Zázrak na Visle

V roce 1918 vzniklo ve Střední Evropě vícero národních států, mimo jiných znovunabylo nezávislost Polsko. Pro obnovenou polskou státnost bylo však ukončení I. světové války jen začátkem období boje o hranice a udržení svrchovanosti. Nejdramatičtější kapitolou těchto zápasů je polsko-sovětská válka v letech 1919-1921, během níž nepřítel dosáhl linie Visly. V této válce nešlo jen o tvar východních polských hranic, ani o samotnou polskou nezávislost. Skvělé vítězství, v němž Poláci porazili ve dnech 13.-25. srpna 1920 u Varšavy Rudou armádu, zastavilo bolševikům cestu do Evropy. Varšavská bitva znemožnila násilný „export revoluce“ na Západ. Než se tak však stalo, málokdo věřil v možnost zastavení vítězné sovětské armády.

Fedarace versus sovětizace

Nejdůležitějším ohrožením pro mladou polskou státnost byla sovětská doktrína světového pochodu revoluce. Po kapitulaci Německa zahájila sovětská vláda operaci s krycím jménem „Visla“. Rudá armáda měla „pomoci revoluci“ a instalovat sovětskou moc na západních územích carského impéria. Sovětské jednotky vstoupily do Běloruska a Litvy. V prosinci 1918 obsadili Minsk, v lednu 1919 Vilnius a Kaunas (Kovno). 27. února 1919 byla proklamována Litevsko-běloruská socialistická republika sovětů (tzv. „LitBiel“). V tomto období soupeřily mezi polskými politickými elitami dvě koncepce východní politiky. Nejsilnější strana, národovci Romana Dmowského, navrhovala budování státu především na územích etnicky polských a měla omezené nároky na bývalé východní území Polska, obývané většinou nepolským obyvatelstvem. Hlava státu – „náčelník“ Józef Piłsudski a ostatní politická uskupení upřednostňovali ale myšlenku vytvoření bloku států ve federaci s Polskem, který by se stal bariérou pro ruskou expanzi na Západ. V únoru 1919 vstoupila polská armáda na běloruské území, kde se odehrály první polsko-sovětské boje. Poláci zahájili ofenzívu a v dubnu obsadili Nowogródek, Lidu a Vilnius a v srpnu dorazili do Minsku. V tomto čase už probíhaly polsko-sovětské boje na Ukrajině, které začaly bezprostředně po ukončení polsko-ukrajinského konfliktu a po obsazení Východní Haliče Poláky po řeku Zbrucz v čevenci roku 1919. Zanedlouho však začala nad bolševiky vítězit armáda „bílého“ generála Denikina, proto Piłsudski zastavil ofenzívu. Piłsudskému se bolševici zdáli být menší hrozbou než carští generálové, kteří negovali právo Polska na nezávislost. Piłsudského rozhodnutí přispělo k Denikinove porážce. Až v lednu 1920, na žádost lotyšské vlády, polský generál Edward Rydz-Śmigły v čele 1. a 3. Divize Legie vyrazil na Dyneburg, dobyl město a odevzdal ho Lotyšsku. Obě strany využily zimní přestávku v bojových operacích k přípravě ofenzívy. Rudá armáda soustřeďovala své síly v Bělorusku a Poláci ve Východní Haliči. 