| Metapedia Fundraiser 2018: The Internet is the foremost field in the metapolitical battle of our time. Help us hold down the front. | |||
| |||
Viktor Dyk
Viktor Dyk (31. prosince 1877, Pšovka u Mělníka - 14. května 1931, Lopud) byl významný český básník, prozaik, dramatik, publicista a politik.
Obsah
Život
Dyk navštěvoval gymnázium v Žitné ulici v Praze, jedním z jeho učitelů byl i spisovatel Alois Jirásek. Poté vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity. Právnickou praxi však nevykonával, po celý život působil jako publicista a spisovatel.
V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou.
Zemřel na srdeční mrtvici při koupání v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud.
Literární dílo
Od roku 1907 až do své smrti se podílel na redigování časopisu Lumír. V letech 1910–1914 redigoval také časopis Samostatnost. Po první světové válce publikoval i v politických periodikách jako např. v Národních listech nebo Vlajce.
V oblasti krásné literatury Dyk často využíval aforistickou úsečnost, satiru a pravidelný rytmický verš. Jeho díla zpravidla obsahují jasnou pointu, využíval paradoxy.
Počátek jeho literární tvorby je spojen se značnou skepsí, která pramení z potlačení omladinářských bouří v první polovině devadesátých let devatenáctého století. Sbírky jsou spojovány s tvorbou skupiny soustředěné kolem Moderní revue.
Poezie
- A porta inferi (1897, latinsky Od brány pekelné, raná subjektivní lyrika)
- Síla života (1898)
- Marnosti (1900)
- Satiry a sarkasmy (1905, politická satirická poezie)
- Milá sedmi loupežníků (1906, lyrickoepická poema formou dialogu)
- Pohádky z naší vesnice (1910, politická satirická lyrika)
- Giuseppe Moro (1911)
- Zápas Jiřího Macků (1916)
- Noci chiméry (1917, subjektivní lyrika)
- Devátá vlna (1930, melancholie, předtucha smrti)
Následující čtyři sbírky patří do tzv. válečné tetralogie, jejímž hlavní myšlenkou je národní (státní) samostatnost.
- Lehké a těžké kroky (1915)
- Anebo (1917)
- Okno (1921)
- Poslední rok (1922)
Próza
- Stud (1900, povídka)
- Hučí jez a jiné prózy (1903)
- Konec Hackenschmidův (1904)
- Prosinec (1906)
- Píseň o vrbě (1908, sbírka povídek)
- Příhody (1911, sbírka povídek)
- Krysař (1915, novela, která čerpá ze staroněmecké pověsti)
- Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova (1923, povídka)
- Tichý dům (1921, povídka)
- Zlý vítr (1922, sbírka povídek, psáno 1905)
- Prsty Habakukovy (1925, román)
- Můj přítel Čehona (1925, povídka)
- Dědivadelní hra (1927, povídka)
- Holoubek Kuzma (1928, povídka)
- Soykovy děti (1929, román)
Politická literatura
- Ad usum pana presidenta republiky (1929 – kniha kritizující politiku Beneše a Masaryka)
- O národní stát (vydáno posmrtně v letech 1932–1938, sedm svazků, jež tvoří soubor Dykovy politické publicistiky z let 1917–1931)
Drama
- Epizoda (1906)
- Posel (1907)
- Zmoudření Dona Quijota (1913)
- Veliký mág (1914)
- Zvěrstva (1919)
- Ondřej a drak (1919)
- Revoluční trilogie (1921)
- Napravený plukovník Švec (1929)
Paměti
- Vzpomínky a komentáře (1927)
Libreta
- Libreto k opeře Výlety pana Broučka od Leoše Janáčka (podle románu Svatopluka Čecha)
Politická činnost a názory
U Dyka se začíná ke slovu hlásit národní cit v roce 1897 při tzv. prosincových bouřích bouří, které vypukly po pádu Badeniho vlády. Svůj přerod v nacionalistu popisuje Dyk v brožuře Ovzduší mých studentských románů: „Procitl ve mně živý pocit solidarity národní, dlouho násilně potlačený nebo aspoň mnohými jinými vlivy do pozadí zatlačený. Můj internacionalism nesnesl projev Mommsenův, nůž profesora Pfersche a vítězný pochod buršáků do Schlaraffie. Ozdobil jsem se slovanskou trikolórou k pohoršení Stanislava K. Neumanna, když jsem s ní přišel do redakce Moderní revue v ulici Karolíny Světlé. A ony prosincové dny strávil jsem na ulici.”
