| Metapedia Fundraiser 2018: The Internet is the foremost field in the metapolitical battle of our time. Help us hold down the front. | |||
| |||
František Ferdinand d'Este
František Ferdinand d’Este (*18. 12. 1863 - † 28. 6. 1914) byl rakouský arcivévoda, po smrti korunního prince Rudolfa a svého otce Karla Ludvíka následník trůnu. Pomýšlel na rozsáhlé reformy rakousko-uherského mocnářství, v němž by dal většího prostoru menším národům. Atentát na jeho osobu se stal důvodem k rozpoutání první světové války.
Obsah
Situace v mocnářství
Rakousko-Uhersko bylo zemí pokročilou industrializace, kde se dědictví minulosti mísilo s nastupujícím kapitalismem pod feudálními symboly. Přicházely nové vynálezy, elektřina, bezdrátová telegrafie, první automobily a letadla. Zemi vládl císař věřící v božské poslání své moci. Vládnoucí elita – napůl aristokratická, napůl měšťácká – se ještě nevzpamatovala z překvapení síly nacionalistických, socialistických a dělnických stran, jež dokázaly přitáhnout masy lidí do ulic a vystupovaly neustále s novými požadavky (národními, sociálními, politickými).
Starý císař František Josef I. vládl od roku 1848, byl velice konzervativní a snažil se uchovat mocnářství v podobě , jakou mělo, a nedaly se tedy od něj očekávat změny, a proto se pozornost nejen rakouské veřejnosti obracela na synovce císaře, energického arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, do něhož vkládala své naděje. František Ferdinand se dostával stále více do opozice vůči starému mocnáři, neboť se o něm vědělo, že pomýšlí na reformy – chtěl přetvořit monarchii v moderní federaci Spojených národů Velkého Rakouska (Die Vereinigten Staaten von Gross-Österreich). Neměl rád rozpínavé Maďary, jejichž vliv hodlal omezit tím, že dá větší prostor i menším národům monarchie. Vzbudil tak určité naděje i u části české veřejnosti. Ve federalizaci říše viděli po určitou dobu budoucnost i čeští nacionalisté (František Palacký, jehož vztah k Rakousku se postupem časem měnil; Karel Kramář, který by ji ale nepovažoval za konečné řešení, ale jen za první krok…). Otázkou zůstává, jestli by i tak František Ferdinand nepřišel se svou vizí pozdě. Rok 1867 (vznik Rakouska-Uherska jako unie dvou státních celků) zasadil těžkou ránu všem slovanským národům žijícím na území monarchie a různé represe způsobovaly jen nespokojenost.
Přestože si František Ferdinand českou zemi oblíbil, srdce Čechů nezískal. V Čechách si našel – navzdory dynastické tradici – ženu, která ale pro vídeňskou společnost vždy zůstala jen ,,tou Češkou“.
Rodina
František Ferdinand se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci Karlu Ludvíkovi, mladšímu bratru Františka Josefa, a Marii Anunciátě, princezně z rodu neapolských Bourbonů, jež však zemřela, když bylo Františku Ferdinandovi necelých 8 let. Otec se brzy oženil s portugalskou princeznou Marií Terezou, která se stala Františku Ferdinandovi skutečnou matkou. Rodina brzy přesídlila do Vídně, kde žila na Favoritenstraße, letní sídlo měla na zámku Artstetten na jižních svazích Waldviertelu nebo na nedalekém Persenbeugu na Dunaji, od roku 1872 pak na zámečku Wartholz v Reichenau na úpatí dolnorakouských Alp, který si Karel Ludvík nechal postavit dle návrhů známého architekta Heinricha von Ferstela.
Roku 1872 obdržel František Ferdinand veliké jmění i nové jméno. Po smrti svého vzdáleného příbuzného Františka d’Este, vévody z Modeny, se stal dědicem jeho obrovského majetku a získal tak i jméno d’Este.
Měl 3 mladší sourozence: bratry, s nimiž byl předurčen k vojenské službě, Ottu Františka Josefa (*1865), zvaného Krásný Otto, známého skandálním a výstředním životem, v budoucnu otce příštího císaře Karla I., Ferdinanda Karla Ludvíka (*1868), jenž byl pro sňatek s měšťanskou dcerou vyloučen z lůna habsburské rodiny, a sestru Markétu Žofii (1870).
Osobní život
Po smrti korunního prince Rudolfa († 1889) a svého otce († 1896) se stal oficiálním následníkem habsburského trůnu, proto bylo na čase mu najít vhodnou nevěstu, avšak František Ferdinand se rozhodl jinak. Již nejméně dva roky předtím se v Praze seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojnína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny, která byla dvorní dámou Isabely z Croy, manželky rakouského arcivévody a těšínského vévody Friedricha Rakouského, strýce Františka Ferdinanda. František Ferdinand začal strýcovu rodinu navštěvovat čím dál častěji, což si Isabela s Friedrichem vykládali zájmem o jejich dcery. Když Isabela zjistila, že se arcivévoda uchází o její dvorní dámu, ztropila skandál a Žofie musela místo okamžitě opustit.
