Reductio ad Hitlerum

Reductio ad Hitlerum nebo argumentum ad Hitlerum je argument ad hominem (k člověku; argument, kterým se diskutující snaží vyvrátit oponentovo tvrzení poukazováním na oponentovy vlastnosti, jednání, na jeho skutečné či domnělé nedostatky) či ad misericordiam (působící na city, soucit, milosrdenství, lítost, emoční vydírání), kterým je názor oponenta přirovnáván k názorům Adolfa Hitlera nebo nacistické strany.

Jedná se o jistou variantu důkazu sporem, definovanou roku 1951 politickým filosofem Leo Straussem v článku Measure: a critical journal.1 Používání tohoto klamu je známé jako hraní nacistické karty, analogicky také hraní rasové karty.2 Často se používá jako taktika ke znemožnění argumentace, protože taková přirovnání zapříčiní rozčílení a odvedení oponentovy pozornosti.

Klamná podstata argumentu

Jedná se o tvrzení, že nějaký postoj vede k důsledkům – nebo je stejný – jako postoje zastávané či realizované Adolfem Hitlerem nebo Třetí říší, čímž se „dokazuje“ jeho nepřijatelnost. Například: „Hitler miloval zvířata, takže ochrana zvířat je fašistická [protože to, co dělal Hitler, bylo špatné, nebo protože by to mohlo vést k výsledkům ideologicky či morálně odpovídajícím Hitlerovým].“ Ad Hitlerum se mnohdy projevuje zaměňováním příčiny a důsledku i spojením údajné příčiny s naprosto nesouvisejícími důsledky. Například Hitler měl rád psy a děti, ale tvrdit na základě toho, že mít rád psy a děti je špatné, je nelogické.

K témuž účelu lze použít i jiné zločinné, kontroverzní náboženské nebo politické postavy, případně zločiny spáchané někým jiným než Hitlerem a nacisty. Například na základě reductio ad Stalinum lze tvrdit, že ateismus je nebezpečný, protože Stalin byl ateista.

Klamnou podstatu reductio ad Hitlerum lze snadno objasnit určením X jako něčeho, co Adolf Hitler a jeho následovníci podporovali, ale co se nepovažuje za neetické, například malování, klasická hudba nebo vlastnění psů.

Historie výrazu

Tento výraz byl poprvé použit v článku profesora Leo Strausse z Chicagské univerzity „Measure: a critical journal“ na jaře 1951; ve známost vešel díky knize téhož autora Přirozené právo a dějiny, kapitola II:

„... klam, který se v posledních desetiletích často používá místo reductio ad absurdum: reductio ad Hitlerum. Názor nevyvrací fakt, že ho zastával Hitler.“

Tradicionalistický katolík Thomas Fleming v roce 2000 popsal jeho používání proti tradičním hodnotám:

„Leo Strauss to nazval reductio ad Hitlerum. Pokud měl Hitler rád novoklasické umění, znamená to, že klasicismus je ve všech podobách nacistický; pokud chtěl Hitler posílit německou rodinu, tradiční rodina (i její zastánci) je nacistická; pokud Hitler mluvil o „národu“ a „lidu“, jakékoliv vzývání národnosti, etnicity nebo dokonce lidovosti je nacistické...3

Existuje rovněž tzv. Godwinův zákon o internetových diskusích, který zní: Pravděpodobnost, že se v online diskusi objeví porovnání s Hitlerem či nacisty, se s růstem délky diskuse blíží jedné.