10. března 1920 schválilo sovětské vedení plán invaze do Evropy. Západní front pod velením generála Michala Tuchačevského měl operovat na linii Smolensk – Varšava – Berlín a Jihozápadní front generála Alexandra Jegorova (s komisařem Stalinem) měl po dobytí Haliče směřovat přes Československo na Balkán. Na jaře roku 1920 uzavřela polská strana alianci s atamanem Semenem Petlurem a vládou Ukrajinské lidové republiky a následně 25. dubna se začala ofenzíva na Ukrajině. Sovětské síly rychle ustupovaly, podařilo se jim však uniknout větší porážce a přeplavily se za Dněpr. Polská armáda podporovaná ukrajinskými jednotkami 7. května 1920 obsadila Kyjev. Územní cíle na jihovýchodním frontě byly dosaženy. Očekávání Piłsudského se však nesplnila. Místní obyvatelstvo zůstalo pasivní, Petlura nezískal větší podporu a k realizaci federačních plánů chyběli partneři. Současně sovětská armáda nebyla poražena a dobytí Kyjeva Poláky vzbudilo velkoruský patriotismus, který bolševici dokázali využít. Do Rudé armády začali vstupovat bývalí carští důstojníci. Koncem května sovětské jednotky zahájily ofenzívu a už 5. června Poláci spolu s jednotkami Petlury vyšli z Kyjeva a za boje ustupovali na Západ. Rudá armáda rychle pospíchala za nimi až pod Lvov a Zamość. Současně se úspěšně vyvíjela sovětská ofenzíva na severu. Do konce července bolševici obsadili Vilnius, Grodno a Bielostok, v polovině srpna Rudá armáda vedená Michalem Tuchačevským dorazila do Visly a bezprostředně ohrozila polské hlavní město. Vítězství nad Polskem se zdálo být na dosah ruky. Lenin ve své řeči prohlásil, že „rozbíjejíc polskou armádu, rozbíjíme versaillský mír, na kterém se zakládá celý systém mezinárodních vztahů“. Neskrýval při tom, že operace proti Polsku je zároveň ofenzívou proti státům Dohody. Přesto západní mocnosti s pomocí Polsku nepospíchaly. Když bolševiči útočili na Varšavu, komunisti na Západě vedli úspěšnou propagandistickou kampaň pod heslem „ruce pryč od sovětského Ruska“. Velká Británie doporučila Polákům přijmout mír s bolševickými podmínkami, což by v praxi znamenalo likvidaci polské nezávislosti. Francouzské peníze nepřekročily celkově sumu, kterou Paříž spotřebovala na jediný den bojů v průběhu I. světové války. Francie a Spojené státy rozhodly o pomoci až v srpnu. Transporty zbraní a munice pro Polsko nepustilo přes své území nejen Německo, ale i Československo. Útok osmisettisícové armády Tuchačevského měl rychle zpečetit osud Varšavy, armáda jizdy Semjona Buďonného útočila na Lvov a armádní sbor Gaj-Hana vkročil do severního Mazovska, aby uzavřel v obklíčení polské síly seskupené u Varšavy. Z polského hlavního města odešli představitelé diplomatického sboru, zůstali jen Italové a papežský nuncius Achilles Ratti (pozdější papež Pius XI.). Situace Polska vyhlížela skutečně tragicky.

