Demokracie

Demokracie je politický systém, v němž má národ moc a vládne prostřednictvím zvolených zástupců.

Demokracie (zrozená v Aténách) znamená v řečtině etymologicky „vládu démů“. Demos je správní jednotka, do které mohli být voleni a vybíráni jen příslušníci „dému“, sboru svobodných občanů, s výjimkou „meteků“ (metoikoi=cizinci). Demokracie se staví proti všem různým formám tyranie nebo oligokracie (doslova: „vláda menšiny“). Demokracie je původní složkou evropských tradic, ať helénské, germánské, skandinávské nebo keltské. Orientální politické systémy se naproti tomu vyznačují despotickými rysy.

Demokracie opět přišla na scénu s osvícenstvím 18. století, byla však dalekosáhle zneužita, nejen v tzv. komunistických „lidových demokraciích“ (kde byla jen pláštíkem tyranie), ale také v dnešních demokraciích západních, které zase představují celé univerzum mezinárodního práva. Demokratismus se totiž stal globálním dogmatem. Fakticky je ale jen zástěrkou pseudodemokracie, ve které se na zájem národa nebere ohled. Západní demokracie jsou ve skutečnosti oligokracie.

Dnes obvyklé tlachy o demokracii, které se všude omílají až do omrzení, zakrývají radikální odklon od řecko-germánské demokratické tradice.

Nejprve se tyto demokracie staly kdysi plutokraciemi (doslova: „vláda bohatých“), kde je přístup k moci a k jejímu výkonu podmíněn penězi. Za druhé je ovládá politická třída, která se ustálila jako kariéristická, dalekosáhle korumpovaná kasta. Za třetí reálná moc již naprosto nepatří tzv. lidovým zástupcům, ale technokraciím, které se dostaly mimo kontrolu (a to na nacionální i evropské úrovni), finančním a ekonomickým nositelům rozhodnutí, lobbistům nebo kastovnictvím formovaným odborům, které beztak často „zastupují“ jen menšinu. Národ takto již není pánem svého osudu. Zakuklený totalitarismus se rozšířil: pod záminkou pluralismu tvoří pravice a levice vpravdě jednotnou stranu, oficiální ústavněprávní blok, v němž jsou přípustné jen politicky korektní platformy, tzn. programy, které vyhovují dominující oligarchii a ideologii.

Demokratismus je přitom o to perverznější a totalitárnější, když systém skutečnou demokracii vylučuje. Nejpozději od okamžiku, v němž národ vyjadřuje – nebo by mohl vyjádřit – údajně nebezpečné nebo „morálně opovrženíhodné“ ideje či názory, systém skutečné demokracii zabraňuje. Demokratismus se tedy zcela zjevně proviňuje proti demokratickým principům a opovažuje se skutečnou demokracii vinit z „populismu“, slova, které má být pohrdavé, a přece právě vyjadřuje blízkost národu (čímž je zároveň zřejmé, co si politika a média o „národě“, o „volbách“ atd. myslí).

Odmítání referenda o trestu smrti nebo o přistěhovalectví, neustálé útoky proti přímé demokracii ve švýcarských kantonech (naturalizace cizinců jsou tam předkládány národu), démonizování a před lety provedené, naprosto protiprávní, vyloučení Rakouska z EU po účasti FPÖ Jörga Haidera (který byl národem demokraticky zvolen, na kterém však ulpělo menetekel „pravicového extremisty“) ve vládě, kriminalizující podezření z nelegálnosti, ležící na všech „nacionalistických“ stranách v celé Evropě, které však mají legální a demokratické oprávnění, lhostejnost vládnoucích vůči imigračním proudům, které domácí obyvatelstvo neschvaluje, otevřeně projevované pohrdání voláním po jistotě, které vychází od střední vrstvy – tento sled příkladů, ve kterém by se dalo ještě dlouho pokračovat, ukazuje zcela jasně, že dominující ideologie není demokratická, nýbrž demokratistická. Demokracie se podporuje slovy, ale ne činy. V mrtvém komunismu i v západním demokratismu je demokracie akceptována, jen když zůstává hrou stínů.

