Julius Evola

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání
Julius Evola

Julius Evola (narozen jako Giulio Cesare Andrea Evola, a.k.a. Baron Evola, 19. května 1898 - 11. června 1974) byl italský fašistický filosof a rasový teoretik, esoterik a okultista.

Mládí

Narodil se jako potomek drobné sicilské šlechty španělského původu. Dostalo se mu přísné katolické výchovy, ale už v roce 1915 maloval moderní plátna a jako nadaný matematik studoval techniku v Římě. Dobrovolně narukoval do první světové války a byl důstojníkem dělostřelectva (na frontě se mj. sblížil s novinářem a futuristickým básníkem Giuseppe Bottaiem). Studia přeťatá válkou již nedokončil, ačkoliv mu chyběla jediná zkouška: chtěl prý tak jednou provždy uniknout pokušení, stát se „panem doktorem“ či „panem profesorem“ měšťácké společnosti. S malováním skoncoval po výstavách v Ženevě, Paříži a v Berlíně v roce 1922, dodnes je však možné obdivovat jedno z jeho dadaistických pláten v Galeria Nazionale d´Arte Moderna.


Hlubiny Evolova odporu vůči soudobé realitě

Tzarův dadaismus, povrchní jako buržoustská společnost, kterou karikoval, vyplnit nemohl. A tak se mladý aristokrat, formovaný mj. absolutními postuláty futurismu, poprvé stáhl zcela do sebe (1923). Objevil krásu a duchovní rozměr horolezectví, zkoušel omamné látky, především však intenzivně studoval filosofy německého idealismu a posléze i další filosofické a náboženské tradice, včetně mystiky, alchymie a magie. V ústraní tak vznikly jeho první literární díla (básně, filosofické traktáty, překlady).

Bylo to přirozeně studium chápané nikoliv jako prostředek k dosažení akademických hodností, nýbrž jako propedeutika k vlastní proměně, „iniciaci“. V duchovních světech různých národů hledal postoje a myšlenky, z nichž hodlal vytvořit doktrínu schopnou čelit doktrínám „moderny“: tradicionalismus. Následně pak s pomocí jeho vybraných nositelů („řádu“) proměnit i společnost (přesně podle vzoru zednářů či jezuitů). To byl také motiv, proč v roce 1925 začal komentovat politické dění v zemi a kontaktoval přední hermetiky (Arturo Reghini, Guido di Georgio aj.). O rok později založili tzv. „Skupinu UR“, kroužek, který si kladl za cíl pěstovat „praktickou metafyziku“. Nešlo tedy o módní spiritualismus (spiritismus, theosofii nebo okultismus), spíše o pokus vymanit se z intelektuálních konstrukcí moderního myšlení a prostřednictvím rituálu překročit hranici (ať již individuálně či kolektivně) mezi profánní a sakrální kulturou. Skupina měla i konkrétní politický cíl: prodchnout fašistický režim pohanskou duchovností imperiálního Říma. Benito Mussolini sledoval tyto snahy se zájmem i s porozuměním, praktická politika ho však nevyhnutelně vedla k lateránským smlouvám (6. 7. 1929) s Vatikánem. Evolova první zásadní práce - „Pohanský imperialismus“ - tak vyšla v naprosto nevhodnou dobu a „Skupina UR“ se (především) pro neshody s Reghinim rozpadla.

