Jan Palach

Jan Palach

Jan Palach (11. srpna 1948, Všetaty - 19. ledna 1969, Praha) byl český student filozofie na Univerzitě Karlově, který na protest proti okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968 spáchal 16. ledna 1969 sebevraždu sebeupálením v horní části Václavského náměstí v Praze. Na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté zemřel.

Dětství

Jan Palach se narodil v rodině živnostníka - cukráře ze Všetat. Změna režimu po roce 1948 postihla i jeho otce. V roce 1951 byla jeho cukrárna zrušena a o čtyři léta později i výrobna, a tak nastoupil jako dělník do pekáren v Brandýse nad Labem. Otec byl pro Jana Palacha velkým vzorem.

V letech 1954-1963 navštěvoval všetatskou základní školu. Byl tichým žákem, zajímal se o přírodu a historii, rád četl. Smrt otce v roce 1962 jím hluboce otřásla.

Studium na gymnáziu

Po základní škole byl přijat na mělnické gymnázium. Tam jej ovlivnila řada pedagogů, nejvíce Antonín Vrba, profesor historie. Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl solidní vědomostní základ.

Studium na vysoké škole

Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu UK. Přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat. Proto to zkusil na Vysoku školu ekonomickou, obor politická ekonomie, který ho také zajímal. Tentokrát byl úspěšný a od roku 1966 začal studovat. Přesto se dál zajímal o historii a sen studovat na filozofické fakultě ho neopustil. Zrealizovat se ho pokusil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky na FF UK a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis - politická ekonomie.

Během studia na VŠ cestoval - dvakrát byl v SSSR na letní studentské brigádě (1967, 1968), v polovině září 1968 odjel na sklizeň vína do Francie (tuto brigádu si zařídil ještě během studií na VŠE). Z korespondence vyplývá jeho kritický vztah k sovětské realitě.

Rok 1968

Pražské jaro 1968 prožíval velmi intenzivně, účastnil se řady diskusních večerů a schůzí. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nesl velmi těžce. Situace po 21. srpnu 1968 pro něj představovala výsledek násilí a to bylo něco, s čím se nemohl smířit. Proto mu byla blízká každá akce, která s touto situací vyslovovala nesouhlas; v listopadu 1968 se aktivně zúčastnil studentské stávky.

Počínající normalizace

Poté, kdy si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit. Přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí, aby zápasili o svůj osud. "Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí."

Pamětní deska

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16. 1. 1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí. Zemřel v nemocnici o tři dny později.

Jeho pohřeb 25. 1. 1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.

Posmrtnou Palachovu masku, která je dnes na pamětní desce na budově FF UK, tajně sňal akademický sochař Olbram Zoubek (zhotovil později i jeho náhrobek). Palachovy ostatky byly pochovány na pražském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech (1990 přenesena do původního hrobu na Olšanech).

Palachovy hroby na Olšanech i ve Všetatech se staly místy tichých demonstrací proti sovětské okupaci a "normalizační" realitě.

28. října 1991 byl Janu Palachovi in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.