Viľgeľm Karlovič Kiucheľbeker

Viľgeľm Karlovič Kiucheľbeker byl ruský básnik, dekabrista.

Životopis

Viľgeľm Karlovič Kiucheľbeker pocházel ze šlechtické rodiny německého původu. Po studiu na Cárskoselskom lyceu (jeho spolužák byl Alexandr Sergejevič Puškin) působil jako ministerský a diplomatický úředník. Krátce bydlel v Německu, Itálii, Řecku, v roce 1821 přednesl v Paříži pár přednášek o ruské literatuře. V letech 1821 -1822 pracoval jako úředník na Kavkaze, kde se poznal s Gribojedovom. V letech 1823 - 1824 vydával v Moskvě spolu s V. F. Odojevským druhý nejvýznamnější děkabristického almanach Mnemozina. Po porážce děkabristického povstání byl nejprve odsouzen k smrti, pak mu trest změnili a deset let strávil ve vězení. Od roku 1835 žil jako vyhnanec na Sibiři a tam, oslepnutí a nervově vyčerpaný, zemřel na tuberkulózu.

Tvorba

Byl nejplodnějším z děkabristického autorů. Byla pro něj příznačná stylová a tvarová nevyhraně. Ve své tvorbě měl blízko k neoklasicistnej estetike.V preddecembrovom období se uplatňoval především jako hlasatel svobodomyslné chápaného patriotismu, služeb smělým občanským ideálům. Svědčí o tom jeho tehdejší politická lyrika, například Přítelem na Rýně (К друзьям, на Рейне, 1821), Řecka píseň (Греческая песнь, 1821) a hlavně programové verše v básních Jevgeniji (К Евгению, 1820), Proroctví (Пророчество, 1822) , Úděl básníků (Участь поэтов, 1823), Básníků los (Жребий поэта, 1824), Byronova smrt (Смерть Байрона, 1824). Nejvýznamnějším dílem jeho rané tvorby byla hrdinská tragédie ze starého Ruska Argejci (Аргивяне, 1822 - 1825). Znamenala nový posun v ruské dramatu, protože narušuje klasicistní princip jednoty děje, místa a času a nahrazuje kanonizován šesťstopový rýmovaný jamb päťstopovým nerýmovaným veršem, blankversom. V roce 1824 napsal článek O charakteru naší poezie a obzvláště lyriky v uplynulém desetiletí (О направлении нашей: поэзии, особенно лирической, в последнее десятилетие), který uveřejnil v almanachu Mnemozina. V tomto článku napadl romantismus Žukovského, který považoval za zpátečnický, odporující produktivnímu vývinu ruské poezie. Kiucheľbeker požadoval poezii, v níž se realizují ideály občanské svobody. Kiucheľbekerova tvorba z vězení a vyhnanství má většinou vzpomínkový a bojovně protestní charakter, např.. Rylejevov stín (Тень Рылеева, 1827), Elegie (Элегия, 1832), Za Jakubovič (На смерть Якубовича, 1846). V třídílném dramatickém obraze Ižorskij (Ижорский, první dva díly 1829 - 1835, třetí 1840 - 1841) se pokusil formou romanticko-ironického mystéria zachytit životní ztroskotání "zbytečného člověka" (příbuznost s Oněgin a Pecorino, napovídá o tom i jméno hlavního hrdiny, stejně odvozeného od názvu ruské řeky). Historická tragédie Prokofij Ljapunov (Прокофий Ляпунов, 1834) oživuje v duchu Rylejevových dúm postavu jednoho z vůdců lidového odporu proti polskému vpádu z počátku 17. století. Ze skladeb inspirovaných folklorem je významná pohádka Ivan, syn kupecký (Иван, купецкий сын, 1832 - 1842).

Kiucheľbeker byl členem Svobodného spolku ctitelů slovesnosti, věd a umění (Вольное общество любителей словесности, наук и художеств) a filosofického kroužku Ľubomúdrych.

Zdroje

• PAROLEK, Radegast - HONZÍK, Jiří: Ruská klasická literatura. Svoboda, Praha: 1976. 629 s.
• KULEŠOV, Vasilij Ivanovič: Istorija russkoj literatury XIX veka. Vydavateľstvo МГУ, Moskva: 1997. 624 s. ISBN 5-211-03044-3

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace.
Pomozte Metapedii tím, že jej vhodně rozšíříte.