Arnošt Procházka

Arnošt Procházka (15. listopadu 1869, Praha - 16. leden 1925, Praha) byl český literární a umělecký kritik, překladatel, vůdčí osobnost symbolistně-dekadentní avantgardy 90. let 19. století, vydavatel Moderní revue, průkopník bibliofilského tisku, sběratel a konzervativní nacionalista

V mládí

Arnošt Leopold Antonín Procházka vyrůstal v zámožné pražské měšťanské rodině, jež mu poskytla solidní výchovu v duchu německých kulturních tradic. Původně studoval vyhlášené německé gymnázium na Malé Straně. V tercii se však dostal do konfliktu, který jako by předznamenával jeho budoucí myšlenkový vývoj. Jeden z profesorů urážel český národ, Procházka se proti tomu postavil a kvůli svému stanovisku byl nakonec vyloučen. Poté Procházka přestoupil na českou střední školu, kde se mimo jiné seznámil se svým celoživotním přítelem a literárním druhem Jiřím Karáskem ze Lvovic. Po neukončeném studiu práv začal pracovat jako úředník, postupně vystřídal pražské finanční ředitelství, české dráhy a skončil jako vrchní účetní zemského výboru v Praze.

Moderní revue

Již na gymnáziu byl Procházka ovlivněn francouzským naturalismem a symbolismem a od roku 1892 zahájil kritickou a esejistickou činnost v časopisech Niva, Vesna a Literární listy. Spolu s Jiřím Karáskem a zprvu i F. X. Šaldou hájil nové umělecké tendence a zejména pojetí kritiky coby svébytné umělecké disciplíny. Stejně jako Karásek kladl důraz na impresionistickou, dojmovou kritiku, individualismus a duchovní vyhraněnost. Tomuto stanovisku zůstal věrný po celý život. Po konfliktu s F. X. Šaldou, který se stal jeho celoživotním nepřítelem doslova až za hrob, založil spolu s Jiřím Karáskem roku 1894 Moderní revui, již pak až do své smrti v roce 1925 redigoval, vydával a od roku 1901 i sám financoval. Ve svém bytě, který byl zároveň redakcí, pořádal pravidelná setkání sympatizujících uměleckých osobností, za všechny lze jmenovat vynikajícího překladatele Hugo Kosterku, básníka a výtvarníka Karla Hlaváčka, Viktora Dyka, Otokara Březinu, Antonína Sovu, Jarmila Krecara, Stanislava Kostku Neumanna, Miloše Martena či výtvarníka a knižního grafika Františka Koblihu. Procházka udržoval i čilé kulturní styky se zahraničními autory, jako byli Stanislav Przybyszewski, Joris-Karl Huysmans, Rémy de Gourmont, Josephin Péladan nebo Maurice Barrès. Umělci, které se Procházkovi podařilo shromáždit okolo Moderní revue, bývají literární historií označováni za představitele českého symbolismu, respektive dekadence fin de siècle.

Procházka kritik

Procházka sám se věnoval především literární kritice, proslul zejména díky své erudici a vytříbenému břitkému stylu. Po celý život byl také velmi plodným překladatelem (především z francouzštiny, ale i z němčiny, angličtiny, italštiny či ruštiny), redigoval Knihovnu Moderní revue a spolupracoval s Kamilou Neumannovou na pořádání edic Čeští autoři a Knihy dobrých autorů. Stal se i průkopníkem v oblasti knižní grafiky, jeho básnickou sbírku Prostibolo duše (1894), která provokovala morbiditou a zhnusenou erotikou, lze označit za první číslovaný bibliofilský tisk v našich zemích. Podobně apartní grafickou úpravu Procházka prosazoval i při vydávání dalších děl, ať už v rámci Knihovny Moderní revue či Knih dobrých autorů. Věnoval se také sběratelství grafik, starých tisků a bibliofilií.

Politické názory

S Procházkovými politickými názory se lze seznámit jednak přímo na stránkách Moderní revue, zejména ve 20. letech, ale i dalších časopisů (kupř. Národ), dále pak v souboru knižně vydaných statí Na okraj doby (1919) či brožuře Němečtí vlkodlaci (1921). Procházka náležel ke generaci, která se zásadním způsobem podílela na dotváření moderního českého národa. Na rozdíl od mnoha vrstevníků si však práci ve prospěch národního celku nepředstavoval jako činnost v rámci některé politické strany a v souladu se svým individualismem a elitářstvím opovrhoval stranictvím pragmaticky zaměřeným na vůli davu. Obecně by se daly Procházkovy postoje označit za konzervativní (česko)slovanské národovectví ve stylu 19. století, s výrazně protiněmeckým, a(nti)semitským a protisocialistickým akcentem, ovšem se snahou vyhýbat se krajnostem a fanatismu. Procházka se ostatně sám vyjádřil, že „býti českým nacionalistou není nutně býti reakcionářem a přívržencem kapitalistického systému, jako není touhou vyvrátiti a vyhubiti jiné národy, chce-li se vlastní národ posíliti a nadati odolností proti cizím náporům.“

Osobní život

V osobním životě byl Procházka spíše samotář, zůstal svobodným mládencem a kromě nešťastně skončivšího vztahu k chorvatské prostitutce na začátku 90. let 19. století (který se silně odráží právě ve sbírce Prostibolo duše) neměl žádné milostné avantýry. Spisovatel Bohuslav Knoesl charakterizoval Arnošta Procházku jako člověka „povahy velmi čestné a opravdové, který neznal lži ani smlouvání, byl pilným a přesným pracovníkem a pro myšlenku byl schopen přinášet oběti“ (Karásek, Vzpomínky). Zároveň měl však sklony k drsnému vystupování, které řadu lidí odrazovalo, jak o tom hovoří Jiří Karásek ze Lvovic: „Procházka byl charakter velmi vzácný, měl opravdové srdce a cítění gentlemana, ale v praktickém životě neznal diplomatičnosti, neuměl s lidmi jednati, odpuzoval je drsným chováním. Nadělal si tak mnoho nepřátel, neboť byl všeobecně pokládán za společenského ježatce a morouse, ač jím nebyl.“ V roce 1925 zemřel Arnošt Procházka na srdeční chorobu.

Reference

Lexikon české literatury 3./2., Praha 2000, s. 1091-1095 (základní bio-bibliografické údaje)

Jiří Karásek ze Lvovic, Vzpomínky, Praha 1994

Moderní revue 1894-1925 (sborník), Praha 1995 (zde zejména studie Filip Wittlich, Arnošt Procházka a politika na stránkách Moderní revue, s. 188-192, dále pak s. 332-348, kde jsou otištěny úryvky z některých Procházkových politických statí)

Moderní revue, zejména ročník 23.-31. (1917-1925)

Národ, ročník 1.-2. (1917-1918)

Arnošt Procházka, Na okraj doby, Praha 1919