Třicátá léta a válka

Třicátá léta znamenala pro Evolu v mnoha ohledech vrchol. Doma v Itálii sice byl pro své politické názory šikanován (včetně fyzického útoku), měl však i mocné ochránce (ministr G. Bottai) a kniha Revolta proti modernímu světu, esence Evolova světonázoru, vzbudila ohlas v zahraničí: hodně cestoval, přednášel na univerzitách i v soukromých společnostech (hlavně v Německu), osobně se seznámil s předními osobnostmi konzervativní revoluce (Ernst Jünger), národního socialismu (Rudolf Hess) i evropského fašismu (Corneliu Zelea Codreanu). Kritika buržoazních projevů fašismu zprava, kterou Evola postupně vedl v několika listech, se líbila fašistické avantgardě a snad i Mussolinimu, narážela však na rozhořčený odpor funkcionářů, kariéristů a byrokratů z „každodenní“ politiky: jimi byl Evola postupně zatlačován do pozadí. Ani z této skutečnosti vyplývající orientace na Německo a „černý řád“ nebyla úspěšná. Evolovo myšlení sice vzbudilo zájem Heinricha Himmlera, vedoucího ideový boj s Alfredem Rosenbergem (s nímž Evola rozsáhle polemizoval), bylo však diskreditováno Himmlerovými lidmi z Ahnenerbe, kteří v něm snad spatřovali nežádoucí konkurenci.

Evola se zabýval i pojmem rasy: dosáhl-li ve fašistické Itálii někdy „oficiálního“ postavení a s ním spojeného vlivu, pak právě v této oblasti. Mussolini hodlal rasovou politiku Itálie postavit na Evolově nebiologickém pojetí. Je pravděpodobné, že teprve v této době (v první polovině 40. let) se oba muži seznámili i osobně, bylo však již pozdě. Na duceho žádost se Evola ještě zúčastnil vzniku Italské sociální republiky, přestože její ústava - radikální návrat k původnímu „syndikalistickému“ fašismu - byla v ostrém rozporu s jeho aristokratickými představami: „Nemohl jsem jinak, než následovat „legionářského“ ducha stovek tisíc věrných fašistů, kteří se rozhodli zachránit na ztracených postech alespoň čest“. Po krachu podniku, známějšího jako Republika Saló, se vrátil do Říma okupovaného spojenci, aby zde organizoval základy pro poválečné hnutí, záhy však byl nucen uprchnout před zatčením do Vídně. Zde žil pod cizím jménem a docházel do archivu. Zda ještě plnil nějaký úkol nebo jen využíval příležitosti k soukromým bádáním, není známo; 12. dubna 1945, několik dní před příchodem Rudé armády, byl však při bombardování těžce zraněn (mícha). Do Říma se vrátil z léčení až v roce 1948, ochrnutý na obě nohy. Celý zbytek života pak v podstatě strávil ve svém bytě na Via Vittorio Emmanuele II č. 148.

Po válce

Již krátce po návratu se okolo něj shromáždila skupina mladých mužů, kteří se nechtěli „dát strhnout okolní mizérií“. Napsal pro ně manifest („Orientamenti“), jehož rozšířením později vznikla kniha Lidé uprostřed ruin. Její autor byl v roce 1951 obviněn z „propagace fašismu“ a 6 měsíců strávil ve vazbě; před soudem se sám hájil a byl osvobozen ve všech bodech obžaloby.

O Evolově vlivu na Italské sociální hnutí (MSI) existují rozporuplné informace. Jeho čtenáři každopádně působili spíše v menších, mimoparlamentních organizacích (Ordine nuovo, Avantguardia Nazionale). Všechny prameny se naopak shodují, že zájem o jeho knihy stoupl po osmašedesátém roce, kdy rebelující univerzitní studenti rádi citovali z „Jízdy na tygru“: svou kritikou poválečného kapitalismu („kapitalista je ten, kdo s penězi obchoduje pro peníze“) totiž v mnohém předběhl neomarxisty z „frankfurtské školy“- o deset i dvacet let (Giorgio Almirante, šéf MSI: „Je to Marcuse pravice, jen lepší“). Sám už ale v možnost jakékoli společenské změny nevěřil. Přesto svůj boj nevzdával (např. plány na vydávání časopisu „Reakcionář“), ačkoli se jeho zdravotní stav stále zhoršoval.

Externí odkazy

Citováno z „http://cs.metapedia.org/m/index.php?title=Julius_Evola&oldid=4719“