Carl Schmitt

Z Metapedia
Přejít na: navigace, hledání

Carl Schmitt (11. července 1888 - 7. dubna 1985) byl německý právník a teoretik moderní diktatury.

Carl Schmitt se narodil a byl vychován v hluboce katolické rodině, žijící v protestantské části Německa. Studoval právo v Berlíně, Mnichově a Štrasburku. Jeho první právně–politické texty byly zaměřeny proti moderní, laické kultuře, a prosycené hodnotami typickými pro tehdejší ultramontanismus – tedy zásadu bezpodmínečné poslušnosti k papeži –, která se mezi německými katolíky ustálila v reakci na antikatolickou politiku bismarckovského Kulturkampfu. Mnohokrát byl citován Schmittův citát, že „jsem katolíkem tak, jako je dřevo zelené“. Jeho náboženský pohled na svět nalezl plný výraz ve slavné Politické teologii (1922), kde zformuloval teze o svazcích mezi náboženskými a politickými pojmy a konkrétně to uzavřel ve slavné formuli, že „všechny pregnantní pojmy moderní státovědy jsou sekularizované pojmy teologie“. Kdybychom chtěli zanalyzovat z této perspektivy názory samotného Schmitta, nepochybně dojdeme k závěru, že jeho náklonnost k autoritarismu není ničím jiným než zlaicizovanou formou ultramontání vlády papeže nad Církví. Schmitt si totiž cenil autority a odmítal romantickou „vůli“, kterou vnímal jako výraz nebezpečného individualismu, znamenajícího popření pevných politických základů. Toto přesvědčení nalezlo své vyjádření v práci Politická romantika (1919).

Mezi válkami

V historické črtě diktátorských systémů Diktatura (1921) naskicoval Schmitt první základy své teorie decizionismu, tedy nadřazenosti politického rozhodnutí (v zájmu státu) nad ústavním pořádkem. Výsledek práce mu získal reputaci respektovaného mladého vědce, což mu vyneslo profesuru na právní fakultě v Greifswaldu (1921) a následně v Bonnu (1922–1928) a v Berlíně (1928–1933).

V období svého berlínského působení se Schmitt sbližuje s politickými kruhy konzervativní a nacionalistické výmarské pravice. V tomto období píše mnoho právních textů, v nichž vykládá podstatu své koncepce. Léta 1928–1933 jsou dobou zformování definitivní teorie Carla Schmitta. S pokorou – jako většina německé pravice – Schmitt připomínal období císařství. Byl monarchistou do morku kostí, ačkoli mu bylo jasné, že různé důvody vnitřní i zahraniční politiky činí restauraci úplně nemožnou. Hledal tak jiný institucionální prostředek, který by mohl vytvořit něco jako „protézu“ monarchie; hledal autoritu, která zavede řád a pořádek. Tehdejší Německo bylo demokratickou republikou, kde nebyli ani demokraté, ani republikáni. Pravice byla z podstaty antidemokratická, republikou pohrdali jako vnucenou; komunisti chtěli revoluci komunistickou; nacisti národně socialistickou.

Strany hájící demokracii měly ve Výmarské republice věčnou parlamentní menšinu a jedině fakt, že opozice byla vnitřně rozdělená (komunisti, nacisti, konzervativci) způsoboval, že se republikánská kocábka jakž takž držela na vodě. Republika byla chápána jako bitevní pole těch, kdo ji chtějí zničit.

Na přelomu 20. a 30. let stál před takovou šancí hitlerismus, který získával ve volbách stále více hlasů. Schmitt byl z nacistů vyděšený. Považoval je za reprezentanty politického primitivismu, za výraz politické ignorance mas, kterým chyběl pastýř, jakým byl doposud císař. Odtud vzešla jeho koncepce zdůvodňující možnost rozpuštění parlamentu prezidentem a delegalizaci krajních stran, jež už tehdy dominovaly politickému životu: komunistů a nacistů. Schmittova koncepce – zformulovaná především v Nauce o ústavě (1928) a v Obráncích ústavy (1931) – není jen politickou doktrínou, jako právní interpretací enigmatického a teoreticky nic neznamenajícího čl. 48, odst 2 výmarské ústavy, hovořícího o úloze obrany pořádku prezidentem. Z interpretace tohoto článku se vynoří myšlenky, na nichž bude založena celá právní Schmittova filozofie: 1) prezidentovo poslání dbát o veřejný pořádek; 2) prezidentovo právo vydávat nařízení z moci ústavy; 3) „decizionistický“ charakter prezidentury, protože právě prezident, podle vlastního rozhodnutí a bez ohledu na ústavní pořádek vyhlašuje výjimečný stav a přerušuje účinnost zákonů; 4) idea prezidentské diktatury.

