Úvahy o revoluci ve Francii

Úvahy o revoluci ve Francii je kniha, jejímž autorem je britský konzervativní politik Edmund Burke. Poprvé vyšla v listopadu roku 1790.

Patří k nejvýznamějším dílům světového konzervativního myšlení. Je koncipována jako dopis Burka "jistému mladému muži z Paříže", který jej požádal o vysloveni názoru na současné děni v jeho vlasti (počínající události tzv. Francouzské revoluce). Burke zásadně nesouhlasí s vývojem událostí ve Francii a podrobuje důkladně kritice nejen události samotné, ale i myšlenky a představy vůdců, jimiž se revoluce zaštiťuje. Zpočátku je jeho kritika zaměřená na samou podstatu revoluce a jejího pojetí lidských prav, svobody a rovnosti. V dalších částech se zabývá jednotlivými oblastmi státního zřízení, které byly v revoluci významně či naprosto změněny, od ústavního práva po konkrétní prvky statní správy a moci. Ve svých skeptických úvahách velmi často předpovídá věci, které se později skutečně potvrdily.

Velmi významnou roli má pro Burka církev, jejíž privilegia jsou pro něho nedotknutelná a o níž je přesvědčen, že je ve společnosti naprosto nenahraditelná. Také "přirozené" rozvrstveni společnosti na urozené, bohaté a ty ostatní je pro Burka zárukou kvalitního fungovaní společnosti, neboť nikdo nemá lepší předpoklady k vládnutí, než ten, kdo po svých předcích zdědí odpovědnost držet majetek. Zajímavý je ovšem také jeho přístup k zbohatlíkům, kteří profitují ze společenských změn ve Francii. Přestože je pro něho movitost člověka nezanedbatelným faktorem k hodnocení jeho kvalit, nepřiznává toto právo těm, kteří k majetku přišli "nemorálním" způsobem (spekulanti, noví vlastníci zkonfiskovaného majetku apod.), na rozdíl od přirozených vlastníků (církev, šlechta, pozemkoví vlastníci). Některé části této knihy mají i dnes aktuální platnost, zejména pokud se jedná o apel proti bezbřehé liberalizaci společnosti či zavádění nových řádů bez návaznosti na tradiční a skutečně osvědčené principy.

Ukázka

Posud nikdy nebyl žádný člověk poután pocitem hrdosti, sounáležitosti a láskyplného vztahu k nějaké čtvereční výměře. Nikdy se nebude hrdě hlásit k tomu, že je příslušníkem čtverce č. 71 či občanem nějakého abstraktního útvaru s přidělenou visačkou. Občanské cítění se v nás probouzí v našich rodinách. Kdo je chladný v příbuzenských vztazích, nemůže být horlivým občanem. Naše city se postupně dotýkají širšího sousedství a pronikají k tradičním vztahům v provincii.

Rozdělení naší země vytvořené zvykem, a ne křečovitým rozhodnutím moci, dávala vzniknout spoustě malých obrázků velké země, které naplňovaly srdce hřejivým citem. Tato patriotická zaslíbenost nijak nedusí lásku k celku.

Na tomto celém území i na starých jménech provincií záleží občanům díky starým předsudkům a nevykalkulovaným zvykům, ne kvůli geometrickým vlastnostem jejich tvaru.

Reference

Edmund Burke: Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, 1997