František Hlaváček

František Hlaváček (26. listopadu 1878 - 15. října 1974) byl český nacionalistický politik, účastník prvního a druhého odboje.

Do konce 1. světové války

Narodil se ve Slavkově. Za svých gymnasiálních studií se František Hlaváček zúčastnil pokrokářského hnutí, posléze se stává realistou. Od roku 1901 až do vypuknutí 1. světové války je zaměstnán v Obchodní a živnostenské komoře. Ve Vídni se seznamuje s Karlem Kramářem, je nadšen jeho politickými názory, stává se propagátorem Kramářova novoslovanství a v roce 1907 se stává členem mladočeské strany. Svého postavení v zaměstnání, které mu umožňuje cestovat, využívá k propagaci těchto myšlenek a současně pomáhá rozšiřovat slovanskou vzájemnost nejen po stránce politické, ale i obchodní. Zvláště pak intenzivní byly jeho styky s Jihoslovany. Mimo tyto slovanské aktivity pěstoval i velmi čilé styky s Italy. Vedle sympatií pro italskou kulturu byl přesvědčen, že Trojspolek, což byl pakt Německa, Rakousko-Uherska a Itálie, je jev víceméně dočasný. V roce 1906 zastupuje v Miláně na mezinárodním kongresu obchodních komor Obchodní komoru pražskou. Je to jeho první cesta do Itálie, zde navázal přátelství s prezidentem milánské komory, kterým byl senátor Salmoiragli. V něm jsme pak našli v dobách války velkého příznivce pro náš protirakouský odboj. Po vypuknutí světové války měl František Hlaváček možnost být vyreklamován z vojenské služby, on to však odmítl, pouze požádal své přátele, aby nic nesdělovali jeho rodině. Tento konflikt znamenal pro F. Hlaváčka šanci dobýt naši samostatnost a on se chtěl na této akci podílet. Na frontu se ale nedostal ihned. Nejdříve narukoval do Komárna, kde se setkal se svými jihoslovanskými přáteli, kteří mu dali informace z uherského parlamentu o tom, že válka s Itálií je fakticky nevyhnutelná. Posléze odchází na srbskou a následně sočskou frontu a to přestože mu jeho záhřebští přátelé nabízeli, že mu zajistí klidné místo v zázemí. Na jaře 1916 se ocitl na sočské frontě v linii Auzza – Britof, a to ve funkci pobočníka velitele praporu (dnes náčelníka štábu praporu). Tato funkce mu umožnila detailně prostudovat postavení rakouské armády i možnost zcizit asi 50 vojenských plánů a tak zvaných rezervátních armádních rozkazů. Ale všechny bezprostřední snahy dostat se k Italům byly marné. Území v zemi nikoho bylo z obou stran zaminované. Útěk na druhou stranu se mu zdařil teprve v srpnu 1916 a to v průběhu velké bitvy u Gorice. Dal se ihned k disposici Italům, kteří akceptovali i jeho přání, aby mohl referovat o postavení a celkové situaci v Udině, kde sídlil hlavní štáb armády. Hlaváček navíc ještě o vojenské situaci sepsal velmi podrobný spis, ve kterém podal jisté operační návrhy. Tehdejší velitel, generál Cadorna, však Hlaváčkovi nedůvěřoval a nechal jej odeslat do zajateckého tábora do Bibione a následně pak do Polly. Teprve když se stal náčelníkem štábu druhé armády generál Badoglio, došlo ke změně situace. Tento generál si uvědomil v celé šíři významu dodaných informací a povolal Hlaváčka zpět ze zajateckého tábora ke spolupráci se štábem 47. divize, jejímž velitelem byl generál Farra. Zde již Hlaváček spolupracuje na operačních akcích italských vojsk. Po uskutečněných konzultacích odchází Hlaváček na krátkou dobu pracovat v tiskovém odboru Národní rady Československé, která sídlila v Paříži, ale měla svoji kancelář v Říme. Zde spolupracuje zejména s ing. Veselým. Počátkem srpna 1917 je Hlaváček opět povolán na frontu k 24. armádním sboru, jemuž velel generál Caviglia, který se díky Hlaváčkovi stal příznivcem naší československé věci. Tento generál se později stal ministrem války. Dne 27. srpna 1917 přijíždí do Říma dr. Beneš, který zde setrvá až do 10. října. Hlaváčkovi je udělena z fronty dovolená. Benešovi se po dlouhých jednáních nakonec podaří docílit uznání Národní rady a zřízení oficiální pobočky v Římě, jejímž vedoucím se stává František Hlaváček.

První republika a válka

Po skončení války zůstává František Hlaváček v Paříži, kde se stává ředitelem Československé zásobovací komise v Paříži. Následně byl jmenován místopředsedou obchodní komory francouzsko-české. Za jeho zásluhy mu byl udělen řád rytíře čestné legie. V roce 1925 se vrací do Prahy a bezprostředně se stává generálním tajemníkem Národní demokracie. Hlaváčkova orientace v té době byla jednoznačná. Byl ve velmi dobrých vztazích s Mladou generací Národní demokracie, soustředěnou okolo Národní myšlenky, orientoval se i na určité proudy, které bezpochyby s fašismem koketovaly, i když je dosti problematické, do jaké míry se jednalo o vyslovené fašisty. Byl ve stycích i se svými někdejšími italskými přáteli, z nichž mnoho sloužilo v té doby již novému fašistickému režimu. Svému příteli, novináři Režnému, který donášel na Hrad, řekl 13. července 1926 na Žofíně toto: „Beneš musí ležet na lopatkách a neustanu, dokud nebude. Proti Stříbrnému a Gajdovi bojuje Beneš středověkými prostředky, historkami o syfilidě a špionáži.“ Samozřejmě přesvědčení o politickém vítězství nad Hradem se nakonec projevilo jako iluze. V Národní demokracii totiž pracovali i lidé jako František Xaver Hodáč, Vojtěch Horák, pozdější nástupce Františka Hlaváčka, a ti věděli jak na to. Navíc měli k disposici daleko větší finanční prostředky. A tak po šesti letech v roce 1931 podává František Hlaváček tak říkajíc přes noc demisi. Pak jde na Hrad za svým přítelem Přemyslem Šámalem a žádá ho o finanční podporu. Nakonec zůstává osamělým a dělá největší kotrmelec ve svém životě: vstupuje ke komunistům. S tímto členstvím se ale na sklonku své životní cesty nikdy nechlubil. Podle svého vyprávění se dával v roce 1938 k disposici, že by se pokusil intervenovat v Itálii, což ale nebylo z vládních kruhů akceptováno. Za druhé světové války se zapojuje do protinacistického odboje a v letech 1943-1945 je vězněn. To už mu jde na šedesátý devátý rok života.

Po válce

Ihned v roce 1948 je z KSČ vyloučen. V čem ale pokračuje neúnavně, jsou jeho všeslovanské aktivity, i když v té době mají více méně společenský charakter. Dokonce překládá z ruštiny, srbštiny, chorvatštiny a ukrajinštiny. V roce 1968 se objevuje v televizi, kde v pořadu uváděném Zdeňkem Štěpánkem hovoří o italských legiích. Je mu v té době téměř 92 let, ale jeho projev je naprosto plynulý bez nejmenší chyby. V letech 1969 – 1973 se stává prvním předsedou historické komise legionářů a účastníků prvního odboje při Čs. svazu protifašistických bojovníků.