Chotkové sice byli stará šlechtická rodina, ale pro císařský dům nemohli být považováni za rovnocenní. František Ferdinand se rozhodl bojovat o své osobní štěstí proti císaři i celému dvoru, ale bylo zapotřebí i silné přímluvy jeho nevlastní matky u samotného císaře. Sňatek se konal stranou veřejného dění 1. července 1900 na jejím vdovském sídle v Zákupech. Cena za něj ale byla pro Františka Ferdinanda vysoká. 28. července téhož roku musela složit slavnostní tzv. renunciační přísahu, jíž se vzdal císařské hodnosti pro své budoucí potomky. Žofie byla uznána za jeho manželku, ale nikoli za budoucí císařovnu. Teprve později jí císař přiznal titul vévodkyně z Hohenbergu (Herzogin von Hohenberg), který směly užívat i jejich děti. Pro Žofii to muselo být veliké pokoření, nikdy nesměla zastupovat svého manžela a ve společnosti byla přijímána vždy až za nejmladší arcivévodkyní. Přesto to bylo asi nejšťastnější manželství mezi tehdejšími panovnickými rody. Brzy se jim narodili 3 děti: Žofie, Max a Arnošt. Z žádné z vládnoucích rodin se nezachovalo tolik rodinných fotografií. František svou rodinu velice miloval: ,,To nejrozumnější, co jsem v životě udělal, to je, že jsem se oženil se svou Žofií. Je to moje žena, moje důvěrnice, můj doktor, můj kamarád, jedním slovem celé mé štěstí. A naše děti jsou moje radost i hrdost.“
Jako následník trůnu
Mezi císařem a Františkem Ferdinandem se vyvinul zvláštní vztah (jakási shovívavá náklonnost, ale vždy šlo o velice rezervovaný vztah), který ještě prudce ochladl po arcivévodově sňatku. Nebyla to však jediná příčina. Následník trůnu se postupně dostával do opozice vůči František_Josef_i.Františku Josefovi, netajil se nespokojeností se stavem mocnářství a prý byl již netrpělivý, až usedne na trůn). Časem se tak vytvořily dva mocenské póly: Zámek Belveder, kde následník trůnu, vrchní velitel branné moci, měl své sídlo a současně bydlel se svou rodinou, a Schönbrunn, sídlo císaře, představující tradiční, silně konzervativní směr habsburské politiky).
František Ferdinand byl často označován za hlavu válečné strany vídeňského dvora, těch jestřábů, co chtěli v zájmu monarchie vyvolat konflikt s jižními sousedy a vojensky expandovat na Balkán, ale nebylo tomu tak, neboť František Ferdinand si byl vědom slabosti monarchie a nechtěl riskovat celoevropský konflikt, jehož se bál. Pro své reformy potřeboval klid a mír. Řešení viděl ve vnitřním upevnění země, její modernizaci a přeměně ve federaci jednotlivých národů monarchie (s postupem času se měnily varianty této vize, ale vždy se jednalo o podvázání mocenského vlivu Maďarů, k nimž po celý život pociťoval silnou averzi. Viděl v nich a jejich požadavcích přímé ohrožení říše).
V předvečer 1. světové války se prosazoval třetí směr – militantní (jít po boku Německa do války proti Srbsku, ale i s Itálií) zastávaný hlavně vysokými vojenskými kruhy v čele s náčelníkem generálního štábu císařské armády gen. Konradem von Hötzendorfem, někdejším arcivévodovým chráněncem, s nímž se ale posléze kvůli jeho nebezpečnému radikalismu názorově rozešel.
Arcivévoda jako vrchní velitel branné moci věnoval nebývalou pozornost rakousko-uherskému válečnému loďstvu, jež se snažil všemi prostředky modernizovat. V letech 1892-93 vykonal cestu kolem světa, z níž si přivezl 18 000 etnografických a 14 000 přírodovědných exponátů, které měly být základem nového Národopisného muzea.
Zájmy
Největší bohatství však soustředil na Kopišti u Benešova, na svém nejoblíbenějším sídle, které koupil roku 1887 od Lobkoviců a dal ho představit v romantizujícím stylu od stavitele Josefa Mokra, tvůrce dnešní podoby Karlštejna. Kolem zámku dal zbudovat anglický park s růžovou zahradou. Na Konopišti uložil nesčetně starožitností a uměleckých předmětů z dědictví Este a sám je pak rozhojňoval (porcelán, nábytek, obrazy, knihovna, velká zbrojnice).
Jeho největší (až patologickou) vášní byla honitba, za svůj život skolil téměř 275 000 kusů zvěře.
Cesta do Sarajeva
12. – 13. června 1914 navštívil zámek – již podruhé – německý císař Vilém II., z čehož pozdější protihabsburská propaganda dělala veliké spiknutí proti míru. Návštěva byla dávána do přímé souvislosti s rakousko-uherskými manévry císařské armády v Bosně a Hercegovině, v nichž byla spatřována ze strany Vídně provokace vůči Srbsku.