Národní mobilizace

Polská společnost, i když politicky velice rozdělená, se sjednotila v obrovském obranném úsilí. Vznikaly občanské výbory národní obrany, probíhaly sbírky, stále byly formovány další dobrovolnické jednotky. V nové Vládě národní obrany spolupracovali představitelé všech hlavních politických stran. Poprvé a naposledy plnili vysoké státní funkce současně Józef Piłsudski a Roman Dmowski. Trvala masová mobilizace, Varšavu šli bránit vysokoškoláci a středoškolská mládež. Základní podmínkou úspěšné obrany na Visle bylo především probuzení víry v možnost vítězství v armádě. Byla to však velmi těžká úloha po dlouhém ústupu polských jednotek pod náporem obrovských mas nepřítele.

Varšavská bitva

Operace, která do dějepisu vešla pod názvem Varšavská bitva nebo „zázrak na Visle“, se odehrála hlavně na třech úsecích: na předpolí Varšavy v oblasti městečka Radzymin, na sever od hlavního města u řeky Wkra a od 17. srpna na jihovýchodě od metropole u řeky Wieprz. Piłsudski počítal s tím, že sovětský útok začne až 17. srpna, ale už 13. srpna zaútočily nejlepší sovětské divize na Radzymin. Město bylo po těžkých bojích dobyto a polské jednotky musely ustoupit na druhou linii obrany mezi Nieporętem a Rembertowem. Rudá armáda stála už jen 13 km od Varšavy. Těžiště obrany hlavního města spočívalo na seskupení Severního frontu pod velením generála Józefa Hallera. Ten na klíčový úsek u Radzyminu poslal kromě jiného 10. pěší divizi gen. Lucjana Żeligowského. Tato jednotka dostala povel udeřit na Radzymin brzy ráno 15. srpna. Boj začal už v noci a po celodenních krvavých bojích se podařilo vytlačit sověty z města. Bezprostřední ohrožení Varšavy se podařilo likvidovat, neznamenalo to ale, že metropole je už zachráněna. Polské jednotky utrpěly těžké ztráty, Tuchačevskij nadále útočil a jízda Gaj-Hana dobývala území na sever od Varšavy. Na severním frontu zahájila 14. srpna 5. armáda generála Władysława Sikorského ofenzívu u řeky Wkra. Kvůli odlehčení obrany Varšavy musely tři polské pěší divize a jedna divize jízdy zaútočit na uskupení patnácti sovětských divizí. Navzdory tomu během několika dní polské jednotky dorazily do Mławy. Tuchačevskij si myslel, že polské jednotky jsou soustředěné u Varšavy a na sever od hlavního města a na tyto úseky poslal své hlavní síly. Tímto způsobem vznikl na jihu „měkký podbřišek“, který se rozhodl využít Piłsudski a polský generální štáb.

Obrat

Bolševiky oklamaly skryté manévry polských jednotek. Mobilizace polských ofenzivních sil na jihu u řeky Wieprz pro ně byla překvapením. 17. srpna v této oblasti zaútočila tzv. manévrová skupina pěti pěších divizí a brigády jízdy. Těmto jednotkám pod osobním velením Piłsudského se podařilo prolomit sovětské linie při Kocku a Cycowe a následně proniknout do týla jednotek útočících na Varšavu. Sovětská vojska podlehla panice. 19. srpna musel Tuchačevskij zavelet k ústupu. Polské jednotky pokračovaly v útoku na sever a snažily se bolševikům zablokovat cestu k útěku. Jádro sovětských sil, 16. armáda, byla téměř úplně zničena a to, co z ní zůstalo, ustupovalo na východ. Na severu armádní sbor jízdy Gaja a 4. armáda, které šly příliš daleko na západ, začaly 21. srpna ustupovat a musely se zachránit internací v německém Východním Prusku. Sovětský Západní front utrpěl těžké ztráty. Zahynulo kolem 25 tisíc vojáků a důstojníků, 66 tisíc se dostalo do polského zajetí, kolem 44 tisíc bylo internováno na německém území. Polské ztráty během operace představovaly kolem 40 tisíc padlých, raněných a zajatých. Po měsíci polská armáda potvrdila svou převahu a zvítězila v bitvě u Niemenu. Porážku utrpěla Rudá armáda také na jihu Polska. U Komarowa a Hrubiszowa byla rozbita armáda Buďonného. Do uzavření příměří v říjnu 1920 Poláci dosáhli linie Tarnopol – Minsk. Polsko-sovětskou hranici stanovila mírová smlouva, která byla podepsána 18. března 1921 v Rize.