Na základě vzpomínaného čl. 48, odst. 2 buduje Schmitt teorii autoritativního státu, kde prezident – silou osobního rozhodnutí (odtud pojem „decizionismus“) – ruší existující právně ústavní pořádek v případě objevení se a nárůstu krajních sil směřujících k převratu společenského a politického pořádku. Tato teorie byla zjevně namířena proti nacistům, kteří v okamžiku jejího uveřejnění rostli na síle, když legitimizovala eventuální státní převrat uskutečněný prezidentem Paulem von Hindenburgem.

Členem NSDAP

Po převzetí moci Hitlerem vystavily dřívější publikace Schmitta do nebezpečné situace zarytého nepřítele nové vlády, což jej přinutilo k výběru mezi emigrací a ostentativní podporou nové vlády. Schmitt se rozhodl zůstat v Německu a vstoupit do NSDAP. Bylo to způsobeno obyčejným oportunismem, ale svou oporu tento krok nacházel také v jeho politických koncepcích, jejichž podstatou byl neustálý provládní postoj. Helmut Quaritsch tuto podstatu charakterizuje takto: Schmitt je „prostátní, uznává nad všemi rozpory a změnami forem státu jeho společné jádro, vidí v něm suveréna dbajícího o vnitřní mír s pomocí politicko–administrativních prostředků zajišťujících pořádek. Pro něj je stát historický a vždy na prvním místě, ústavní forma je vždy na druhém místě. Nad ústavu a formu státu staví jeho existenci.“ (Positionen und Begriffe Carl Schmitts, 1995).

Vstup do NSDAP a kolaborace s nacismem přinutily Schmitta k závažnému přepracování jeho právně–politické doktríny. V dřívějších verzích sloužila diktatura k odpolitizování společnosti a monopolizaci politické sféry v rukách suveréna (prezidenta), tedy zničení demokracie, která znamenala pro populistické strany cestu k moci. Jejím cílem bylo odpolitizování, odseparování sféry politiky od nekompetentního lidu. Schmittův konzervativní ideál předpokládal, že normální lidi politika nezajímá. Teď se ale diktatura – způsobem typickým pro totalitarismus – stala nástrojem indoktrinace a politizace mas. Decizionismus byl z teorie autoritarismu přeměněn v teorii vůdcovství v totalitním státě. 30. 6. 1934 Schmitt publikuje slavný text Vůdce brání právo, který je apoteózou vůdcovské vlády. Do své státní teorie Schmitt zahrnul dříve nepřítomné antisemitské prvky. Jde o v roce 1936 přednesený referát Německá věda o právu v boji proti židovskému duchu. Publikační činnost a vystupování Schmitta v letech 1933–1936 – podmíněné konjunkturalismem a nechutí k politické emigraci – způsobily, že jeho dávní liberální a demokratičtí oponenti jej prohlásili za „fašistu“ a pokoušeli se dokázat, že apologie nacismu nevychází ze Schmittova konjunkturalismu a konformismu, ale je prostým důsledkem jeho autoritární politické a právní teorie. Teze o „prvním právníkovi III. Říše“ dodnes přetrvávají a propagovány levicí slouží k diskreditaci pravice a obecně ke zkompromitování všech nedemokratických politických režimů jako domněle příbuzných s fašismem. Korunním důvodem této argumentace zůstává osoba Carla Schmitta. Angažování Schmitta v nacismu znamená volné pole pro vytvoření pojmové zkratky „antidemokrat = fašista“.

Je ale třeba připomenout, že Schmitt nebyl nikdy v nacistických kruzích akceptován. V roce 1936 na něj brutálně zaútočil oficiální tiskový orgán SS Das Schwarze Korps, když mu vyčetl jeho antinacistické teorie z výmarské doby a dokazoval přitom nemožnost shody jeho teorie autoritarismu s totalitarismem, a k tomu filosemitské výmarské sympatie, zvláště práci v Handelshochschule v letech 1928–1930, která obecně platila za školu obsazovanou výjimečně vysokým počtem učitelů židovského původu. S výjimkou posledního obvinění – které je třeba brát jako „meritorní“ – byla zbývající pravdivá, protože mezi diktaturou a totalitarismem je zásadní rozdíl. V důsledku byl Schmitt přinucen odejít ze svých zastávaných postů ve školství i v administrativě.