Ještě před válkou se redaktor „Samostatnosti“ Dyk vrhá do volebního boje jako kandidát strany státoprávně pokrokové, početně slabé a ne příliš výrazně svými představiteli reprezentované jediné české politické strany, která počítala se světovou konflagrací a usilovala o naší samostatnost. Tehdy se ve volbách roku 1911 vytvořil ne právě zásadový volební kartel mladočechů s národními socialisty a staročechy. Osobně plachý a nesmělý básník – idealista Dyk se vrhá obětavě do volební kampaně, kterou ovšem – spíše ke svému uspokojení než pohoršení – prohraje. Proti 3.215 hlasům kartelového kandidáta národního socialisty Choce dostane na Královských Vinohradech jen 205 hlasů a skončí na předposledním, čtvrtém místě.
Blíží se rok 1914, evropský status quo povážlivě kolísá a vypuknutí války viselo ve vzduchu. A sarajevským atentátem opravdu vypukla. Protože Dyk viděl, že došlo na jeho „katastrofální politiku,” vsadil všechno na jednu kartu. Začal psát ofenzivní články do radikálního protidynastického listu Samostatnost. Protože ale válečná cenzura byla mnohem přísnější, než tiskové restrikce před válkou, Dyk jako odpovědný redaktor dostával jednu výstrahu za druhou, a to až do úplného zastavení listu v září 1914. Inspirován antirakouským nadšením svého vzoru Karla Havlíčka Borovského přešel Dyk okamžitě po zastavení Samostatnosti do časopisu Lumír, ze kterého vytvořil novou baštu protirakouského odboje. Obava z jeho uvěznění dokonce přiměla v roce 1915 Masaryka, který tou dobou již pobýval v zahraničním exilu, aby prostřednictvím Beneše přemluvil Dyka k odchodu ze země a k zahraniční odbojové činnosti. Dyk přes počáteční výhrady slíbil, že na falešný bulharský pas odcestuje do Švýcarska. V roce 1915 se mu však – v důsledku jedné z Benešových intrik – nepodařilo včas uprchnout ze země. Dyk byl obžalován za satirický protirakouský román Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, který unikl cenzuře, a nakonec byl i vězněn pro spojení s Maffií. Jeho literární projevy, zejména básně, patří k tomu nejlepšímu, co česká literatura za světové války vytvořila. Je téměř neuvěřitelné, že známou báseň „Země mluví“, Dyk napsal ve vídeňském vězení.
Po vzniku samostatného státu se Dyk podílel na založení Československé národní demokracie, za niž potom působil jako poslanec v Národního shromáždění a od roku 1925 jako senátor
Vznik Československa, dosažení životního snu Viktora Dyka, s sebou přinesl zásadní otázku: Co udělat s menšinami, které Československo získalo? Existovaly dva modely. Prvním byla forma národnostního státu, kde by měly všechny národnosti usazené v zemi stejné postavení. Národnostní roztříštěnost by přitom slučovala nadřazená přirozená loajálnost ke zřízení republiky. S tím ale nesouhlasili zastánci druhé alternativy, mezi něž patřil i Dyk. Ti chtěli vytvořit národní stát. Menšiny by v něm disponovaly všemi občanskými právy, nebyl by jim ale přiznán žádný zvláštní národnostní status. „Chceme stát národní, ne že bychom chtěli dobývat, ale že chceme bránit. Je-li to náš národ, který si vybudoval republiku Československou, je-li náš národ jediným, který má zájem na jejím udržení, plynou z těchto premis určité důsledky. Byla by neopatrnost neuvědomovat si jich a byla by zaslepenost nejednat podle toho. Situace je příliš vážná, abychom směli být neopatrnými a zaslepenými.”
Dyk chápal národ romanticky, v podstatě v duchu Herderových idejí, jak je u nás přejímala Jungmannova generace a jimiž se v postatě udržovalo české národní vědomí až do devadesátých let předminulého století. Národ je vymezován především jazykově a biologicky, kmenově, či jak se tehdy říkalo „rasově“. Toto obrozenecké pojetí národa Dyk v duchu obrozenectví spojuje i s myšlenkou slovanskou. Slovanské národy, jazykově i kmenově nám blízké, tvoří s námi určitou vyšší jednotu. Do takto chápané národní pospolitosti se člověk rodí; volit si ji nemůže, ale může se odrodit, své národnosti se vzdát, což je považováno za těžký zločin.
Národní zájmy jsou prioritní, vše ostatní, zejména specifické zájmy stavovské, sociální, třídní, stranické či náboženské, je jim podřízeno. V tomto duchu spojovala Čechy strana staročeská, po ní se o to ještě krátkou dobu pokoušela strana mladočeská.
Dykovo pojetí nacionalismu bylo ovlivněno především německými a francouzskými teoriemi. Odtud v něm také silně proniká tradicionalismus, který vhodně korespondoval s převažujícím historismem. Přijímal Palackého pojetí českých dějin, které bylo nejintegrálnějším zdůvodněním českého historismu a v dobové české literatuře a publicistice se až na nepatrné výjimky bezvýhradně přijímalo.