Spor o strůjce úspěchu

Od dob varšavské bitvy trvá spor, kterému veliteli Polsko může vděčit za záchranu. První místo v panteonu vítězů si rezervoval hlavní velitel ozbrojených sil maršál Piłsudski. Rozhodnutí bitvy se často připisuje právě útoku jeho jednotek z jihu. Samotný termín „zázrak na Visle“ měl původně ironický význam a byl používán politickými protivníky maršála Piłsudského, kteří zpochybňovali jeho podíl na vítězství. Tito lidé, hlavně z řad národovců, nejčastěji poukazovali na zásluhy šéfa štábu generála Tadeusze Rozwadowského a generála Weyganda, jednoho z 600 francouzských důstojníků, kteří pomáhali polské armádě. Mnozí historici se přiklánějí k šalamounskému řešení sporu, podle kterého se varšavská bitva odehrála podle operačního plánu, vypracovaného na základě koncepce Piłsudského generálem Rozwadowským a jeho spolupracovníky. Pro jeho realizaci bylo klíčové velice riskantní, rychlé přesunutí jednotek na jih. Úspěch byl možný také díky chybám sovětů. Mezi nimi je třeba na prvním místě vzpomenout subordinaci Buďonného, který příliš pozdě vyrazil na pomoc Tuchačevskému. Bolševici podcenili možnosti mobilizace polské společnosti a strategické schopnosti polských velitelů. O výsledku této bitvy nerozhodli štábní důstojníci ani geniální plány. Samotný Piłsudski přiznával, že náhlá změna v postavení obou bojujících stran byla podivná a nešla z hlavy.

Neuvěřitelná shoda okolností

Pro mnoho obyvatel polského hlavního města nabyl heroismus obránců rysy nadpřirozenosti. Kněz Ignacy Skorupka, který zahynul s krucifixem v ruce v čele útočících dobrovolníků, se stal symbolem Boží ochrany nad Polskem. Přitom se v průběhu bojů odehrály dvě celkem lidské, avšak iracionální události, které významným způsobem ovlivnily průběh bitvy a v konečném důsledku i výsledek celé války. 15. srpna pod Radzyminem 1. prapor 28. Pěšího pluku Kaniowských střelců pod velením poručíka Stefana Pogonowskiego předčasně, v jednu hodinu ráno, zahájil z vlastní iniciativy útok na Wólku Radzymińsku, kde se soustředily útočné jednotky nepřítele. Mezi překvapenými sovětskými vojáky vypukla panika a prapor pětadvacetiletého Pogonowského, který zahynul během útoku, vytlačil několikanásobně početnější sovětské síly. Velitel divize gen. Żeligowski později vzpomínal, že Pogonowskému se podařilo zasáhnout nejcitlivější místo ruské armády a díky němu se uskutečnil psychologický zlom v bitvě. Ve stopách jeho praporu zaútočily jiné jednotky a do večera se Polákům podařilo po krvavých bojích opětovně obsadit Radzymin. Ve stejný den, přelomový 15. srpen, nastal zvrat na severním úseku frontu. Během ofenzívy 5. armády gen. Sikorského jednotka hulánů z 203. dobrovolnického pluku bravurně přešla v noci na území obsazené nepřítelem a brzy ráno zaútočila na Ciechanów. Ve městě huláni rozbili štáb sovětské 4. armády, přičemž dobyli vysílač, který byl jediným prostředkem spojení 4. armády s velením Západního frontu. Díky tomu šest výborných divizí a armádní sbor jízdy nevyrazily na pomoc Tuchačevskému k Varšavě a s přesvědčením o jejím rychlém dobytí pokračovaly v útoku na Západ. Tuchačevský ve svých pamětech přiznal, že přerušení spojení se 4. armádou nastartovalo sovětskou katastrofu.

Nejen hranice a nezávislost...

Operace u Varšavy zachránila Polsku nezávislost. Národ dokázal schopnost mobilizovat se a přinášet velké oběti. Vítězství na 20 let odsunulo od Polska hrozbu komunizmu a zároveň zastavilo sovětizaci Střední Evropy, revolucionizovaného Německa a možná také celého válkou unaveného kontinentu. Historiici přiznávají obrovský význam bitvy v dějinách Evropy 20. století. Lord d´Abernon ji ve své klasifikaci zařadil jako osmnáctou rozhodující bitvu v dějinách světa. „Zázrak na Visle“ má výjimečné postavení v tradicích polských ozbrojených sil. Na paměť událostí roku 1920 je 15. srpen svátkem polské armády. Na této legendě vyrostla nová generace v nezávislém Polsku a ani po II. světové válce se komunistům nepodařilo vymazat skvělé vítězství z paměti národa.

NM 4/2002