Po druhé světové válce

Po kapitulaci Německa byl Schmitt internován okupační americkou vládou jako podezřelý z kolaborace s hitlerismem. Ačkoli byl tohoto obvinění zbaven, do oficiálního politického a intelektuálního života poválečného Německa se nevrátil. Do konce života jej tížila hysterická obvinění z fašismu. Posledních 40 let života prožil v politickém osamění. Doceněn byl pouze ve frankistickém Španělsku, kde z něj stvořili teoretika Francovy diktatury. Politické rozhořčení provázely ještě dřívější náboženské problémy, způsobené rozvodem s první manželkou a uzavřením nového manželství. Schmitt nemohl dosáhnout církevního zrušení prvního svazku a ztratil náboženskou víru. Výrazem Schmittovy zhouby a zklamání v soukromém, politickém a profesním životě je slavný a pro konzervativce šokující text Tyranie hodnot (1960), kde čteme, že veškeré hodnoty jsou výmyslem „teologů, filozofů a právníků“, kteří se jimi pokoušejí obdařit „hodnot zbavenou a nepochopitelnou přírodu“, aby „uzákonili svou existenci a práci“. Všechny hodnoty existují jen proto, aby legitimizovaly skupinové zájmy, jsou tedy subjektivní a vycházejí z materiálních a politických zájmů.

Dílo

  • Über Schuld und Schuldarten. Eine terminologische Untersuchung, 1910.
  • Gesetz und Urteil. Eine Untersuchung zum Problem der Rechtspraxis, 1912.
  • Schattenrisse (veröffentlicht unter dem Pseudonym ‚Johannes Negelinus, mox Doctor‘, in Zusammenarbeit mit Dr. Fritz Eisler), 1913.
  • Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen, 1914.
  • Theodor Däublers ‚Nordlicht‘: Drei Studien über die Elemente, den Geist und die Aktualität des Werkes, 1916.
  • Die Buribunken, in: Summa 1/1917/18, 89 ff.
  • Politische Romantik, 1919.
  • Die Diktatur. Von den Anfängen des modernen Souveränitätsgedankens bis zum proletarischen Klassenkampf, 1921.
  • Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, 1922.
  • Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, 1923.
  • Römischer Katholizismus und politische Form, 1923.
  • Die Rheinlande als Objekt internationaler Politik, 1925.
  • Die Kernfrage des Völkerbundes, 1926.
  • Der Begriff des Politischen, in: Archiv für Sozialwissenschaften und Sozialpolitik 58/1927, 1 ff.
  • Volksentscheid und Volksbegehren. Ein Beitrag zur Auslegung der Weimarer Verfassung und zur Lehre von der unmittelbaren Demokratie, 1927.
  • Verfassungslehre, 1928.
  • Hugo Preuß. Sein Staatsbegriff und seine Stellung in der dt. Rechtslehre, 1930.
  • Der Völkerbund und das politische Problem der Friedenssicherung, 1930, 2. erw. Aufl. 1934.
  • Der Hüter der Verfassung, 1931.
  • Der Begriff des Politischen, 1932 (Erweiterung des Aufsatzes von 1927).
  • Legalität und Legitimität, 1932.
  • Staat, Bewegung, Volk. Die Dreigliederung der politischen Einheit, 1933.
  • Das Reichsstatthaltergesetz, 1933.
  • Staatsgefüge und Zusammenbruch des Zweiten Reiches. Der Sieg des Bürgers über den Soldaten, 1934.
  • Über die drei Arten des rechtswissenschaftlichen Denkens, 1934.
  • Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes, 1938.
  • Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff, 1938.
  • Völkerrechtliche Großraumordnung und Interventionsverbot für raumfremde Mächte. Ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht, 1939.
  • Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923 – 1939, 1940 (Aufsatzsammlung).
  • Land und Meer. Eine weltgeschichtliche Betrachtung, 1942.
  • Der Nomos der Erde im Völkerrecht des Jus Publicum Europaeum, 1950.
  • Donoso Cortes in gesamteuropäischer Interpretation, 1950.
  • Ex captivitate salus. Erinnerungen der Zeit 1945/47, 1950.
  • Die Lage der europäischen Rechtswissenschaft, 1950.
  • Das Gespräch über die Macht und den Zugang zum Machthaber, 1954.
  • Hamlet oder Hekuba. Der Einbruch der Zeit in das Spiel, 1956.
  • Verfassungsrechtliche Aufsätze aus den Jahren 1924 – 1954, 1958 (Aufsatzsammlung).
  • Theorie des Partisanen. Zwischenbemerkung zum Begriff des Politischen, 1963.
  • Politische Theologie II. Die Legende von der Erledigung jeder Politischen Theologie, 1970.
  • Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951, hrsg.v. Eberhard Freiherr von Medem, 1991 (posthum).
  • Das internationale Verbrechen des Angriffskrieges, hrsg.v. Helmut Quaritsch, 1993 (posthum).
  • Staat – Großraum – Nomos, hrsg. von Günter Maschke, 1995 (posthum).
  • Frieden oder Pazifismus?, hrsg. von Günter Maschke, 2005 (posthum).
  • Carl Schmitt: Tagebücher, hrsg. von Ernst Hüsmert, 2003 ff. (posthum).