23. června 1914 odjíždí následník trůnu i se svou manželkou do Sarajeva a to i přes řadu varování, jichž ale nedbal, neboť byl přesvědčen, že jeho osud je v rukou Božích. S atentátem se muselo počítat: časopis Srbobran, vycházející v USA, publikoval následující výzvu: ,,Rakouský následník trůnu ohlásil na jaro návštěvu Sarajeva. Srbové! Chopte se všeho, čeho můžete, nožů, pušek, bomb a dynamitu. Vykonejte svatou pomstu! Smrt habsburské monarchii, věčná paměť těm hrdinům, kteří proti ní pozvednou své paže!“
Bezpečnostní opatření byla i na poměry roku 1914 neuvěřitelně primitivní. Policejní ředitel měl k dispozici jen 120 mužů, kteří stáli od sebe na vzdálenost 200 m. Bylo možné použít vojsko, jak tomu bylo učiněno v roce 1910 při návštěvě císaře, ale to považoval hlavní hostitel arcivévody, vojenský velitel a zemský náčelník Bosny a Hercegoviny, polní zbrojmistr Oskar Potiorek za zbytečné, neboť byl přesvědčen, že v zemi nastolil pořádek a jakákoli rozsáhlejší bezpečnostní opatření by dokazovala opak.
Na arcivévodu čekali tři atentátníci – Gavrilo Princip, Tifko Grabež a Nedeljko Čabrinović – pocházející z Bosny, ale výcvikem a výzbrojí vybavení v Srbsku od ilegální organizace Sjednocení nebo smrt, známější spíše jako Černá ruka, která ale měla značný vliv v srbské státní správě a armádě. Atentátníci byli fanatici, ale nikoli profesionálové, a jejich výcvik měl k dokonalosti daleko (spočíval prý jen v tom, že si 25x vystřelili na terč, jak se zachází s granáty jim vysvětlil instruktor v hospodě). Tady vystává otázka, zda-li bylo vážným záměrem spáchat na Františka Ferdinanda atentát, nebo se jednalo o demonstraci srbského odhodlání. Kdyby Dragutinu Dimitrijevićovi, veliteli Černé ruky zvanému Apis (býk), skutečně záleželo na atentátu, nesvěřil by ho takovým amatérům. První zaútočil Čabrinović, ale jeho puma se odrazila od arcivévodova vozu a dopadla na další automobil. František Ferdinand přikázal zastavit a zjistit, co se stalo. Byl v té chvíli vynikajícím terčem, ale Gavrilo Princip stojící nedaleko byl příliš nervózní, aby se o něco pokusil. Kolona tak dorazila na radnici, kde starosta Efendi Čečić přednesl projev na uvítanou. Pak se radili co dál. Návrh přivolat vojsko z manévrů a vyklidit ulice Potirek zamítl s odůvodněním, že vojáci mají špinavé uniformy. Rozhodlo se alespoň o změně programu. Arcivévoda chtěl navštívit v nemocnici pplk Merizziho, zraněného Čabrinovićovou pumou, ale o změně trasy nikdo neinformoval řidiče, který tak jel podle původního plánu. Potiorek, jedoucí v arcivévodově autě, proto řidiče zastavil – neuvěřitelnou shodou okolností jen pár kroků od G. Principa. Ten – velice rozčilený – jen zvedl zbraň a bez míření 2x vystřelil. První ranou zasáhl smrtelně Žofii, druhou následníka trůnu.
Poslední spočinutí
Žofii z Hohenbergu se kvůli striktnímu plnění španělské etikety nedostalo stejných poct jako jejímu manželovi. Za její rakví při obřadu se nesly na sametových polštářcích místo obvyklých vyznamenání rukavičky a vějíř, tedy symboly dvorní dámy, nikoli manželky následníka trůnu. Její rakev vystavená v kapli byla na výrazně nižším katafalku.
Oba byli pohřbeni v hrobce na zámku Artstetten, kterou nechal František Ferdinand zbudovat, aby se se svou milovanou nemusel rozloučit ani po smrti. Žofie jako morganatická manželka nesměla být pohřbena v císařské hrobce u vídeňských Kapucínů. 4. července 1914 tak oba (na přímluvu Karla I., aby bylo respektováno arcivévodovo přání) spočinuli na Artstettenu u svého posledního dítěte, jež se narodilo mrtvé. Latinský nápis pod jejich mramorovými sarkofágy hlásá: ,,Svázáni poutem manželským, spojeni stejným osudem.“
Měsíc po atentátu se rozpoutalo peklo první světové války, označované jako Velká.
Zdroje informací
- Následník trůnu: Podivný osud arcivévody Františka Ferdinanda d’Este (ČT 1)
- ČORNEJ, P. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. 1. vyd. Praha: Reader Digest Výběr, 2001. 480 s.