Mnohokrát Dyk opakuje známou tezi o národě jako společenství mrtvých, živých a nenarozených, které je podkladem jediné smysluplné kontinuity lidského života. Národní kolektiv je tedy nepřetržitým dialogem živých s mrtvými, kteří připravovali dnešek, a s nenarozenými, kteří jednou budou přejímat dědictví současnosti. „Přítomní, kteří nevzpomínají na mrtvé a nemyslí na budoucí, jsou vším jiným spíše než národem,“ píše Dyk v roce 1928.
Šovinismus Dyk vždy ostře odmítal, přesto byl často z něho obviňován. Ve všech polemikách o nacionalismu svým protivníkům vytýkal, že zaměňují nacionalismus se šovinismem. Jeho integrální nacionalismus byl veskrze pozitivní.
Dyk rovněž přesně charakterizoval nacionalismus německý, když prohlašuje: „Nacionalismus jiných národů vrcholí v lásce k svému národu a je šťasten štěstím svého národa; jest osudovou tragikou Němců, že německý národní cit uspokojí jen neštěstí národů ostatních a že šovinismus německý (zde už Dyk klade rovnítko mezi německým šovinismem a nacionalismem, ipso facto u Němců tedy nevidí jiný nacionalismus než šovinistický) musí spojit lásku k svému národu s nenávistí ke všem ostatním.“
Nedlouho před svou smrtí Dyk píše: „My zatím od roku 1918 jsme ukolébáni v sen. Idea národní se vyžila, máme svou republiku. A poněvadž třeba míti ideál, hledají se cíle širší a vyšší. Našly se a nacházejí, zatímco v Rakousku postupuje Heimwehr, v Německu a u nás hakenkreuzleří. V uspávaném duchu nebezpečných snah vychovávají se naše děti, naše mládež. Nepřijde jednou příliš drsné probuzení? (…) Jsou–li jiní národové schopni trvalého a soustavného napětí sil v boji o věc špatnou, musíme aspoň takovou, ne–li dvojnásobnou tuhost a energii rozvinout v hájení dobré, spravedlivé věci.“
Dyk se ukázal být i úspěšným vizionářem, když tvrdil, že ústupky Francie a Velké Británie vůči Německu poté, co nesplnilo některé body Versailleské smlouvy, mohou být symbolickým prstem podaným čertu. Čert se ale podle něj s prstem nespokojí. Ještě v roce 1929 se divil některým politikům, kteří považovali za reálnou jakoukoliv dohodu s národem žijícím západně od Československa. „Tisíciletý zápas mezi námi a mezi Němci nevznikl z našich ambicí. Němcům je nepohodlné samo naše bytí. Stojíme v cestě jejich světovládným ambicím. A netajme si to. Stejně jako tento zápas z naší vůle nevznikl, z naší vůle konec nevezme. Formy tohoto zápasu mohou se zmírnit, ale z protilehlosti našich národních zájmů je nutná opatrnost při každém spojenectví.”
Velké nebezpečí pro republiku spatřoval rovněž v českých komunistech. Ty považoval za stejně protistátní skupinu, jako byli například Němci z pohraničí. Komunisté totiž svými aktivitami přímo negovali všechny jeho sny o jednotě národa. Dykovi se příčily separatistické úchylky komunistů, když na půdě sněmovny nebo v senátu srovnávali působení české správy na Slovensku s novodobým kolonialismem a v separatistických tendencích povzbuzovali i sudetské Němce. Dyk si nepřál, aby byla komunistická strana zakázána. Chtěl pouze, aby komunistické živly zmizely z vysokých parlamentních funkcí, a aby jejich stále četnější výstřelky nebyly tolerovány. O bolševické revoluci v Rusku prohlásil, že byla opravdovým neštěstím, protože bolševici popustili uzdu krvavé anarchii, která zachvátí celé Rusko natolik, že se tento kolos na bortících se hliněných nohou stane obětí cynického dobrodruha. Za takového dobrodruha považoval právě Lenina.
Přestože Dykovy názory nebyly ve své době obecně sdílené ani rozšířené a jejich nositel byl často oficiálními činiteli označován za negativistického šovinistu, byl Dyk svým způsobem vizionář. Jeho dvě nejtíživější noční můry - německý nacionalismus (šovinismus) a komunismus totiž krajně nepříznivě určovaly klima v Československu víc než jedno půlstoletí. Protože především v historii kdyby neplatí, lze už bohužel jen v akademické rovině vést diskuse o tom, co by se stalo, kdyby Dyk svůj „boj s větrnými mlýny” vyhrál a společnost vzala jeho obavy z německého nacionalismu (šovinismu) a komunismu včas vážně.
