhé dekádě 20. století publikoval Engel zejména v časopise Styl a vedle praktické tvorby učil na Státní průmyslové škole v Praze I. Po první světové válce (ve které nebojoval, neboť nebyl ze zdravotních důvodů odveden), přesněji roku 1922, se stal profesorem české techniky jako nástupce svého jmenovce, Antonína Balšánka. Engel zavedl jako novinku přednášky z urbanismu a po čase dosáhl zřízení zvláštního ústavu stavby měst, k přednáškám přibyly semináře a urbanismus byl zkoušen u státních zkoušek. Vedle toho Engel přednášel vývoj architektury od renesance. Byl prvním profesorem, který přednášel historii moderní architektonické tvorby až do tehdejší doby.

První realizované stavby v Praze pojal Antonín Engel ve stylu Wagnerovy strohé moderny, oprostil se jakéhokoli dekoru a omezil se takřka jen na kombinace hrubých a jemných omítek, ostrých hran a ploch, hranolů a diagonál. Naproti tomu soutěžní návrhy ukazují ještě doznívání vlivu geometrisující secese.

Po skončení války Engelovu činnost pohltil urbanismus nově administrativně vzniklé Velké Prahy. V plodném roce 1920 získal s Bohumilem Hübschmannem první cenu v soutěži na úpravu a zástavbu Petrského nábřeží a krom toho vypracoval návrhy na úpravu Letné až k Hradu, na Seidlova pole na západě Královských Vinohradů, na druhý vinohradský katolický kostel (realizován byl nakonec návrh Plečnikův). Od roku 1922 začíná Antonín Engel pracovat na svých dvou dlouholetých tématech, se kterými je ostatně dodnes jeho jméno nejčastěji spojováno, a sice na Vítězném náměstí v Dejvicích a na úpravně vod v Podolí.

Vítězné náměstí řešil Engel ideově a regulačně v letech 1922-4, pracoval na něm s přestávkami ale až do roku 1941 a ještě po válce se k němu pokusil vrátit. Centrální prostor nové městské čtvrti pro úředníky a vojáky, Dejvic, spojuje šachovnicový a radiální uliční systém. Engel navrhl (přinejmenším ideově) i všechny dodnes vybudované fasády náměstí (byť disposice budov, s výjimkou budovy Hlavního štábu, řešil stavitel F. Trdlica). Dnešní Generální štáb navrhl však Engel osobně celý a zároveň předurčil podobu areálu polytechniky, situovaného v přímé návaznosti na náměstí. Podle jeho představ a někdy i za jeho spolupráce byly vystavěny objekty fakulty zemědělské a chemické. Již v letech 1923-5 byla vystavěna podle Engelových plánů Masarykova studentská kolej. Do plánovaného pokračování výstavby areálu ČVUT se pokusil zasáhnout po válce, avšak bezúspěšně. Výstavba byla nakonec odložena a z části zůstává dodnes otevřena. Ani Vítězné náměstí mu nebylo přáno dokončit a musel spolknout hořkou pilulku, když byl přizván do poroty na soutěž na Ústřední dům armády, která ignorovala jeho regulační koncepci. Proti tomu protestoval vetováním všech návrhů. Soutěž tehdy vyhrál socialisticky-realistický projekt architektů Bareše, Kadeřábka, Kándla a Pragera, nebyl ovšem realizován. Areál techniky byl doplněn v šedesátých a sedmdesátých letech, z větší části podle Engelovy regulace. Přes tyto výhrady měl Antonín Engel to štěstí, že realizoval (či alespoň prosadil ve formě regulačních závazků) v meziválečné Praze největší urbanistické soubory.

Naproti Dejvicím výstavba v Podolí měla pro Antonína Engela šťastnější průběh. První etapa výstavby proběhla rychle, v letech 1922-5. Druhá, vzdálená bezmála čtyřicet let, jakoby na první bezprostředně navazovala. Jakoby se nezměnila doba, politické prostředí, společenské klima ani architektonické názory. Antonínu Engelovi a jeho spolupracovníku, Maxi Koschinovi, se podařilo nový objekt, přestože ukrývá náročnější technologie a tudíž je jeho objem oproti předcházejícímu mnohem větší, naprosto přizpůsobit původní stavbě.

Z dalších meziválečných realizací lze zmínit především budovu ministerstva železnic (1932, dnes dopravy a spojů), jejíž podoba i umístění vycházejí z vítězné Engelovy soutěžní koncepce z roku 1920. Dále se Antonín Engel zúčastnil soutěží na úpravu předmostí Mánesova mostu a regulaci Klárova, návrh státní galerie a na budovu Živnostenské banky, pro niž dodal monumentální projekt. Zúčastnil se i soutěže na nový Štefánikův most roku 1936, jehož výstavbu však pozdržela válka.

Po druhé světové válce

Během válečných let byl architekt Antonín Engel spolu s technickým specialistou Bohumírem Kozkem vyzván ministerstvem veřejných prací, aby rehabilitovali kulturní funkci Rudolfina, ze předválečné republiky přeměněného na zasedací síň Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Republiky československé. Oba podali dílo citlivé, přitom však tvůrčí obnovy, o čemž svědčí mj. skutečnost, že při nedávné rekonstrukci Domu umělců byly jejich zásahy již chráněny. Po válce se v roce 1946 Antonín Engel vrátil ke staroměstské radnici, tématu dvou svých raných soutěží. Dostavba se však, jak známo, neuskutečnila.

Jeho velké realizované zakázky i návrhy vyzrálé tvorby představují noblesní, monumentální klasicisující architekturu, ovšem při bližším ohledání téměř bezozdobnou, až by se chtělo říci strohou. Vysoký pilastrový řád se schematickými patkami a hlavicemi na prostém soklu nese stylizované, geometricky jasné kladí s římsou.

Interiéry takových budov jsou pohodlné, velké, prosvětlené, čisté, zároveň monumentální, až slavnostní – a přitom velmi jednoduché. Základní schema vnitřních veřejných prostor, tedy hal, dvoran, schodišť a chodeb, tvoří variace s pilíři, průvlaky, kovovým zábradlím a kamennou dlažbou a obkladem. Monumentalita je často podtržena, ne-li přímo vytvořena, jednoduchostí hraničící až s prostou utilitárností.

Literatura

• Benešová, Marie: Prof. Ing. arch. Dr. Antonín Engel, vysokoškolský učitel, v: Antonín Engel 1879-1958 /architekt/urbanista/pedagog/, Praha 1999, str. 17-18
• Engel, Antonín: Praha v půdorysu a obrazovém vývoji, Praha 1920
• Engel, Antonín, Václav Vojtíšek: Praha. Dvě stati o historickém a stavebním vývoji hl. města Prahy, Praha 1926
• Krajči, Petr: Soupis díla, v: Antonín Engel 1879-1958 /architekt/urbanista/pedagog/, Praha 1999, str. 25-33
• Svoboda, Jan E., Noll Jindřich a Havlová, Ester: Praha 1919-1940. Kapitoly o meziválečné architektuře, Praha 2000