V západní Evropě fakticky žádná demokracie neexistuje, o čemž svědčí už sama skutečnost, že vládnoucí očividně napomáhají kolonizaci našeho kontinentu masami národů třetího světa a islámem, zatímco domácí národy takovou kolonizaci většinou odmítají, a na jejich názor se beztak nikdy neptali. Devastace národa, jeho „etnocida“, je tedy současnou pseudodemokracií naprogramovaná. Projevuje se dokonce jako ryzí antidemokracie, protože ničí, co by vlastně měla chránit. Národ nebo jeho zástupci jsou ostatně vždy tázáni jen v podružných, nedůležitých otázkách: tedy ohledně legalizace homosexuálních partnerství, podílu žen v politických stranách, ohledně 35 hodinového pracovního týdnu a podobně. Důležitá rozhodnutí padají jinde. Přitom je např. ústavní rada ve Francii symbolem antidemokratické instituce: „areopag“ jmenovaných (nevolených!) „osobností“ tam cenzuruje zákony, které byly vydány lidovými zástupci, a to ne na základě ústavněprávních principů, nýbrž jedině z ideologických úvah.

Má tedy být člověk proti demokracii? V žádném případě: Spíše je třeba se upamatovat na evropské zdroje organické demokracie. A tato organická demokracie, která má původ v politické filozofii řecké antiky, je dosažitelná teprve v homogenním národě.

Koncept „volebního práva cizinců“ odporuje pojmům národa a demokracie. Účast všech na moci, a tedy na veřejném rozhodování, které se (do)týká každého, je možná jen v rámci skupiny lidí, jejíž příslušníci sdílejí tytéž hodnoty, tutéž paměť a tutéž kulturu. Multirasová, multikonfesijní společnost naprosto nemůže být demokratická, protože v ní neexistuje, a existovat nemůže, společný referenční bod. Taková společnost vede nutně k represi a kastovnímu systému. Organická demokracie musí vedle homogenity zahrnovat aristokratický princip, jinými slovy: jako vůdci elita nejlepších.

Organická demokracie tedy předpokládá meritokracii, tzn. výběr na základě přínosu, ne plutokracii, jak je tomu dnes. Je také třeba si uvědomit, že forma režimu není tak důležitá; vždyť např. protiklad mezi dědičnou monarchií a republikou je spíše sporem o slova. Existence dědičného krále, královské rodiny, sice vůli národa jistou kontinuitu, ochrannou moc, historicko-duchovní perspektivu zaručuje, mimo to však rozhoduje sama historie a „panovnická rodina“ není bezpodmínečně premisou duchovní a historické kontinuity národa.

Organická demokracie není v žádném případě egalitářská. Potřebuje vůdčí osobnosti. Ty ale musí sloužit národu, ne sobě samým. V orientálních tradicích, které dnes zamořují naše myšlení, slouží vládnoucí elity sobě, své pýše, svým prebendám. V autentické evropské tradici jsou naproti tomu vůdci, králové, císařové, elity nezištné, tzn., že slouží svému národu, jehož jsou jen jedním orgánem, přesně jako je mozek částí těla - proto pojem „organický“.

Organická demokracie nehájí jen bezprostřední zájmy „obyvatelstva“, nýbrž musí mít na zřeteli dějinný osud národa a dbát proto o jeho paměť i vývoj příštích generací, včetně imperativu suverenity a nezávislosti a také zvěčnění kolektivní, biologicko-kulturní identity.

Souhrnně lze říci, že organická demokracie je založena na následujících pojmech, které jsou zdánlivě protikladné, ve skutečnosti se však vzájemně doplňují: princip etnické homogenity, princip priority vůle národa, princip aristokratického výběru (meritokracie), princip dějinného osudu.